Plazi ČR a jejich rozšíření

Území České republiky se nachází v mírném pásmu střední Evropy, bez extrémně výraznějších teplotních a srážkových výkyvů. Uvedenému klimatickému rázu odpovídá i spektrální rozdělení vegetace a zvířeny, které je svým složením v hrubých rysech srovnatelné se středoevropským standardem.

Plazi v ČR nepatří mezi nejpočetněji zastoupenou skupinu

Navzdory nevelkému území naší republiky však podnebí vykazuje značné oblastní rozdíly, podmíněné především nestejnou konfigurací a členitostí terénu, nadmořskou výškou, lámajícím se vzdušným prouděním poblíž horských pásem, ale také rozdílným geologickým podkladem, výrazně ovlivňujícím druhovou pestrost naší fauny i flóry. Vždyť podle odhadu zoologů žije jen na území České republiky asi 50 až 60 tisíc živočišných druhů! Nemalý podíl na různorodosti přírodního klimatu má také geografická poloha ČR přímo v samotném srdci Evropy, kde se jako na křižovatce prolínají vlivy teplejšího oceánského vzduchu od jihozápadu, s chladnějšími kontinentálními proudy ze severu a východu. Díky těmto rozdílným klimatickým a geologickým faktorům jsou na našem území zastoupeny jak chladné a drsné oblasti horských pásem a vrchovin, středně teplé oblasti odpovídající vegetačnímu evropskému průměru, tak i vyloženě teplé oblasti stepního středomořského charakteru, s relativně příznivým klimatem i pro některé teplomilnější druhy evropské květeny a herpetofauny. Plazi v ČR zrovna nepatří mezi nejpočetněji zastoupenou skupinu. Vzhledem k tomu, že se jedná o ektotermní živočichy (živočich s proměnlivou teplotou těla, závislý na teplotě okolního prostředí), je pro ně ideálním domovem především pásmo tropů a subtropů. Směrem k pólům se jejich druhová rozmanitost dramaticky snižuje, a v oblastech věčného sněhu a ledu už nejsou schopni přežívat vůbec. Přesto je na území ČR registrováno deset autochtonních (původních) druhů plazů o nichž bych se chtěl v krátkosti zmínit, z toho želva bahenní Emys orbicularis je již zřejmě v české přírodě vyhubena.

Jedná se o čtyři druhy ještěrek (Lacertidae), jeden druh z čeledi slepýšovitých (Anguidae), čtyři zástupce užovkovitých hadů (Colubridae) a jediného jedovatého hada patřící do čeledi zmijovitých (Viperidae). Rozpadem Československa došlo bohužel k ochuzení naší herpetofauny o jediného zástupce z čeledi scinků – asi 10 centimetrovou krátkonožku evropskou Ablepharus kitaibelii (Bibron et Bory, 1833), přežívající vzácně jen na několika více či méně ohrožených lokalitách jižního a jihovýchodního Slovenska. V českých zemích nebyl její výskyt nikdy doložen. Slovenská populace je zastoupena subspecií Ablepharus kitaibelii fitzingeri. Jde o kriticky ohrožený druh (KO).

Sporný je také výskyt naší jediné původní želvy – želvy bahenní evropské Emys orbicularis orbicularis (Linné, 1758). Také ona je kriticky ohrožená (KO). Zatímco na Slovensku jsou její stavy navzdory velké vzácnosti víceméně stabilní, v Čechách je její spatření spíše ojedinělé a jde zřejmě jen o přežívající reintrodukované, či uprchlé jedince z terarijních chovů, neschopné zajistit ani malou, životaschopnou mikropopulaci. Želva bahenní u nás nebyla nikdy příliš početná a proto byla v minulosti vysazována na mnoha místech, zejména v teplejších oblastech jižních Čech a na jihu Moravy (Štěpánek, 1949). Jejím přirozeným biotopem jsou stojaté a mírně tekoucí vody, mrtvá ramena řek a mělké prohřáté tůně či rybníčky, které jsou součástí mokřadních komplexů. Zkulturňováním a chemizací krajiny, vysoušením mokřadů a regulováním koryt řek došlo k úplné likvidaci posledních vhodných biotopů u nás a želva bahenní se tak zřejmě stala dalším černým vykřičníkem na dlouhém seznamu druhů, v české přírodě vyhubených.

Ještěrka obecná – Lacerta agilis agilis (Linné, 1758)

Biotop
Upřednostňuje sušší osluněná místa, s nepříliš hustou vegetací a s možností úkrytu. U nás jí lze zastihnout na mnoha různých místech s podobným prostředím, jako jsou železniční náspy, lomy a pískovny, staré zahrady, parky a hřbitovy, ale i skládky a rumiště. Zasahuje také do měst, kde vyhledává především parky, zahrádkářské kolonie, případně klidnější vilové čtvrti. Často jí lze spatřit i na zanedbaných plochách větších průmyslových objektů či továren. Vzhledem k její přizpůsobivosti není vzácností, že sdílí společný biotop i s jinými druhy plazů.

Způsob života
Ze zimního spánku se probouzí už v polovině března, v závislosti na počasí. Aktivuje především ve dne, jen za výjimečně parných dnů vylézá až za soumraku. Živí se drobným hmyzem, nepohrdne ale i vajíčky či mláďaty jiných ještěrek. Ráda se vyhřívá na osluněných místech, jako jsou kameny, různé zídky nebo klády. Po lítých soubojích samců se v dubnu až v květnu páří, zvířata zůstávají spojena asi tři až pět minut. Poté samice nakladou 5–15 vajíček a zahrabou je do půdy, asi 10 cm hluboko. Inkubace vajíček trvá přibližně dva měsíce. Mláďata se živí podobně jako adulti hmyzem, jen přiměřeně drobnějším. Dospívají přibližně ve druhém roce života. Tato ještěrka dorůstá do velikosti 20–24 cm, v teplejších jižních krajích ještě o něco více. Samcům se v době páření zbarvují boky do nádherně zelené, zatímco samice zůstávají trvale skvrnitě hnědé (tzv. pohlavní dimorfismus). Na přelomu září a října přestávají přijímat potravu a vyhledávají zimoviště - různé pukliny v půdě, komposty apod., mladé ještěrky zalézají do zimovišť asi o 14 dnů později. Mezi její nepřátele patří především dravci, vrány, ťuhýci a kosi, také ježci, toulavé kočky, dokonce i volně chované slepice. Největší hrozbou je pro ní ale používání herbicidů a pesticidů. Je zařazená mezi silně ohrožené druhy (SO).

Ještěrka zelená – Lacerta viridis viridis (Laurenti, 1768)

Biotop
Vyhledává teplá, vlhká, ale prosluněná údolí či kaňony, např. zarostlé skalnaté břehy potoků a řek, okolí křovinatých cest, okraje teplých lesů, zarostlé skály, opuštěné lomy, chráněné pastviny, vinice apod. Většina lokalit se nachází ve výškovém rozmezí 200–350 metrů nad mořem.

Způsob života
Jde o ještěrky s denní aktivitou, milující slunění, dokáží se vyhřát až na teplotu přes 33 °C. Zimují od října do dubna v děrách, skalních rozsedlinách či v kamenných zídkách. Po opuštění zimoviště a prvním svleku se zbarvují do nádherně sytě zelené, samcům se navíc zbarvuje hrdlo do temně modra až modrofialova. Po drsných bojích samců o teritoria a následném páření kladou samice do vyhrabaných jamek 5–20 vajíček, z nichž se po 70–90 dnech líhnou malé hnědožluté ještěrky, zbarvující se do zelena, až když dosáhnou pohlavní zralosti. Ještěrka zelená dorůstá až do velikosti 40 cm, živí se podobně jako předešlý druh hmyzem, případně plži, menšími ptačími vejci a ráda zhltne i mláďata jiných druhů ještěrek. Také tento druh má mnoho nepřátel, dravými ptáky, ježkem a kunou počínaje a chemickými postřiky konče. Je kriticky ohrožená (KO).

Ještěrka živorodá – Zootoca vivipara vivipara (Jacquin, 1787)

Biotop
Vyhledává především lesy a lesní okraje, paseky, rašeliniště, ale i křovinaté zarostlé břehy potoků, apod. Suchým oblastem se vyhýbá. Je obyvatelem hlavně vyšších nadmořských výšek (nejhojnější je od 400 m. n. m. výše), lze jí zastihnout i poměrně vysoko v horách.

Způsob života
Vzhledem k chladnějšímu prostředí v němž žije, je tato ještěrka oviviparní (vejcoživorodá). Měří 15–18 cm. Samci i samice jsou přibližně stejně zbarveni, samci jsou snad jen více kontrastnější a mají žluté až žlutooranžové břicho s černými skvrnkami. Zimoviště opouští časně, často už koncem února a vyhledává slunná stanoviště, aby se vyhřála. Páření probíhá v dubnu a květnu. Samci jsou mírumilovní a často se jich vyhřívá blízko u sebe hned několik. Po 70–90 denní graviditě samice rodí 4–10 vyvinutých mláďat v blanitých obalech, které hned po narození opouštějí. Bylo však zjištěno, že za určitých okolností může tato ještěrka klást i vejce. Živí se tak jako ostatní ještěrky hmyzem a jeho larvami, pavouky, červy, či mouchami. Zimní úkryty (podzemní díry, kořeny stromů, trouchnivějící pařezy) vyhledává na přelomu září a října, v teplejších oblastech a nížinách dokonce až začátkem listopadu. Kromě tradičních nepřátel, ohrožují její mláďata také mladé zmije a větší druhy střevlíků. Silně ohrožený druh (SO).

Ještěrka zední – Podarcis muralis muralis (Laurenti, 1768)

Biotop
Obývá slunné, ale vlhčí okraje listnatých lesů, skalnaté svahy kopců, zarostlé skalky a hromady kamenů, náspy silnic a železnic, ale i přehradní hráze. Lze ji zastihnout i na chemicky neošetřovaných vinicích, zříceninách hradů a polorozbořených zídkách, kde se ráda vyhřívá.

Způsob života
Je to asi nejmrštnější naše ještěrka. Nejen že dokáže lézt téměř po kolmých stěnách, ale díky poměrně dlouhým nohám dokonce i výborně skáče. Zbarvení je značně variabilní, ale převládá hnědá barva s výrazným síťováním, samci mají nápadněji zbarvené a sytější břicho, většinou s černými skvrnami. Dorůstá okolo 20 cm. Zimuje jen krátce a dokonce je zdokumentováno, že v příznivějším klimatu na jihu Evropy nemusí hibernovat vůbec. Samečkové jsou silně teritoriální a na jaře mezi sebou svádějí drsné boje, při kterých ztrácejí ostražitost a nechají se snadno polapit. Páří se v květnu. V červenci samičky snášejí do jamek v zemi 3–9 vajíček, z nichž se po několika týdnech inkubace líhnou mláďata. Ještěrka zední se živí hmyzem všeho druhu, pavouky, červy či housenkami, má celou škálu nepřátel, mimo jiné i některé druhy herpetofágních užovek. Kriticky ohrožená (KO).

Slepýš křehký – Anguis fragilis fragilis (Linné, 1758)

Biotop
Od nížin, až po více jak 1000 metrů nad mořem, nejpočetnější populace však vytváří zhruba od 400 do 700 m. n. m. Obývá okraje lesů, polí, pasek a luk, ale také staré lomy a rumiště. Upřednostňuje mírně vlhkou krajinu s bohatou přízemní vegetací, jako jsou lužní louky, zahrady, parky apod., vyhýbá se zřejmě jen naprosto bezlesým biotopům a oblastem aridního charakteru.

Způsob života
Dorůstá velikosti až 45 cm, obvykle však mívá jen kolem 30 cm. Zbarvení je variabilní, zpravidla hnědé, s jedním, dvěma, nebo i třemi tmavými pruhy a modročerným břichem u samic, samci mívají břicho spíše břidlicově šedé, často se žlutavou kresbou. Někteří jedinci mají nádech spíše do žluta, jiní naopak přecházejí až do červenavého odstínu mědi. Není příliš teplomilný, na povrchu se objevuje spíše za soumraku nebo po teplých deštích, kdy pátrá po kořisti. V říjnu až listopadu vyhledává zimoviště, využívá opuštěných nor hlodavců a jen zřídka si úkryt vyhrabává sám. Často hibernuje hromadně, ale také s jinými druhy plazů i obojživelníků. Probouzí se na přelomu března a dubna (podle počasí a nadmořské výšky), a krátce nato se páří. Slepýši jsou oviviparní a samice může mít 10–15 mláďat, někdy až 26 mladých! (J. Moravec 1999). 7–9 cm mláďata přicházejí na svět v blanitých obalech, z kterých se osvobozují kroutivými pohyby. Potravou slepýšů jsou z větší části žížaly a slimáci, případně i různí členovci, larvy a červi. Vytváří dva poddruhy, z nichž nominotypický slepýš křehký severní (Anguis fragilis fragilis) je znám především v Čechách a na Moravě, zatímco slepýš křehký východní (Anguis fragilis colchicus) obývá hlavně Slovensko a je charakteristický svými modrými skvrnami různé intenzity, na hřbetě a na bocích. Tato forma je známa pod označením „incerta“ a lze ji pozorovat spolu se severní subspecií i na Moravě, kam proniká ze Slovenska. Má mnoho nepřátel, běžně se stává kořistí lišek, divokých prasat, kun a ježků. Z ptáků si na něm pochutnávají nejen volavky a čápi, ale i dravci a většina krkavcovitých. Mláďata jsou častou obětí zmijí a ropuch. Za normálních okolností je slepýš neobyčejně dlouhověký živočich a údajně se při dobré péči v teráriu může dožít až 35 let (J. Král 1969). Silně ohrožený druh (SO).

Užovka hladká – Coronella austriaca austriaca (Laurenti, 1768)

Biotop
Upřednostňuje suchá, řídce porostlá a k jihu exponovaná stanoviště, jako jsou úbočí hor, slunné stráně, staré kamenolomy, okraje lesů či lesních cest, a zarostlé haldy kamení. Nevyhýbá se příležitostně ani blízkosti lidských sídlišť (městské parky, zahrady). Osídluje především biotopy stepního a lesostepního charakteru, od 400 do 600 metrů n. mořem.

Způsob života
Drobnější, štíhlá, oviviparní užovka s denní aktivitou, dorůstající jen do 50–70 cm. Bývá věrná jednomu místu, na kterém se sluní a z něhož se příliš nevzdaluje. Základní barva je hnědá až hnědočervená, samice jsou spíše šedé a hnědočerné. Samice mají šedočerné břicho, samci do žluta nebo do oranžova. Na hřbetě mají vzorování ze skvrn, které může někdy připomínat zmijí kresbu. Dává přednost pozemnímu způsobu života, i když výborně šplhá. Zimuje od října až listopadu do března až dubna, ve skalních rozsedlinách, pod kořeny stromů a v děrách po hlodavcích. Páření probíhá hned po probuzení, samec si samici přidržuje zakusováním do krku. Samice rodí 4–15 živých mláďat zabalených v blanitých obalech. Tyto užovky se živí především jinými plazy (jsou herpetofágní), loví slepýše, ještěrky a často i jiné hady. Může pozřít i menšího jedince vlastního druhu, nepohrdne však ani ptáčaty, či hlodavcem. Mezi její nepřátele patří hlavně dravci, ježek, kunovité šelmy, ale i volně chované slepice. Nemalou roli na hustotě populace má zřejmě i její kanibalismus a zabíjení lidmi, kteří si ji spletou se zmijí obecnou. Silně ohrožený druh (SO).

Užovka obojková – Natrix natrix natrix (Linné 1758)

Biotop
Semiakvatický druh, vyhledávající vodní plochy – jezera, rybníky a tůně zarostlé rákosím. Hojná je v bažinatých oblastech, slepých říčních ramenech, v zatopených lomech a štěrkovnách, ale i poblíž lidských sídlišť, v parcích a zahradách s okrasnými jezírky, či v požárních nádržích.

Způsob života
Užovka s denní aktivitou, dorůstající do jednoho metru, jen výjimečně až 120 cm. Základní zbarvení je šedé, někdy s drobnými černými skvrnami nebo dokonce pruhy. Jsou známi i zcela melaničtí jedinci. Typické jsou žluté půlměsíčky za hlavou. Vzhledem k obrovskému rozšíření vytváří devět poddruhů, lišících se především kresbou. Zimuje od října do března až dubna, v závislosti na počasí, často společně s jinými druhy plazů. Páří se v květnu. V červenci až v srpnu snáší samice (často i hromadně) do kompostů, hromad tlejících pilin nebo jiného organického rozkládajícího se materiálu 10–50 vajíček. Mláďata se líhnou přibližně po dvouměsíční inkubaci. Její potravu tvoří především skokani hnědí a jiní obojživelníci, loví také drobnější plevelné rybky. Vyhýbá se zřejmě jen kuňkám a mloku skvrnitému. Kořist neškrtí ani nepřidržuje, ale polyká jí živou. V ohrožení vypouští z análních žláz páchnoucí látku a předstírá vlastní smrt (tzv. thanatoza). Bývá obětí celé řady predátorů, od savců až po ptáky, snůšku a čerstvě narozená mláďata můžou ohrožovat i velké druhy střevlíků. Největší podíl na jejích klesajících stavech má ale zánik vhodných líhnišť a zimovišť, a také drastický úbytek obojživelníků, jako důsledek znečištěného životního prostředí. Zařazená mezi ohrožené druhy (O).

Užovka podplamatá – Natrix tessellata tessellata (Laurenti, 1768)

Biotop
Je velice teplomilná a úzce vázána na vodní prostředí. Žije podél větších, pomalu tekoucích říčních toků s výskytem kamenitých mělčin, v okolí údolních nádrží, případně u menších stojatých vod. Lze jí zahlédnout i ve starých a prohřátých zatopených lomech. Miluje osluněná říční údolí s kamenitými a řídce porostlými břehy. Většinou nepřekračuje hranici 400 metrů nad mořem.

Způsob života
Užovky podplamaté začínají aktivovat přibližně v polovině až na konci dubna, v závislosti na teplotě. Až do páření (v květnu) se zdržují na zimovištích a nepřijímají potravu. Výborně plavou a potápí se, vodu však vyhledávají až když teplota přesáhne 15 °C. V té době také začínají lovit obojživelníky a především ryby, které jsou jejich hlavní potravou. Přes léto se intenzivně sluní, často vyhledávají kameny a kusy dřeva vyčnívající z vody, bylo však pozorováno slunění i přímo pod vodní hladinou. Na přelomu června a července kladou samice 4–16 vajec do tlejících zbytků vegetace, do jednoho kladistě klade často i mnoho samic současně. Mláďata se líhnou koncem srpna a začátkem září, vodu prozatím nevyhledávají, ale brzy zalézají do zimovišť. První potravu přijímají obvykle až v následujícím roce. Hlava užovky podplamaté je protáhlá a má výrazně vystouplé „žabí“ oči, přizpůsobené vidění pod vodou. Je to denní had, dosahující délky 80–110 cm. Základní zbarvení je jednoduché, od šedavé přes hnědou, až po olivovou či žlutohnědou, s tmavými skvrnami na hřbetě, někdy spojenými v pruhy. Kromě přirozených nepřátel, kteří ji ohrožují, bývá navíc považována za škůdce v rybářství a tak je nesmyslně ubíjena nejen samotnými rybáři, ale často i koupajícími se rekreanty, kteří ji mylně považují za zmiji. Mnohé populace u nás již byly zcela zničeny výstavbou přehrad a regulováním říčních toků. Negativní vliv na její celkové stavy má také úbytek drobných plevelných ryb, z důvodu kontaminované vody obsahující těžké kovy. Je kriticky ohrožená (KO).

Užovka stromová – Elaphe longissima longissima (Laurenti, 1768)

Rozšíření
Teplejší, jižní polovina Evropy, od východního Španělska, Francii, Itálii a Balkán, až po Kaspické moře. ČR leží na samém okraji areálu, proto se u nás vyskytuje pouze ostrůvkovitě, na několika izolovaných lokalitách především na Moravě a ve Slezsku (Podyjí a při hranicích se Slovenskem). Nevelké, ale stabilní populace jsou průběžně sledovány na Karlovarsku a v Poohří.

Biotop
Užovka stromová je především obyvatel nížin, případně středních poloh. Vyhledává teplejší a prosluněnou krajinu lesostepního charakteru, světlé háje, listnaté lesy a remízky, kde se zdržuje hlavně v nižších patrech křovinného podrostu. Lze ji zastihnout i na jižních osluněných stráních, ve starých opuštěných lomech, na vinicích, železničních náspech, kamenných zídkách, v zarostlých příkopech apod. Nevyhýbá se však ani málo frekventovaným hospodářským, či polorozpadlým opuštěným budovám, jako jsou stodoly, kůlny a půdy.

Způsob života
Svalnatý, ale přitom štíhlý a velice mrštný had s denní aktivitou. Zbarvení je proměnlivé - od téměř černé barvy přes hnědou, olivově zelenou, až po jasně žlutou, s naznačenými žlutavými skvrnami za hlavou, které jsou nejvíc zřetelné u juvenilů a díky nimž bývá zaměňována s užovkou obojkovou. Zcela výjimečně může dorůst až do dvou metrů, což z ní činí nejdelšího hada nejen u nás, ale i v celé střední Evropě. Obvykle má však jen kolem 1 metru. Má ráda blízkost vody, ačkoliv na ní není tak závislá jako užovka obojková. Dobře plave i šplhá, přesto však dává přednost terestrickému způsobu života. Je to aktivní a odvážný lovec, který v podrostu pátrá po hlodavcích, ještěrkách, ptácích i jejich mláďatech, nepohrdne však ani samotnými ptačími vejci. Jako typický škrtič, kořist nejprve zadusí ve svých smyčkách a pak jako většina ostatních hadů pozře od hlavy. Malé užovky loví především ještěrky. Zimní úkryty opouští koncem dubna nebo začátkem května a při setkání samců dochází k rituálním soubojům o samice a teritoria. Doba páření nastává koncem května a trvá asi do poloviny června. Samice kladou 5–15 podlouhlých vajíček do vlhkého substrátu. V oblastech s dostatkem starých vykotlaných stromů s dutinami naplněnými trouchnivějícím dřevem, dávají užovky stromové přednost právě tomuto materiálu. Mláďata se začínají líhnout (v závislosti na inkubační teplotě a čase snůšky) koncem srpna nebo během září, za chladnějšího léta až v říjnu. Její stavy v přírodě nedecimují jenom přirození nepřátelé z živočišné říše, ale také zkulturňování krajiny a ničení vhodných biotopů, dokonce je často lovena nezodpovědnými teraristy. V ČR je zařazena mezi kriticky ohrožené druhy (KO), neboť se jedná o jednoho z nejvzácnějších a nejvíce ohrožených plazů u nás.

Zmije obecná – Vipera berus berus (Linné, 1758)

Rozšíření
Vyskytuje se téměř po celé střední a severní Evropě, od Pyrenejí až po Balkánský poloostrov na jihu. V Asii zasahuje jižně až do Mongolska, Číny a Severní Koreje. Zmiji obecné patří jeden světový primát - jedná se o hada s nejsevernější oblastí výskytu. Některé její populace ve Skandinávii zasahují až za polární kruh!

Biotop
Obývá širokou škálu biotopů, od okrajů lesů, lesních mýtin, okrajů polí, luk, mokřadů a rašelinišť, až po opuštěné lomy a železniční náspy. Často se zdržuje poblíž vodních ploch, extrémně suchým místům se vyhýbá. Vystupuje téměř do 2000 metrů nad mořem, Alpské populace dokonce až do 2700 m n. mořem. V nížinách se téměř nevyskytuje.

Způsob života
Je to jediný jedovatý had žijící na našem území. Má selenoglyfní zuby typické pro zmijovité hady a produkuje velice účinný hemotoxin, vzhledem k jeho malému množství však bývá uštknutí jen zřídka smrtelné. Dosahuje délky 60–70 cm, výjimečně až 90 cm. Tělo je mírně zavalité, oválná hlava se špičatým čenichem je zřetelně oddělena od těla. Typický trojůhelníkový tvar dostává hlava hlavně při podráždění, kdy ji had zploští a nafoukne její zadní část. Základní zbarvení je velice variabilní, u samců bývá od světle šedé až po tmavě šedočernou. Samice mají barvu spíše do hněda až červenohněda a klikatou čáru na zádech mají méně kontrastní (tzv. pohlavní dimorfismus). Od krku až po špičku ocasu se zpravidla táhne všeobecně známý, tmavý klikatý pruh. Břicho je šedavé až šedohnědé a je nejtmavší směrem ke středu. Oko má úzkou, vertikálně štěrbinovitou zřítelnici, s čevenohnědou duhovkou. V Evropě vytváří několik poddruhů a jsou známy i melanické (forma prester) a jednobarevně červenavé (forma chersa) odchylky, bez typické klikaté hřbetní čáry. Zmije obecná je nejaktivnější za soumraku a po setmění, v nejteplejších letních měsících i v noci. Žije terestricky, na zemi také pátrá po potravě, kterou tvoří hlavně myšovití hlodavci. Často se však zaměřuje i na ještěrky, nebo skokany. Ráda se vyhřívá, ovšem zastihnout ji můžeme spíše v podvečer, protože polednímu slunci se vyhýbá. Zimuje podle nadmořské výšky (říjen, listopad až březen, duben) pod kořeny stromů či v puklinách, často hluboko pod zemí a hromadně s jinými druhy plazů. Na jaře ji lze zastihnout poměrně brzo, někdy se sluní i na sněhu. Bezprostředně po zimě se páří, v té době jsou také nejzranitelnější, neboť úplně ztrácí ostražitost. Po 4–6 měsíční březosti se rodí až 20 živých mláďat, která již od narození disponují úměrným množstvím jedu. Největším nepřítelem pro zmiji je kromě ježků, dravců a divokých prasat především člověk, který ji odnepaměti na potkání ubíjel.

Literatura:
Ivan Zwach – Naši obojživelníci a plazi ve fotografii
Günter Diesener, Josef Reichholf – Obojživelníci a plazi
Mikátová B., Vlašín M., Zavadil V. – Atlas rozšíření plazů v České republice