V tomto článku bych rád čtenáře seznámil se svými zkušenostmi a postřehy z chovu Anolisů rudokrkých (Anolis carolinensis). Tito velice zajímaví a neprávem opomíjení malí ještěři bývají k dostání téměř na každé větší teraristické burze za poměrně nízké ceny. Dováží se k nám obvykle z USA, kde se běžně vyskytují v osídlených oblastech. Kromě sebe neznám (zatím) nikoho, kdo by se jejich chovem zabýval. Myslím si, že je to škoda, protože rozhodně patří k velice zajímavým živočichům, i přesto, že se nejedná o vzácný druh.
Anolisové jsou štíhlí ještěři mající příchytné lamely na prstech a nohou, které jim umožňují šplhat i po skle. Dorůstají až 20 cm, přičemž ocas tvoří více jak polovinu celkové délky. Mají omezenou schopnost barvoměny. Samečci mají poměrně velký růžovočervený krční lalok, který používají k zastrašení nepřítele nebo k přilákání samičky v období páření.
Anolis carolinensis žije na jihovýchodě USA, na Bahamách a Kubě. Žije na stromech, keřích a v zahradách. Jedná se většinou o dospělá zvířata odchycená v USA a přivezená do ČR. Z toho vyplývá, že je pro ně poměrně obtížné přizpůsobit se životu v zajetí. Moji anolisové byli velice plaší (hlavně zpočátku) a ani po roce nebyli ochotní přijímat potravu z pinzety, natož z ruky. Pokud zjistí, že jsou pozorováni, obvykle zanechají veškerých aktivit a snaží se skrýt. Přitom oni sami jsou velice zvědaví, každou novou věc v teráriu okamžitě pečlivě zkoumají a neméně zvědavě okukují i okolí terária.
Jak již bylo řečeno, mají anolisové omezenou schopnost barvoměny. V praxi to znamená, že barva celého jejich těla může plynule přecházet ze zelené do hnědé a zpět. Podle mých zkušeností jsou většinu dne hnědí a v noci zelení. Ve dne obvykle zezelenají pouze pokud mají opravdu hodně denního světla nebo po krmení. Myslím si, že na jejich barvu má podstatný vliv i jejich „nálada“.
V nejedné odborné publikaci se praví „…jen samci mají krční lalok…“. Zjistil jsem, že to není až tak pravda. I samice mají lalok, i když menší, ne tolik barevný a dokáží ho nafukovat stejně jako samci. V době, kdy jsem byl přesvědčen, že mám v jednom teráriu dva samce, mě velice překvapilo vejce, které se tam jednoho dne objevilo! Můj samec se jednu dobu pokoušel svým lalokem zastrašit i mě, po čase však zjistil, že jeho počínání má spíše opačný účinek a tak od toho upustil. Lalok bývá také obvykle jedinou možností, jak při nákupu rozlišit pohlaví těchto ještěrů. Vzhledem k jejich velikosti se dost těžko pozná samička od mladého samečka. Dospělý samec se dá určit většinou snadno – je větší a občas vztekle nafoukne jasně červený lalok, který se dá napnout i násilně rukou (což je pro zvíře patrně dost stresující záležitost).
Můj první párek anolisů jsem ubytoval v teráriu vlastní výroby o rozměrech 50×40×50 (dך×v) se spoustou větví ke šplhání a s umělými listy. Jako podklad jsem použil lignocel. Protože moji chovanci odmítali přijímat potravu z pinzety, musel jsem živé malé cvrčky sypat přímo na dno terária, kde se obvykle rozeběhli a dokázali tam přežít i několik dní. Z toho důvodu mi uvnitř nevydržela žádná živá rostlina moc dlouho. Vím, že mnozí chovatelé proto upřednostňují umělé dekorativní rostliny, přesto jsem se snažil najít vhodnou alternativu, která by byla pro moje účely vhodná. Nakonec jsem zjistil, že se do terária výborně hodí tzv. „okrasné kopřivy“, kterým nevadí okusování cvrčků, naopak se ještě více rozrůstají.
Anolisům vyhovuje teplota mezi 25–30 °C ve dne a 20 °C v noci. V teráriu je potřeba udržovat vysokou vzdušnou vlhkost, tu jsem zajišťoval každodenním rosením (v létě dvakrát denně). Rosení je potřebné i z toho důvodu, že anolisové obecně neradi pijí z misky, ale olizují kapky vody z listů a ze stěn terária. Přesto jsem na dno umístil mělkou napáječku s vodou. Z důvodu vysoké vlhkosti je nutné zajisti kvalitní větrání, aby se zabránilo tvorbě plísní.
Jako krmivo slouží již zmiňovaní živí cvrčci poprášení vitamínovým přípravkem. S ohledem na velikost ještěrů je třeba vybírat kořist menšího vzrůstu. Podle mých zkušeností je zbytečné předkládat dospělé nebo příliš velké kusy.
Odchovat malé anolisy se mi zatím bohužel nepodařilo.
Anolis carolinensis je velice aktivní zajímavý denní tvor, který je vhodný i pro „středně pokročilé začátečníky“. Určitě se bude zamlouvat těm, kteří nechtějí nebo nemohou chovat velké ještěry a těm co mají rádi, když se v teráriu něco děje…