V Evropě ve dvacátém století vymizela celá řada původních lokálních plemen holubů, většinou dříve, než se v konkrétní zemi dočkali oficiálního uznání. Ani území ČR není výjimkou. Po vymizení pražského voláče a polabského kolčaváka se relativně nejdéle udrželo plemeno s názvem „chebská straka“. Jelikož šlo o lokální plemeno, původně chované na Chebsku a Žatecku zejména sudetskými Němci, v českých chovech se vyskytovali jen sporadicky. Když jsem po nich začal pátrat před několika lety, museli jsme se s ing. F. Slepičkou vydat do sousedního Bavorska, kde v Neumarktu je ještě chová Richard Damm, který pochází ze západních Čech. Spolu s námi byl na tyto holuby zvědav i Ch. Reichenbach (bývalý dlouholetý šéfredaktor Geflügel-Börse) a A. Münst (přední německý odborník na čejky a lysky). Přijeli jsme do Neumarktu v dubnu za krásného slunečného počasí, ale až v podvečer, kdy holubi byli již nakrmeni a v útlumu aktivity. Přesto bylo patrné, že jde o vitální plemeno s velkým temperamentem a chutí k letu a „orlování“. Chovatel Damm, kterému bylo již přes 80 let jich míval okolo pěti set kusů, ale v době naší návštěvy už chov omezil asi na 120 kusů. Měl je v 5 barvách – modré, černé, červené a žluté a také v barvě, které říkají Němci „Brantlscheck“, tedy něco jako „pálený“. Jde pravděpodobně o bronzovou barevnou řadu.
Tvarem těla tito holubi připomínají starší typ českých staváků a mají rovněž perlové oči a světlý zobák. Kresba je výhradně „anglická“ s rozetami na křídlech a není příliš přesně vymezena. Bílý půlměsíc na voleti je u některých jedinců nahrazen oválnou bílou skvrnou, začínající 1–3 cm pod špičkou zobáku. Vyskytují se i bělopruzí jedinci, ale pruhy jsou většinou „řetízkové“, podobné jako u českých bagdet. U modrých jsou jak černopruzí, tak i bělopruzí, viděl jsem i jedince, kteří měli část pruhů bílou a část černou, zřejmě vlivem křížení. Bylo patrné, že chovatel Damm použil na osvěžení krve ke křížení také české staváky bělohroté.
Chebská straka byla před válkou poměrně hojně chována v našem západním pohraničí především německy mluvícími chovateli. V jejich lidové mluvě (protože šlo o plemeno neuznané bez vzorníku) to byl „egrlendršek“ (Egerländer scheck), nebo „original zacšteler“ (Original Satz Steller). Takže už z českého překladu názvů je patrné, ve kterých lokalitách se „chebská straka“ nebo „originální žatecký stavák“ převážně vyskytovali. Právě na Žatecku se jeho výskyt překrývá s výskytem „polabského kolčaváka“, jehož popis je v podstatě s „chebskou strakou“ téměř shodný. Není vyloučeno, že šlo o totožné plemeno staváků s anglickou (měsíčkovou) kresbou, mnohdy v kombinaci s bělopruhostí, které mělo původní rozšíření od středočeského Polabí, Žatecka (Poohří) a celého západního pohraničí, zejména Chebsko.
Pátral jsem po poválečném osudu tohoto neuznaného plemene na našem území a od pamětníků jsem zjistil, že poměrně velké chovy měli ještě dlouho po válce chovatelé Riedel z Vroutek u Podbořan a Ryba z Velké Černuce u Žatce. Později, v osmdesátých a devadesátých letech měli „chebské straky“ na holubníku i někteří chovatelé českých staváků, například M. Černý, L. Hůlka a S. Rumplík, ale to už šlo zřejmě o importované holuby z Bavorska. Tam si je odvezli při odsunu sudetští Němci a u nich se tito holubi udrželi, přestože ani v SRN nebyli nikdy uznáni, do dnešních dnů.
I v tomto případě je patrné, že původně lokálně rozšířené plemeno doplatilo na skutečnost, že nikdo z jeho chovatelů nikdy nezformuloval písemně jeho standard, a to ani u nás, ani v SRN. Pokud vím, v nedávné minulosti se i o to pokusil Ernest Mensinger ze SRN, který se o ně rovněž zajímal, ale ani on neuspěl. Evropská unie opakovaně vyzývá členské státy, aby věnovaly zvýšenou pozornost ohroženým lokálním domácím plemenům všech zvířat. Navíc je toto plemeno regenerovatelné českým stavákem bělohrotým i sedlatým. Na tento problém jsem upozorňoval již v roce 2002 v odborném tisku, kdy k záchraně „chebské straky“ bylo již „za pět minut dvanáct“. Bez odezvy. Snad není na záchranu už pozdě!