Evropský Stehlík obecný se stal v posledních desetiletích opět velmi oblíbeným klecním ptákem a to zvláště v Belgii, Holandsku nebo v Německu. V bývalém východním Německu, neboli NDR, nebyl nikdy zakázán prodej stehlíků v obchodech se zvířaty, tak jako u nás. Dnes se však drží stehlíci v zajetí jiným způsobem, jsou v zajetí odchováváni a jejich kroužkované odchovy soutěží na výstavách. Jednotlivé pozice, podle kterých se ptáci hodnotí, jsou u drobných ptáků shodné a hned první z těchto pozic, která je pojmenována jako typ, postava a velikost, je považována vždy za rozhodující. Jinými slovy, vítězí ten největší pták, pokud nemá nějaké další zjevné vady. To však u stehlíka přináší jisté rozpaky, protože různé zeměpisné formy jsou také různě veliké. Největší formou stehlíka je forma Carduelis carduelis major, v překladu stehlík obecný velký, který pochází ze Sibiře. Proto se dnes slovo major stalo současně i jakousi obchodní značkou. Každý stehlík pocházející z Ruska je dnes major. Což ovšem není pravda. Jak ale majora rozeznat?
V dostupné literatuře nic takového nenajdete, přesto by mělo něco takového existovat. Začneme proto od začátku. Popisování jednotlivých druhů ptáků a zvláště pak zeměpisných forem se obvykle děje někde v muzeu, kde jsou po ruce nějaké větší sbírky. Česky sbírky balků, anglicky skins, tedy kůží. V takovém případě máte tu nejlepší jistotu odkud takové exempláře skutečně pocházejí a hlavně, pokud je takových sbírkových exemplářů vedle sebe více, snadněji vyniknou drobné rozdíly, které pak můžete porovnávat. Na živém ptáku je pozorování, měření a porovnávání nesrovnatelně těžší. Protože v dostupné literatuře jsou popisy, pokud jsou vůbec uvedeny, obvykle natolik vágní, že bývají v praxi nepoužitelné, nezbývá nic jiného než ponořit se do studia hlouběji a od začátku. Zeměpisnou formu stehlíka obecného major popsal v roce 1879 Taczanowski a tato zpráva byla uveřejněna tiskovou formou v dokumentu vycházejícím v Anglii a který se jmenoval Proceedings of the zoological society of London, tedy protokoly londýnské zoologické společnosti. Ottův slovník naučný uvádí: Taczanowski Vladislav (1819–1890), polský ornitholog, odborný spisovatel (O dravých ptácích v království polském, Ptáci zem. a jiné). Obstaral jsem si tedy tyto protokoly z roku 1879, kde je na straně 672 popis od Taczanowského. A hele, ono je to kupodivu francouzsky. Z tohoto jazyka umím počítat jenom do deseti a ještě se mi přitom potí mozek. Co s tím? Vyřešeno. Pan MUDr. Miroslav Procházka, který se mimo křivých páteří zabývá jako odpočinkovou činností i ptáky, umí francouzsky a text přeložil takto: Poznámka o některých ptačích druzích z Turkestánu od L. Taczanowského, C.M.Z.S. obdrženo 4. července 1879. Pár stehlíků, které dovezl do Varšavského muzea kapitán Garlinski, je natolik odlišný od evropského druhu stehlíka, Carduelis elegans, Steph., že se domnívám, že splňuje podmínky k tomu, aby byl uznán jako samostatný místní druh.
Tento stehlík je výrazně větší, tvarem těla podobný vrabci, jeho zobák je delší a robustnější. Vybarvení je obecně jasnější, světlejší. Zobák není tak tmavý, jako je tomu u evropského stehlíka, vybarvení zobáku pak není tak stejnoměrné, při okrajích je bledší. Dvě velké hnědé skvrny na hrudi jsou výrazně matnější, nejsou tak zřetelně vykresleny. U samce jsou tyto skvrny přibarveny žlutavým odstínem, čímž vzniká charakteristická zevní odlišnost mezi oběma pohlavími. Tento rozdíl je u této asijské formy výrazně viditelný díky tomu, že toto zabarvení je výrazně posunuto k zakončení jednotlivých per, na rozdíl od našeho stehlíka, kde je tato barva přítomna jen při bázi jednotlivých per a tím je prakticky překryta hnědou barvou. Hnědý proužek mezi těmito dvěma skvrnami na hrudi, dobře vykreslený u evropského stehlíka, u stehlíka z Turkestánu u samce prakticky chybí, u samice je jen velmi nezřetelně vykreslen. Boky bříška jsou bílé, jen nepatrně kolorovány hnědou barvou. Ve zbylých detailech již není výraznějšího rozdílu proti evropským ptákům, ale pták je výrazně větší, jeho bílá barva – například na pásce za očima či na skvrně v týle – je výrazně zářivější. Na vrcholu hlavy je černá barva u samice nahrazena spíše hnědou, bledší barvou, u samce je jen několik stop tohoto odstínu (u evropských stehlíků jsem nikdy podobný odstín v těchto partiích nepozoroval). Navrhuji pro tento druh název Carduelis major s následujícím popisem: C. eleganti simillima, sed valde major, rostro longiore et robustiore, coloribus dilutioribus. 1,0 Long. Alae 87, caudae 58, rostri a fronte 15, altit. rostri 9 mill. 0,1 Long. alae 86, caudae 58, rostri a fronte 14, altit. rostri 9 mill. (Poznámka: značky pro samce a samici jsem musel nahradit chovatelským značením 1,0 a 0,1 neboť je v počítači nemám. Podtržené části v originále nejsou, označil jsem tak podle vlastního názoru důležitější části textu.)
Tolik tedy překlad původního popisu. Zastavíme se však ještě u jiné odborné literatury. Když jsem koncem letošního ledna navštívil světový šampionát, jakýmsi prozřením jsem si nekoupil žádné ptáky, ale zaujaly mě knihy. Byl tam totiž i stánek, něco jako naše levné knihy. Padla mi do oka Handbook of the Birds of Europe the Middle East and North Africa. The Birds of the Western Palearctic, díl VIII, havranovití až pěnkavovití. Nakladatelství Oxford University Press, 1994, 899 stran textu + barevné tabule vajec. Jelikož to váží celé 2,26 kg, bylo by asi slovo Handbook vhodné přeložit nějak jinak než příručka. Původní cena 95 Liber, což převažuje 4000 Kč, nabízena za 25 Euro, což činí asi 750 Kč. No, nekupte to! Můžeme tedy studovat dále. Tato kniha formu major neuvádí, když uvádí formu frigoris, což je zjevný omyl, frigoris Wolters, 1953 (synonymum major, Taczanowski, 1879, preoccupied). Při čtení jsem si obvykle to poslední slovo překládal jako přešoupnul, což je zjevně slangové. Tak jsem se na patřičném místě zeptal a kupodivu se to prý vlastně nepřekládá, ale používá se preokupováno. Wolters totiž v roce 1953 publikoval názor, že tuto formu již dříve popsal Brehm a to v roce 1855. Později však od tohoto názoru upustil a ve svém díle z let 1975–1982 se vrátil k pojmenování major, což autoři tohoto tak těžkého díla již nezachytili. Jelikož víme, že nikdo není dokonalý, nedivíme se, ale můžeme si formy uváděné v této knize zaznamenat. Zde se uvádějí tyto formy: C. c. carduelis, britannica, parva, tschusii, balcanica, niediecki, loudonii, frigoris, volgensis a dále pak formy šedohlavé, které dnes jmenovat nebudeme. Wolters pak jmenuje tyto formy: parva, tschusii, britannica, carduelis, balcanica, major, niediecki, brevirostris, loudoni.
Jak je vidět, není to úplná shoda, takže je stále co studovat. Malá poznámka k druhovému jménu elegans uváděnému v překladu od Taczanowkého. Toto jméno dnes není platné, jde jen o synonymum, platí carduelis od Linného. Peter Clement ve Finches and Sparrows pak neuvádí formu volgensis. To je ovšem velmi zajímavé, protože ve sbírkách našeho Národního muzea je jeden kus, takto označený. Fotografie všeobecné sbírky jsem již uveřejnil ve Fauně a je to ten největší kus. Vzhledem k jeho velikosti je záměna s formou major možná. Dlouho jsem si lámal hlavu, jak si prohlédnout skutečného a nefalšovaného majora. Nakonec se ukázalo, že ve sbírkách Národního muzea jsou a mohu vám proto předložit i fotografie. Do sbírek Národního muzea jsou totiž začleněny i některé soukromé sbírky vždy jako celek a proto ptáci ve všeobecném „šuplíku“ nejsou, ale jsou uloženi někde jinde. Nynější kurátor ornitologických sbírek je nalezl v tak zvané sbírce Musílkově. Josef Musílek byl východočeský učitel, který se narodil v Jezbořicích u Pardubic 23. 1. 1885 (zemřel v roce 1941), ornitolog, spoluzakladatel České společnosti ornitologické. Pro nás je důležité, že jako legionář prošel celou Sibiří. Jeho majoři jsou tedy skuteční a nefalšovaní. Ve sbírkách je samec, samice i mladý, dosud nevybarvený kus. Dva kusy byly chyceny v podzimních měsících, jeden v dubnu. Bližší údaje jsem si sice opsal, v tomto čase jsou bohužel nezvěstné. Důležité je, že jsou dostatečně rozeznatelné údaje Taczanowského, zvláště pak rozdíl v černé barvě hlavy u samců a samic. Budu se snažit přidat do Fauny i fotografie našich stehlíků nebo lépe řečeno stehlíků chycených u nás v zimních měsících. Pokud se týká rozměrů, použiji nejkomplexnějších údajů z té nejnovější a nejtěžší knihy.
Forma C. c. frigoris = major. Jihozápadní Sibiř a Ťan-šan. Měřeno podle balků v BMNH (což je možné vykládat jako britské muzeum) a v ZMA (neumím identifikovat) A. J van Loonem.
křídlo 87,8 (1,74, 8) 85–91 87,5 (–, 2) 87–88
ocas 53,3 (2,61, 8) 48–56 52,5(–, 2) 51–54
zobák (S) 17,7 (0,82, 7) 16,7–18,9 16,6 (–,2) 16,4–16,8
zobák (N) 12,7 (0,43, 7) 12,0–13,3 12,3 (–,2) 12,0–12,6
běhák 14,9 (0,56, 7) 14,3–16,0 14,7 (–, 2) 14,1–15,3
Jen u tří forem stehlíků přesahuje délka křídla samců 80 mm. Nejvíce u formy major, viz výše 87,8 mm. U formy volgensis 83,0 mm a u formy loudoni 80,9 mm. Všechny ostatní formy mají křídlo kratší. Forma volgensis se údajně může vyskytovat až v severovýchodním Rumunsku. Jak to vlastně je s formami z východní Evropy si vůbec netroufám komentovat. Je docela dobře možné, že ve vyjímečných případech se u nás mohou vyskytnout i stehlíci větších postav (volgensis?). V žádném případě se však nejedná o formu major, protože ta se vyskytuje až za Uralem a její výskyt v evropské části Ruska nebyl dosud zaznamenán. Závěrem si tedy zopakujeme nepatrné barevné rozdíly, viditelné kromě zjevné velikosti. Evropský stehlík má směrem od zobáku dolů nejprve červenou masku, tedy bradu a část hrdla. Pod ní má bílý pásek. Pod tímto bílým páskem má další hnědý pásek, spojující na horní straně prsou dvě okrouhlé hnědé skvrny ležící na stranách prsou. Stehlík formy major tento spojující hnědý pásek nemá. Nejmarkantnější rozdíl je ve zbarvení boků. Evropský stehlík má boky hnědé, major stejné jako břicho, tedy bílé.
Doufám, že uveřejněné fotografie vám pomohou při určování ruských stehlíků. Mám za to, že jsem skutečného, živého majora dosud na vlastní oči neviděl, přestože všichni stehlíci jsou dodáváni z Ruska s touto vizitkou.