Král noci - výr velký
Poštovního holuba, letícího na své závodní trase z Maďarska do středního Německa, zastihl soumrak v blízkosti Ledče nad Sázavou. Asi hledal nocleh po vzoru svých dávných předků, holubů skalních, na kamenných srázech Sázavy. Při hledání vhodného posedu byl však příliš hlučný a proto neunikl bystrému sluchu i pohledu, kterému tmavá noc nevadí. Zbyl z něho jen kovový kroužek, který se leskl ve vývržku mladých sov. Prozradil, že holub měl namířeno až k Frankfurtu nad Mohanem, stal se však kořistí výra.
Nenápadný pták
Ačkoliv je výr velký největší sovou na světě, je to pták nenápadný, takže jej příliš často neuvidíte. Má dokonalé mimikry, splývá s okolím. Několikrát jsem přesně věděl, kde samice sedí na vejcích, přesto trvalo určitou dobu, než jsem ji v zorném poli dalekohledu dokázal rozpoznat. Pokud výr před vámi nevzlétne, nemáte šanci a často jej můžete minout opravdu v malé vzdálenosti. Nejčastěji můžete zahlédnout v době hnízdění samce, který obvykle hřaduje skryt někde vysoko, obyčejně na jehličnanech v okolí hnízda. Pokud vzlétne, teprve jej uvidíte. Jeho velikost vás ohromí. Ještě štěstí, že výr na člověka neútočí. Kdyby tomu tak bylo, docela určitě by měl na svědomí i lidské životy. Ne snad, že by dokázal člověka udolat, ale určitě by sem tam někdo v úleku spadl ze skály. Jednou jsem našel hnízdo výra lehce dostupné a snažil se proto při kontrolách vyfotografovat samici v letu. Nepovedlo se. Jednak se mnou samice hrála nějakou svoji hru, když vyletovala bez nějakých pravidel, někdy ve velkém předstihu, jindy mi vylétla téměř pod nohama. Vždy jsem se přibližoval k hnízdu pomalu s aparátem u oka. Vždycky jsem se však nejdříve lekl, když to ohromné těleso vzlétlo a než jsem vrátil oko k hledáčku, byl již výr příliš daleko. Jen jednou jsem přirozený úlek dokázal přemoci, ale snímek se nepovedl. Byl na vysoce citlivém černobílém filmu a letící samici jsem zachytil právě v okamžiku, kdy měla křídla pod sebou, takže na snímku to vypadalo, že se ze stráně kutálí nějaký balvan.
Hnízdění a péče o mladé
Přesně asi v této době je vhodný čas napsat něco o výrech. Právě teď, v této předjarní době, začínají hnízdit. Nejméně od konce ledna můžeme ve skalnatých lesních terénech zaslechnout houkání tokajících samců. Samice pak začínají na některých vhodných místech hrabat hnízdní důlky. často uvidíte stopu po jejím spáru a rozpětí mezi drápy vzbudí respekt. Někdy koncem února, většinou nejméně do polovina března, pak samice snese dvě až tři, někdy i více vajec, která jsou celá bílá a připomínají kulečníkové koule. Na vejcích sedí velmi vytrvale, uvádí se asi 32 až 37 dní. Sedí jenom samice, samec pak přináší potravu. Samice i dlouhou dobu zahřívá malá mláďata. Kontrolu hnízda lze provádět nejlépe v poledních hodinách za příznivého počasí. Samice se po vyrušení vrací na hnízdo záhy. Ale opravdu malá mláďata se začínají rozlézat, asi hledají teplo a mohou snadno spadnout. Doba vyvedení mláďat se uvádí 35–40 dní, doba vzletnosti 60–70 dní. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o nějaký rozpor. Ale nejde. Mladí výři zpočátku chodí pěšky. Svoje první výry jsem našel pozdě, až někdy v polovině května. Věděl jsem, že tam musí být, ale neměl jsem terén dostatečně zmapovaný. Vyškrabal jsem se od kolejí Posázavského Pacifiku nahoru podél hluboké strže, kterou vymlela voda tekoucí dolů do Sázavy, až do míst, kde se svah zmírnil natolik, že jsem se mohl posadit. Jak tak zhluboka funím, najednou koukám, na druhé straně té strže chodí po lese nějaká bílá slepice. Kde se tady vzala? Až v dalekohledu jsem viděl, žádná slepice, mladý výr. To mě vymrštilo a přes tu strž jsem se snad přenesl. Sedl jsem si poblíž toho mladíka, který zacouval zadem ke křoví a hrozil, roztahoval nedospělá křídla, aby vypadal větší a klapal zobákem. V poklidu jsem si připravoval aparát a když jsem jej na něj zamířil, což se mu asi pranic nelíbilo, najednou roztáhl svoje ještě nedopeřená křídla a klouzavým letem zmizel v bezinkovém pralese, který rostl v nižší části svahu. Nemělo žádný smysl jej dále hledat. První fotky jsem pak udělal až za dva roky. Výři tady sice hnízdili i v následujícím roce, ale tentokrát asi 200 metrů od původního hnízda a na skále zcela nepřístupné. K hnízdu se prostě nedalo vyšplhat ani sešplhat, protože ta skála byla natolik zvětralá, že šlo prostě o život. Naštěstí však v následujících letech střídali v okolí jen tři místa, dvě pak byla dostupná, takže jsem mláďata třikrát kroužkoval. Naposledy jsem se pak s velkým supěním vyšplhal k hnízdu, připravil si kroužky a choapnul po prvním mláděti. A hele, ono mělo kroužek! Někdo mě předběhnul. A já se sápu do takový vejšky, vědět to, sedím radši v hospodě.
Ohrožen jen málo
Výr patří k druhům, u kterých se uvádí, že je ohrožen. Ve skutečnosti je v dnešní době ohrožen již jen málo. Pravděpodobně se asi ještě i dnes dostane na mušku myslivcům, kteří mu nechtějí odpustit, že dokáže ulovit zajíce nebo i malého koloucha. Sám jsem u těchto posázavských výrů nacházel na jejich hnízdě nejčastěji ježky. To je pochopitelné. Výr se při lovu orientuje nejprve sluchem a teprve v poslední fázi útoku zrakem. A ježek, jak známo, nadělá v noci pořádný rámus. Druhou nejčastější kořistí byli potkani. V dosahu byly velkokuchyně rekreačních zařízení. Ale opravdu i malý zajíc a také divoký králík, o kterých místní myslivci tvrdili, že tam nejsou. Výři holt věděli své lépe. Pak také veverka, vrána, již zmioovaný poštovní holub až z Německa a také káně lesní. Na této lokalitě výři, kromě mé osoby, rušeni nebyli. Na tyto krpály se nechodí ani na houby. Relativní blízkost chat a rekreačních zařízení jim očividně nevadí, naopak ji umí využívat. Je znám případ, kdy hnízdili v kamenolomu, který byl v provozu, kde se odstřelovalo. Kdosi mi vyprávěl o případu hnízdění na Rakovnicku, v polích, na jakési hůrce s pár keři a jedním balvanem. Věděla o tom celá vesnice a když se jim zdálo, že mají málo potravy, prý jim nosili i králíky. To by se v dřívějších dobách nestalo. Určitě by mláďata skončila v zajetí a byla používána jako návnada k lovu na tak zvaných výrovkách. Myslivci využívali nenávisti denních ptáků k sovám a stříleli ze zálohy útočící vrány, sojky a dravce. Tento způsob lovu je zakázán, především proto, že právě ti nejvzácnější z dravců, různé druhy orlů, byly loveny právě jen na výrovkách.
Užitečný pták?
Počet výrů v našich zemích je mnohem větší než tomu bylo dříve. To lze snadno porovnat. Dr. Jirsík, ve své knize Naše sovy, podrobně mapuje známá hnízdiště výrů v čechách i na Moravě v třicátých až čtyřicátých letech minulého století. Výčet to není až zas příliš velký, i když zcela jistě není dost podrobný. Například hnízdiště u Ledče nad Sázavou, odkud jsou i moje fotografie, je podle pamětníků opravdu staré a to nejméně od doby Jirsíkem popisované, ale nezaznamenané. Ovšem okolní terén je pro výry opravdu lákavý. O tom svědčí i nález výra z blízkého okolí, nalezeného pod dráty elektrického vedení, který byl kroužkován jako mládě až v Rakousku, což je vzdušnou čarou přes 200 km. To není vzdálenost právě malá, spíše větší. Dříve se mláďata obvykle uchytila blíže, tak do 50-ti km. Dnes hnízdí výři dokonce i v katastru hlavního města Prahy. Dnešní populace výrů je odhadována na 600 až 950 hnízdících párů, zimní populace na 1000 až 2000 kusů. Z těchto čísel plyne několik poznatků. Jednak je zřejmé, že počet výrů potěšitelně vzrostl, na druhé straně se ukazuje, že mortalita mladých je asi velmi vysoká.
Dívám se na výra spíše jako na užitečného ptáka. Je jen velmi málo dravců, kteří dokáží lovit straky a sojky, které pokládám za největší škodnou. Otázka přemnožení právě těchto krkavcovitých ptáků se bude muset v nejbližší budoucnosti stejně nějak řešit a každý pomocník bude jistě vítán.
