ZOO – Obchod U kolouška: Setkání

To už sem však číšník přiváděl Poldu Kolouška i s jeho nově objevenou přítelkyní. Byla to nakrátko ostříhaná blondýnka s uzounkými rameny a zadečkem, za který by se nemusela stydět ani parní lokomotiva. Znáte to, od pasu nahoru to vypadalo jako nedomrlý pihovatý kluk a od pasů dolů jako tchýně sultána Sulejmána. Proporcionálně nevyvážená osoba.

Polda Koloušek

„Pane vrchní,“ zaslechl jsem Poldu, jak šeptá, „neměl byste někde jinde volný stůl?“
„Bohužel,“ promluvil tázaný docela nahlas. „Jsme plně obsazeni.“
„Tak to je ten pán,“ naklonil jsem se k naší chundelaté opici, „kterej na tebe neposílá výživný, víš?“
Hanka vyprskla smíchy.
„Kdo to je?“zeptal se Albert, který Poldu buď vůbec neznal, nebo si ho jednoduše nepamatoval.
„Můj bejvalej,“ hlesla Hanička.
„Prosím,“ předváděl se u vedlejšího stolu Polda Koloušek, když odsunoval své partnerce židli, aby si mohla sednout.
„Aha!“ pravil uznale Albert a prsty halasně luskl na vrchního a objednal si višňový kompot ve zdvojené porci.
Nechápali jsme.
„To je vona,“ zaslechl jsem odvedle zas šepotání.
„Víš Vašíku,“ obrátil jsem se opět na gibona, který už se oběma rukama ládoval salátem i šlehačkovými banány. „Je to hnus, takhle odkopnout vlastní dítě, jen proto, že je trochu chlupatý. Nakonec seš přece celej tatínek…“
„To bych si vyprosil,“ zaskřehotal mi najednou Hančin bývalý manžel do ucha, až jsem se ho lekl.
„Jeééé, ahoj Poldiku, kde ty se tu bereš?“
„Nech si svý překvapení pro někoho jinýho,“ řekl mi do ucha a pak se obrátil k Haně.
Mezitím přinesl číšník dvě porce višní.
„A ty si pamatuj, že až se tě nabaží a vycucá z tebe prachy, stejně tě nechá bejt,!“ pokračoval, zatímco napravo ode mne zaznělo: „Vašíku, koukej.“
Najednou mi kolem obličeje prosvištěla jakási podivná to střela a Polda se chytil za oko.
Rozhlédl jsem se. To už ale z Albertovy a Vašíkovi strany stolu létala jedna pecka za druhou a Polda Koloušek se nestačil chytat za postižená místa. V cuku letu měl bílou košili pod tou černou koženkovou vestičkou samý rudý flek.
„Ale pánové,“ přihnal se sem číšník. To ovšem už byl Gibon v ráži a tak popadl jeden z banánů a šlehačka nešlehačka, mrštil jím po Kolouškově přítelkyni. Mimochodem, jmenovala se Zelda.
„Áááá,“ zaječela a všichni v celém lokále, včetně opice, zkoprněli. Její hlas… její hlas se prostě nedal k ničemu přirovnat. Respektive dal se přirovnat jen k tomu jedinému. Do nastáleho ticha vyskočil Vašík ze svého místa, přeběhl podél zdi a už seděl na stole proti Zeldě. Nejdříve k ní opatrně přičichl a pak jí strčil prst do nosu.
Zelda zaječela a takřka okamžitě omdlela.
Vašík si ukazováček, jímž ženu sondoval, olízl, pak se postavil a s vysoko zdviženýma rukama spustil: „Gloúúúú, cik…gloúúú, cik…A…A…A…ÁÁÁ…“

Gibon

Pohlavní vzrušení na něm bylo zjevně patrné.
„Co dělá to zvíře… ehm, dítě,“ opravil se číšník.
„To je svatební tanec,“ pokrčil jsem rameny a v klidu se pustil do gratinovaných brambor.
„Zeldičko, Zeldo,…“ hnal se Leopold Koloušek ke své vyvolené a já i Albert jsme jako jedním dechem bez emocí konstatovali: „To bych na tvym místě nedělal.“
„Proč?“ zeptala se Hanička a číšník jen rozhodil rukama.
Jakmile se totiž Polda Koloušek dotkl na zemi ležící ženy, chtěje jí podepřít pod krkem, začalo hotové boží dopuštění. Gibon Lar, který se cítil ve svém právě probuzeném mužství ohrožen, vrhl se na klečícího muže s vyceněnými tesáky a bojovým rykem ho hnal od své nově získané samičky pryč.
Olízl jsem nůž, třebaže je to nespolečenské. Ulpělo mi na něm totiž velké množství sýra z gratinovaných brambor. Pak jsem si, zas docela nespolečensky odříhl a pravil: „Tady vidíš, jak je vtištění pro společenský život jedince důležité.“ Ukázal jsem nožem k probíhajícímu souboji.
„To sem teda netušil,“ pokrčil rameny Albert a vysrkl šťávu, která zbyla v misce po palných višních.
„Vo čem to vy dva porád mluvíte?“ zeptala se Hanička, která očividně neměla na jídlo ani pomyšlení.
„Budu muset zavolat policii,“ naklonil se ke mně číšník.
„Klidně,“ řekl jsem a ukázal na strýce: „Ta opice… ehm, chci říct to dítě, je tady toho pána.“ Pak jsem se vrátil k nedojedené večeři a s plnou pusou začal své přítelkyni vysvětlovat: „To máš tak, když nějaké zvíře chováš od miminka mezi lidmi, třeba husy, jak to dělal Konrád Lorenz, nebo srnce, jak se občas stává, nebo tady toho upíra…“ ukázal jsem zas nožem k opici, která oběma rukama surově tloukla Poldu Kolouška, „tak to zvíře má pak vtištěné lidi jako příslušníky vlastního druhu.“
„A?“ zeptala se Hanka, nasucho polykajíc.
„Nechceš pivo?“ nabídl jsem jí svou sklenici.
„Ne, řídím.“
„Aha.“
To už se potlučený a zoufalý Polda odplazil od Zeldy tak daleko, že přestal pro gibona představovat nebezpečí. Teď už Lar jen olizoval Zeldinu tvář a, což vypadalo směšně, i její pod večerními šaty ukrytá ňadra. Číšník se ztratil, aby přivolal strážce zákona.
„No tak?“ byla Hanka zvědavá, jak to vlastně s těmi zvířaty je.
„No nic. Ono si myslí, že je člověk, respektive, že my jsme giboni,“ ukázal jsem zas k opici. „Bude pak chtít zaujmout ve skupině dominantní postavení vůdce tlupy a bude chtít pářit …“
„To snad ne!!!“ vyděsila se Hanka.
Naštěstí tak daleko se situace nestačila posunout. Kde se vzal, tu se vzal, byl tu strážmistr Durych: „Zase vy?“
Nastavil jsem mu zápěstí a přežvykujíce poslední sousta chutné večeře, čekal až mi nasadí náramky. On však jen mávl rukou: „Sbal si tu vopici a ať už tě tu víckrát nevidim. Poslední dobou nedělám nic jinýho, než …“
„Já vim,“ řekl jsem. „Necháte to Hanču aspoň dojíst?“
„Zmiz!“ napružil se a už už sahal po pistoli.
Než ji však mohl použít, byli jsme všichni pryč.