Chamaeleo chamaeleon – Chameleon obecný
Popis
Chameleoni obecní mohou dosáhnou délky i více jak 30 cm (samci 36 cm, samice bývají o něco větší než samci a mohou dosahovat délky až 40 cm). Evropská zvířata bývají vzácně větší než 20 cm.
Stavba těla je typická pro pravé chameleony, bez zvláštních znaků. Na hlavě se zvedá nízká přilba, v zadní části opatřená v závislosti na poddruhu a pohlaví různě velkými límci. Ošupení těla je jednolité, pouze na hlavě můžeme nalézt zvětšené deskovité šupiny a na hřbetě i na hrdle se nachází řada kónických šupin tvořících nízký hřeben. Hřbetní hřebínek je složený z hustě za sebou stojících kuželovitých šupin. Břišní a hrdelní hřebínek zcela chybí.
Zbarvení je velmi variabilní a ovlivněno typickou vlastností chameleonů – barvoměnou. Může být jednolitě černé až po citrónově žluté, většinou však je tělo různě poseto skvrnami v tónech šedivé, hnědé a zelené barvy. Skvrnitost na těle nebývá náhodná, nýbrž odpovídá vždy základnímu schématu, které při některé kombinaci je výrazné více, jindy je nejasné. Základní schéma je tvořeno podélnými a příčnými proužky nebo pásy. Podélné proužky jsou většinou rozpadlé na řadu barevně se poněkud odlišujících skvrn. První pás vystupuje z oblasti ramen a končí nad pánví, druhý (většinou výraznější) vybíhá z podpaží a končí v tříslech chameleona. Napříč přes tělo se rýsuje několik (4–6) tmavších příčných pruhů tvaru přesýpacích hodin, mezi nimi jsou pak pruhy světlejší s kulatými skvrnami a tečkami.
Barevné schéma odpovídá také psychickému stavu zvířete. Obecně lze říci – tmavé zbarvení při podchlazení a stresu (u samic tmavé zbarvení s kontrastními výstražnými barvami také znamená březost). Šedé, zelené, hnědé a žluté zbarvení bývá při denní aktivitě a po patřičném vyhřátí nejběžnější. Světle šedě nebo světle žlutě zbarvení bývají chameleoni ve spánku, nebo taktéž nemocní jedinci. Mláďata bývají zbarvena šedě. U některých chameleonů se prokázalo, že v jejich paletě barev chybí tóny zelené.
I když samci bývají menší než samice, mívají však vyšší přilbu na hlavě, která zřetelně přesahuje hřbet. Primárním a jediným spolehlivým pohlavním rozlišovacím znakem jsou samotné pohlavní orgány a zduřelý kořen ocasu u samců – samci mají kořen ocasu ze stran i zespodu zploštělý, průřez samičího ocasu je kulatý.
Prostředí a biologie
Protože Chamaeleo chamaeleon obývá velice široký areál, taktéž i obrovské výškové rozpětí (od 0 m n. m. v severní Africe až po 2600 m n. m. v Jemenu), nalezneme jej v mnoha nejrůznějších typech biotopů. Ve velké části severní Afriky se vyskytuje ve všech oázách. Žije zde na palmách a křovinách. V některých alžírských oázách se přizpůsobil životu na zemi. Ve Španělsku a Portugalsku obývá jen obzvláště slunečně exponované a zarostlé písečné duny, které mají stejnoměrně teplé klima. Vyskytuje se i v hustých lesích. K přezimování se uchyluje do skalních dutin nebo štěrbin, kde je nalézán ve velkém počtu. často žije v blízkostí vod, jako např. malých potoků. Obývá jak polopouštní, tak i africké stepní biotopy, žije ve světlých eukalyptových lesích, v pobřežním tamaryškovém křoví, obývá i okraje oáz a spoře akáciemi porostlé skalnaté oblasti Arábie. V jižním Španělsku jej nalezneme přímo na pobřeží, kde žije na tamaryšcích těsně za hranicí příbojové zóny. Tato oblast se vyznačuje průměrnými teplotami, v lednu okolo 10 °C s občasnými nočními mrazíky, v létě přes 20 °C. Ranní vlhkost bývá vysoká i přes 80 %, přes den klesá až na 40 %. Roční úhrn srážek se pohybuje okolo 500–800 mm. V severní Africe (Tunis) je situace trochu jiná – průměrné denní teploty v lednu se pohybují kolem 10 °C, v červnu stoupají ke 30 °C s denní amplitudou až 20 °C, roční úhrn srážek činí kolem 400 mm. V centru pohoří Hejaz na jihozápadě Arábie je situace ještě horší, za rok spadne méně než 200 mm srážek, maximální teploty v létě dosahují i přes 40 °C a v zimě v noci klesají i pod -5 °C, při vlhkosti vzduchu přes den jen 13 %. Zatímco v severních oblastech výskytu chameleoni pouze zimují, v jižních oblastech v letních měsících ještě k tomu aestivují. Někteří chameleoni obývají okraje oáz severní Sahary, kde se přizpůsobili životu na sypkém písku, v němž si údajně vyhrabávají nory, které obývají (možná se ale jedná v mnoha případech o pozorování gravidních samic, které jsou nuceny hrabat daleko hlouběji, než jejich příbuzné z vlhkých oblastí, aby narazili na vlhký substrát, do něhož by mohly snést vejce).
Chameleon obecný je mnoha svými životními projevy jako pravý chameleon netypický, už to, že obývá, prakticky jako jediný druh v rámci čeledi, extrémní areál, je toho důkazem. Toto nutí mnoho lidí k domněnce, že se jedná o více druhů chameleonů, zvláště u populací ve Španělsku a Portugalsku dosud není vyjasněno, zda se jedná o pozůstatek evropského druhu, (fosilie byly objeveny i v Německu) nebo jde o přistěhovalce ze severovýchodní Afriky. Bohužel, právě tyto populace jsou nejvážněji ohroženy. Musel se tedy přizpůsobit na extrémní nároky výjimečnou odolností, adaptabilitou a naprosto unikátní rozmnožovací strategií.
Chameleoni tráví zimu při extrémně snížené aktivitě jakýmsi „zimním spánkem“, který trvá u některých populací až do května. Tuto dobu tráví zvířata například ve skalních štěrbinách a to i ve skupinách o více jedincích. Období páření spadá do srpna a září, je tedy oproti jiným plazům obývající stejné oblasti dosti opožděné. Vejce jsou snášena až na podzim a mláďata se líhnou až následující rok v létě. V praxi se ukazuje, že existují odlišné rozmnožovací cykly. U zvířat z Malé Asie a části severní Afriky je obšírně popisuje Schmidt 1989. Zcela jinak se chovají zvířata z jižního Španělska a Portugalska. Ta se páří vícekrát v roce a samice také může mít více snůšek. Asi v květnu se u samců projeví chu? k páření. Zneklidní a opouští své stanoviště (které často tvoří pouze jediný keř a na kterém setrvávají po celý zbytek roku), aby vyhledali samice k páření. Ve stavu schopnosti a ochoty pářit se pak samci setrvávají až do konce léta, což je rozdílné oproti ochotě samic, které tuto dobu mají podstatně kratší. Připravenost samice k páření lze někdy poznat podle světlé šedobéžové barvy bez kresby a vláčných pohybů. Samec se zpravidla ihned po přiblížení k samici pokusí pářit. Pokud samice není připravena, hájí se obvyklým způsobem. Zploští se, nafoukne, otevře tlamu a buší hlavou do samce, k pokousání však nedochází. Pokud je samice připravena k páření, nereaguje vůbec nebo jen lehkým pokyvováním, či slabým náznakem zastrašování, zpravidla ale zůstává klidně sedět na větvi. Samec ji zpočátku několik minut strnule sleduje, pak náhle vyrazí vpřed a bez jakéhokoliv předchozího rituálu dojde k páření trvajícímu asi 5–20 minut. To se může s menšími časovými odstupy za sebou několikrát opakovat. Příliš krátké kopulace trvají kolem 1 minuty, často v literatuře uváděné a zřejmě nevedou k oplození samice. Ochota samice k páření trvá pouze několik dní, po tuto dobu však jinak nesnášenliví a teritoriálně se chovající chameleoni ztrácí svojí nesnášenlivost a oba partneři často houpavě bok po boku prolézají větvemi. Samec svou partnerku přitom leckdy drží jednou přední končetinou za nohu či ocas.
Bylo-li páření úspěšné, samice změní své zbarvení na sytě hnědé, až černo-hnědé s oranžovými kulatými malými tečkami a změní též svůj přístup k samcovi. Na jeho pokusy o páření reaguje zastrašováním a zuřivým odporem. V období gravidity, které trvá 40–60 dní, je samice buďto neustále, nebo alespoo při podráždění, zbarvena typickým gravidním vzorem. Díky zvýšenému příjmu potravy velice rychle přibývá na váze a tloustne. Asi 1–2 týdny před kladením začne hrabat v zemi několik decimetrů, ale také i více jak 1 m dlouhou chodbu, dokud nenarazí na optimálně vlhký podklad a dokud se jí místo nezdá dosti bezpečné k odložení vajec. Těsně před snášením v ní tráví i celý den či dva. Vejce snese většinou ve večerních hodinách až na konec chodby, kterou poté pečlivě zahrabe a okolí uvede i několikadenní prací do původního stavu tak, aby případní vetřelci, kteří by si rádi na vejcích pochutnali, měli co nejvíce stížený přístup.
Až pak ztratí samice své „gravidní zbarvení“. Tvorba vajec v těle samice, hloubení nory, kladení vajec, následná úprava terénu, samici maximálně vyčerpá, obzvláště když v poslední fázi gravidity samice téměř vůbec, nebo naprosto, nepřijímá potravu. Vejce v těle samice totiž vytěsní dost prostoru a tak již na potravu nezbývá místo. To vše se projevuje relativní krátkověkostí samic, které se dožívají 3–4 let. Samci se dožívají o něco déle a to 5–6 let, možná déle. Počet snesených vajec kolísá od 3–66 kusů (nejčastěji však 20–30), podle velikosti, stáří, kondice samice a podle podmínek, ve kterých zvířata žijí. Taktéž velikost vajec se liší, průměrně však 17×11 mm (16–19×9,5–13 mm), průměrná hmotnost 1–1,5 g. Inkubační doba vajec činí 167–338 dní a je taktéž závislá na biotopu, ve kterém daný poddruh chameleona žije a jak dlouho musí vejce „zimovat“. Nejdelší část inkubační doby se však zárodek ve vejci zřejmě prakticky nevyvíjí, prodělává jakési „klidové stádium“. Pak se začne velice rychle vyvíjet a během asi 3 měsíců se líhne plně vyvinuté mládě. Mechanismus „nastartování“ vývoje zárodku není ještě prozkoumán, ale lze se domnívat, že se tak děje díky biochemickým procesům uvnitř vejce (biologické hodiny), jelikož stejné inkubační doby je dosahováno jak v přírodě za působení nejrůznějších faktorů, tak v umělém chovu za téměř konstantních hodnot po celou dobu inkubace. Vejce v klidové fázi se barevně a změnou povrchu liší od vejce ve fázi vývojové. Původně bílé až žlutavé vejce po „startu“ ztmavne, vaječný obal se zdá být sušší, napnutější a tenčí. Pět dnů před líhnutím vejce splaskne, mládě prořízne svým vaječným zubem vaječný obal a ještě několik hodin, až dní, setrvává uvnitř vejce a absorbuje žloutkový váček.
Mláďata se líhnou postupně v relativně krátké době, během asi 3–7 dní všechna opustí vejce. Z vajec, ze kterých se do té doby nic nevylíhlo, se většinou už ani nic nevylíhne nebo vylíhlá mláďata bývají defektní. Mladí chameleoni se ihned rozprchnou po okolí, ihned začínají lovit a chovají se jako dospělí jedinci.
Chameleoni obecní se v přírodě živí nejčastěji hmyzem, ale nepohrdnou ani jinými členovci, jako jsou pavouci, ani mláďaty jiných plazů, savců, či ptáků. Výjimečně je lze přistihnout i při okusování listů rostlin a je dokonce popsán případ konzumace plodů.
Rozšíření
Chameleon obecný žije v celé severní Africe (Západní Sahara, Maroko, Alžír, Tunis, Libye, Egypt – včetně Sinaje), v Arábii (Saudská Arábie, Jemen), v jižním Španělsku a jižním Portugalsku, v řecku (a jeho ostrovy Kréta, Chios, Samos, Xanthus), taktéž ostrovy Středozemního moře (Kypr, Malta), podél pobřeží Středozemního moře zasahuje přes Izrael, Libanon, Sýrii a Turecko na sever až k Izmiru, dále pak Jordánsko, Irák a Irán.
V případě Chamaeleo chamaeleon, jehož výskyt byl popsán na Kanárských ostrovech se nejedná o přirozenou populaci a nejspíše jde o uprchlíky z chovů v zajetí člověkem (A. Vilado, osob. pozn.). Taktéž původní populace není známa na Sicílii, jak je občas uváděno. Populace v jižním Španělsku a řecku (jižní Peloponés) jsou někdy považovány za zbytky původního rozšíření předků tohoto druhu takřka po celé Evropě, zatímco u ostatních evropských lokalit se předpokládá, že na ně byl chameleon zavlečen člověkem v pozdějších dobách.
Chov
Chameleon obecný je zahrnut v seznamu CITES (příloha II) a je zahrnut taktéž v Bernské úmluvě (příloha II – přísně chráněné druhy živočichů), čili je chráněn zákonem čR a k jeho chovu je potřeba povolení. Jako terarijní chovanec není ale příliš vhodný, (alespoo ne pro začátečníky), přestože se jednalo ještě donedávna (před eskalací popularity chameleona jemenského) o nejčastěji dovážený a chovaný druh chameleona v čR. Z těchto dob nezůstala v péči člověka jediná přeživší generace Chameleonů obecných a pokud se dnes objevují tito chameleoni v zajetí, jedná se převážně o nově importovaná zvířata, v lepším případě o zvířata F1 generace narozená v zajetí, ale většinou od samic odpářených v přírodě.
Bylo mě umožněno být svědkem odchovu F1 generace mláďat Chamaeleo chamaeleon v zajetí až do dospělosti, hned od dvou odpářených samic z přírody. I přestože velká část údajů uvedených zde v tomto článku je z použité literatury, obohatil jsem údaje vlastními zkušenostmi, o které se tu teď s vámi chci podělit.
Obecným problémem je získání zdravého chovného materiálu. Zvířata z přírody jsou často hostiteli různých cizopasníků. Změna podmínek při odchytu, transportu a přenesení chameleonů do náhradních terarijních podmínek má mnohdy za následek porušení rovnováhy hostitel – parazit a tím namnožení parazitů, kteří zapříčiní rychlou smrt oslabeného zvířete, proto jsou daleko vhodnější k chovu jedinci odchovaní v zajetí. K tomuto často omílanému tvrzení bych z vlastní zkušenosti přidal stejnou váhu chybám, kterých se chovatel od začátku na zvířatech dopouští a které mají v konečném důsledku fatální následky.
Jednou z těch, na první pohled „banalit“, je podávání nevhodné vody k pití chameleonovi a to tvrdé a chlorované vodovodní vody z kohoutku. Tato voda způsobí chameleonovi kolaps metabolismu (jak ukázaly pitvy). V přírodě totiž jediná dostupná voda pro chameleona je voda měkká vysrážená v kapkách rosy při nočních poklesech teplot a deš?ová voda. Proto doporučuji od začátku podávat měkkou (deš?ovou) vodu, popřípadě vodu doporučovanou pro kojence. Dalším nešvarem je přetápění chovných nádrží a nedostatečné větrání. Chovatel v mylném domnění, že má chameleon potřebu vysoké teploty, jelikož pochází z Afriky, či jižní Evropy, přitápí a přitápí. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že dlouho přetrvávající teploty nad 25 °C jsou pro chameleona smrtelné a proto také doporučuji, aby chovná nádrž byla buď celá z pletiva anebo alespoo 2/3 veškeré plochy stěn terária byly z pletiva, pro zajištění kvalitního odvětrávání.
Pro chov Chamaeleo chamaeleon doporučuju nádrž orientovanou na výšku o rozměrech minimálně 60×50×40 (v×d×h) a tedy dobře větranou. Dno může být pokryto jemným křemičitým pískem. Prostor v teráriu je potřeba vyplnit členitými větvemi a nejlépe umělými rostlinami. Na dno položíme i misku s vodou. O osvětlení a výhřev nádrže se postará kvalitní a silný zdroj světla s podílem UVB záření jež je pro zdárný chov nutností. Teplota ve dne by ve většině plochy terária neměla překročit 25 °C, s možností lokálního krátkodobého ohřevu až na 35 °C, noční teplota by měla poklesnout až na 10–25 °C (podle simulovaného ročního období) a s výrazným nárůstem vlhkosti vzduchu v noci až 80 % (možno rosit přes noc). Přes den by naopak měla být vlhkost relativně nízká, pouze 40 %. V teplých dnech od jara do podzimu, kdy teplota v noci neklesá pod 10 °C a ve dne nevystupuje nad 30 °C, je dobré chameleony obecné chovat venku na zčásti zastíněném místě.
Vzhledem k nesnášenlivosti těchto chameleonů mezi sebou je nutné je chovat odděleně a samici k samcovi připouštět pouze na dobu páření. Přestože se většinou jedinci chovaní společně v jedné nádrži fyzicky nenapadají, tento stav jim očividně nesvědčí, postupně chřadnou a hynou. Chameleoni dobře vidí i na velkou vzdálenost a tak ani jedinci chovaní v oddělených nádržích by na sebe neměli vidět, což je taktéž stresuje.
Pro vyprovokování pohlavní aktivity se osvědčilo v průběhu zimních měsíců zvířata nechat při vypnutém osvětlení a teplotě 13–18 °C (nejlépe při 15 °C) „zimovat“ tak, jak je tomu v přírodě. Asi týden před nástupem zimování je již nekrmíme, aby rozkladem potravy v jejich trávícím traktu nedošlo k tvorbě toxických látek. Nekrmíme je ani po dobu hybernace, jen asi obden napájíme z pipety nebo stříkačky nebo na dno nádrže umístíme misku s vodou. Napájení z pipety nebo stříkačky je však lepší, jelikož chameleoni celý den nehnutě sedí na větvi nebo na zemi a většinu času prospí. Zimování v zajetí provádíme raději kratší dobu nežli v přírodě, výsledkem je díky tomu asi o 1–3 měsíce posunutá doba páření a tím i snášení vajec.
Několik týdnů po „odzimování“ se můžeme pokusit samici k samci připustit. V tuto dobu by jsme měli zkoušet každý týden jednou připustit samici k samcovi a sledovat je, abychom zjistili, zda je samice připravená k páření. Pokud samice není připravená, hájí se obvyklým způsobem. Nárazy tlamkou samice do boku samce však může dojít i ke zlomení několika samcových žeber a tak ihned samici od samce oddělíme a pokusíme se o připuštění o několik dní později. Dojde-li k úspěšnému páření a samice změní své zbarvení (viz kapitola Prostředí a biologie), odebereme samici a staráme se o ní již zcela odděleně.
Ihned můžeme samici umístit do nádrže s kladištěm (dostatečnou vrstvou vlhkého substrátu), udělat tak hned je výhodné z toho důvodu, že samice má čas si přivyknout na nové prostředí a klást už do známých míst. Pokud by jsme tak udělali těsně před kladením, můžeme způsobit samici stres, samice pak zadrží snůšku, což ji může smrtelně ohrozit. Samici nabízíme pestrou stravu: šváby, sarančata, cvrčky, drcené šneky, mouchy. Stravu bohatě saturovanou vápníkem, osvědčily se drcené vaječné skořápky s vitamínovým preparátem (např. Roboranem pro exoty) v poměru 2 díly skořápek na 1 díl Roboranu. Taktéž můžeme zkoušet předkládat i rostlinou potravu, pokud o ní samice projeví zájem a nejenom samice, tento návod na krmení slouží i pro ostatní zvířata a po celý rok. Neméně důležité je pravidelné podávání a přesné dávkování vitamínu D3 (nejlépe Combinal A+D3) a to tak, že 1× měsíčně odstavíme misku s vodou a nerosíme po dobu 2 dnů. Po této době rozprašujeme po teráriu i na zvířata směs vody a Combinalu A+D3 v poměru 3 kapky Combinalu na 0.5 l vody. Žíznivá zvířata okamžitě pijí a vstřebávají vitamíny, které se jinak rychle rozkládají. V době březosti samici podáváme D3 rovnou do tlamky a to 2× měsíčně pár kapek výše zmíněné směsi. Po celou dobu je vhodné dospělé jedince dodatečně 2× týdně napojit pipetou. Někteří však bez problémů pijí vodu z misky a pokojového rozprašovače.
Po nakladení vajec samici necháme několik dní oddechnout a poté jí opět předkládáme bohatou stravu. Vejce musí být ihned odstraněna z kladiště. Inkubace probíhá v malých průhledných dózách, které jsou naplněny mírně vlhkým vermikulitem. Inkubační teplota je 25–28 °C. Protože vejce rostou a přijímají vodu, je třeba dózu asi za 2–3 týdny otevřít a narosit, čímž se zajistí i potřebná výměna vzduchu. Pozor, je potřeba zabránit přímému kontaktu vajec s vodou a také náhlému teplotnímu šoku. Pokusy s konstantní inkubační teplotou kolem 28 °C vedly sice k líhnutí mláďat, líhly se však samé samice. Z vlastní zkušenosti mohu doporučit simulování nočního poklesu teploty u vajec, což zajistí poměr pohlaví u líhnutých mláďat 50 : 50. Konstantní teploty pod 23 °C vedou k odumření zárodku. Obecně je metodika inkubace vajec Ch. chamaeleon ještě otevřenou otázkou, možná by bylo vhodné simulovat i u vajec období „zimování“, nebo vlhkost substrátu snižovat (období sucha) a pak ji zvýšit ( nástup období deš?ů).
Mláďata měří při narození 60–75 mm. Jejich odchov nečiní problémy. Přestože se doporučuje mláďata odchovávat jednotlivě v malých teráriích, která jsou denně rosena, mám zkušenost s odchovem mláďat společným až asi do půl roku života. Později byla odrostlejší mláďata rozdělována do trií a pak do páru. Krmíme je každý den. Potrava musí být dostatečně obohacena vitamíny, mineráliemi a aminokyselinami. Růst je enormní, při dobré péči přibývají malí chameleonci na délce asi 2 cm měsíčně, v půl roce mohou měřit až 18 cm a pohlavně chameleoni dospívají již asi v jednom roce života. U mláďat by denní teplota neměla přesáhnout 25 °C, v noci by měla poklesnout alespoo o 6 °C.
Poddruhy
Systematika chameleona obecného je velice komplikovaná, v minulosti byl tento chameleon označován mnoha názvy, z nichž nejčastěji byly užívány dva: Ch. chamaeleon Linnaeus, 1758 a Ch. vulgaris Daudin, 1802. Velký areál rozšíření a proměnlivé nepříliš příhodné podmínky oblastí, které obývá, vedly u tohoto druhu k osídlování nových oblastí (např. Evropa, Arabský poloostrov), ze kterých se byl nucen stahovat zpět. V průběhu své historie se jako druh poměrně značně rozrůznil, což se odrazilo i na popisu mnoha jeho poddruhů (resp. variet) a v považování některých příbuzných forem Ch. chamaeleon za jeho poddruhy.
Použitá literatura
Chameleoni – Petr Nečas,
Chameleoni v teráriu – F.W. Henkel, S. Heinecke,
EMBL Reptile Database.
