Moje zkušenosti s agapornisy růžohrdlými

V poslední době se často popisují chovy ptáků ze zahraničí, většinou jde o druhy vzácnější a na běžné druhy se trošku zapomíná. Chci se zmínit o svých zkušenostech s agapornisy růžohrdlými. Myslím, že některému mladému chovateli tím mohu dát několik užitečných rad.

Mít oči otevřené

Přichází pomalu jaro, nové párování ptáků, nové starosti a radosti. Z rodu Agapornis mám rád druh uvedený v nadpisu, pro jeho živost, aklimatizaci na naše podnebí, plodnost a životaschopnost, ale také pro vše, co u nich pozoruji, co mě poučilo o jejich chovu. Vím, že větší voliéra „dělá“ ptáky tělesně zdatnější. Ověřil jsem si, že ve společné voliéře ptáci trávu nezničí, je stále zelená, i když jim přibývají mláďata. Pochopil jsem, že denně zavěšené vrbové proutí na pletivu voliéry zaručuje dokonalé líhnutí, protože si samice čerstvou kůrou reguluje v hnízdě vlhkost. Člověk se stále setkává s něčím novým, je třeba jen mít oči otevřené a skrytě své svěřence pozorovat.

Základní zbarvení je zelené, a to v několika odstínech. Hlava, líce, strany krku a hrdlo jsou bledě růžové, na lících s šedým nádechem, čelo a nadoční proužek jsou zbarvený výrazněji. Chov v klecích je velmi snadný a odchovy jsou početné. Radost z chovu poněkud kalí občasný pronikavý křik, kterým se ozývají. Snadno uvykají změnám prostředí a nejeví plachost, spíše projevují větší zvědavost.

Materiál na stavbu hnízda

Materiál na stavbu hnízda nosí do budek zajímavým způsobem, který je vlastní jen papouškům a některým papoušíčkům. Agapornis růžovohrdlý loupe kůru, podobně jako agapornis druhu personatus, ale naloupané proužky kůry a třísky zastrkává do peří kostrče, zad, křídel apod. a takto „ozdoben“ 10–15 kousky odlétne do budky, kde se vytřesením stavebního materiálu zbaví, a potom ho zpracovává. U všech druhů agapornisů stavějí hnízdo samice, samci jen ve zcela vzácných případech pomáhají, ale nikdy ne trvale. U těch druhů agapornisů, kteří nosí materiál tímto způsobem, se setkáváme jen ojediněle s dokonale a pevně stavěným kulovitým hnízdem, většinou vidíme, že jsou postaveny přední a boční stěny nad hnízdním důlkem a často je vystláno jen dno budky.

Hnízdění a chov

Viděl jsem již určovat pohlaví jehlou zavěšenou na niti nad obráceným ptákem, která se točí nebo kývá. Slyšel jsem o určování pohlaví podle vzdálenosti nožiček na bidélku při posedu ptáka, viděl jsem namalované ocasy samce a samice, ale vše nás dovede dokonale oklamat. Já řeším sestavování páru tak, že dám do voliéry větší počet kusů a vlastním výběrem se vytvoří páry. Chov ve společné voliéře je možný. Agapornisové hnízdí v budkách z prken, které mají větší vletový otvor. Potřebují stále dostatek vrbového proutí na oštipování a také na stavbu hnízda. Snůška je 4–6 bílých vajec, které zahřívá jen samice. Již po 5–6 dnech lze kontrolou zjistit, zda jsou vejce oplozená. Mláďata se líhnou za 21 dnů a jsou porostlá žlutavým chmýřím. Při dobré péči rodičů rychle rostou a za 4–5 týdnů opouštějí budku. Vracejí se do ní přes den k odpočinku a pravidelně na nocování. Své agapronisy růžohrdlé krmím převážně slunečnicí, prosem a lesknicí a v době mláďat běžnou míchanicí.

Na závěr zdůrazňuji ještě jednou, že sestavené páry přirozeným výběrem jsou nejlepší, protože i v přírodě se tak děje již miliony let a žádnou „degeneraci“ příroda nezná.