Jsou to střevní parazité, zástupci čeledi Strongylidae, která patří mezi hlístice. U koní se setkáváme nejčastěji s tzv. velkými strongylidy (rod Strongylus) a malými strongylidy (např. rod Trichonema aj.). Strongylidi se mohou nacházet ve střevech koní, aniž by způsobily nějaké problémy.
1. Velcí strongylidi. Jsou to hlístice v dospělosti dlouhé 10–40 mm, žijí ve velkém kolonu a slepém střevě. Pro koně jsou nebezpečné především jejich larvy, které, jakmile se z prostředí dostanou pozřením do střeva, migrují skrze střevní stěnu do střevní tepny (St. vulgaris) (obr. 1), z ní se asi za půl roku dostávají proudem krve zpět do střevní stěny, kde vytvářejí uzlíky a pohlavně dozrají. Důsledkem této migrace bývají záněty ve střevní stěně, poškození střevní tepny, tvorba trombů a až těžké koliky z ucpání střevní tepny. Larvy St. equinus migrují stěnou tlustého a slepého střeva, kde mohou narušit nervové pleteně a tím způsobit poruchy střevní peristaltiky. Mohou se dostat až do jater (podobně jako larvy St. edentatus). Během své migrace také vyvolávají koliky, horečky, až úhyny, především u hříbat.
2. Malí strongylidi (obr. 2) Jejich přítomnost ve střevě, nejedná-li se o opravdu velké množství, není obvykle provázená takovými problémy. Larvy se dostávají po pozření do střevní stěny, kde tvoří uzlíky a mění se v dospělé hlístice. Důsledkem může být podráždění střeva a průjem.
Dospělí strongylidi se nacházejí ve střevním lumenu a přichycují se ke stěně. Mohou tak způsobit krváceniny a být příčinou zánětů a poškození střevní sliznice. Trus napadeného koně obsahuje vajíčka těchto hlístic, která dozrávají v prostředí, vyvíjejí se v nich larvy, které velmi dobře odolávají prostředí. Larvy aktivně lezou po vlhkých stéblech trav nahoru, kde je koně spasou, a to především ráno. Během dne se larvy stahují zase do vlhké hlíny.
Příznaky napadení strongylidy
Nejhůře postižená bývají hříbata (chudokrevnost, průjmy, špatný růst, nechutenství, koliky, matná srst apod.), méně pak koně do věku asi 3 let. Později se u dospělých koní vyvíjí odolnost, která je chrání, pokud je v pořádku jejich imunitní systém nebo kůň není napaden příliš velkým množstvím těchto parazitů.
Diagnostika, léčba a prevence
Veterinář diagnostikuje přítomnost hlístic vyšetřením trusu, kde může najít jejich vajíčka (obr. 3). Podle výsledku tohoto vyšetření i podle klinických příznaků zvolí léčbu, která spočívá v podání antiparazitik určených pro koně. Tyto látky lze také podávat preventivně, kdy by veterinář měl, na základě rozboru trusu a celkového managementu stáje či chovu koní, vypracovat konkrétní odčervovací plán. Současně s odčervením koní je třeba provádět sanaci pastvin a stájí, aby se odstranily také odolné larvy v prostředí.
Hlístice Strongyloides westeri parazituje především v tenkém střevě hříbat a je dlouhá asi 8–9 mm.
Jak se hříbě nakazí
Infekční larvy žijí často v hluboké podestýlce stájí. Do hostitele (hříběte) se dostávají skrze kůži do mízních a krevních cév a těmi putuje až do plic. Zde se průdušnicí, hltanem dostanou do střeva, kde dospívají. Krví se larvy mohou dostat i do svalů nebo do mléčné žlázy klisen, odkud se pak vylučují mlékem. To je druhý způsob, jak se může hříbě nakazit.
Příznaky napadení strongyloidy
Napadená hříbata mají zánět střev, průjem, a to zhruba 9 dní po porodu (často se zamění s „říjovým“ průjmem), mohou být i chudokrevná. Pokud už byl kůň jednou napadený nebo je starší, má vůči strongyloidům určitou odolnost a ti v jeho těle nedospějí, kůň nebude vylučovat vajíčka trusem do prostředí.
Diagnostika a terapie
Probíhá podobně jako strongylidů. Preventivně je třeba dbát o správné odčervení matek před porodem a hříbat i jejich matek 10 dní po porodu, odčervování se doporučuje co týden několikrát zopakovat.
Existuje mnoho druhů střečků, koně však nejčastěji napadají podkožní střečci („hovězí“, „srnčí“ apod.) a střečci žaludeční („koňští“).
1. Hypoderma bovis, lineatum, diana. Jsou to zástupci podkožních střečků. Dospělci, tedy "mouchy" nakladou vajíčka do srsti v oblasti hřbetu. Vylíhlé larvičky se zavrtají do kůže a vytvoří v ní tvrdé uzly, opatřené dýchacími otvory. Protože kůň není pravým hostitelem tohoto parazita, larvy se zde dále nevyvíjejí a mohou uhynout. Dýchacím otvorem se do kůže může dostat bakteriální infekce a v uzlu se následně nahromadí hnis.
2. Gastrophilus intestinalis. Je jedním ze zástupců koňských střečků. Dospělá moucha klade žlutá vajíčka na srst končetin, kde se líhnou larvy a způsobují svědění. Koně mají tendenci si končetiny kousat a tak se larvy dostanou až do jejich žaludku, kde se dále vyvíjejí. Jiné druhy střečků kladou svá vajíčka na hlavu („letní čárový ekzém“ při migraci larviček kůží směrem do koutků huby), na krk i na rostliny.
Ošetření již postiženého koně by měl vždy zvážit veterinář, který pravděpodobně nasadí antiparazitika na bázi avermectinů, popřípadě zvolí i lokální terapii.
Jedná se o parazitární zánět kůže, který se projevuje silným svěděním. U nás postihuje koně jen vzácně. Původcem jsou roztoči – zákožky, z nichž mají pro koně význam tři druhy:
1. Sarcoptes equi = sarkoptový neboli hlavový svrab. Tito roztoči se usídlí v pokožce a v ní si hloubí cestičky. Postižena je v první řadě kůže na hlavě a krku, poté se zákožky šíří po celém těle, především v místech, která jsou řídce osrstěná. Svrab se projevuje silným svědění, tvorbou puchýřků, uzlíků a krust, později vypadáváním srsti, zhrubnutím kůže. Těžce postižený kůň hubne a může i uhynout.
2. Psoroptes equi = psoroptový neboli tělní svrab. Sídlí na povrchu kůže, živí se krví a lymfou. První kožní změny lze vidět v místech s dlouhou srstí, tedy u hřívy, na bázi kštice a na kořeni ocasu. Šíří se po stranách krku na lopatky a hrudník. Také zde je nápadné svědění, na kůži se tvoří rozsáhlé našedlé krusty. Psoroptový svrab může napadnout také ucho (Psoroptes cuniculi = ušní svrab), což se projeví třesením hlavou a přecitlivělostí koně na uši.
3. Chorioptes equi = chorioptový neboli končetinový svrab. Živí se kožními buňkami, mazem a zánětlivým výpotkem, takže kůži tolik nedráždí a nevyvolává nijak zvlášť silný zánět. Postižené jsou dolní části končetin, především zadní strana spěnky. Dlouhá srst je pro něho optimálním prostředím, daří se mu především v zimě. Může být příčinou některých podlomů, kůže je zesílená, pokrytá mazem, šupinami. I tento druh svrabu vyvolává svědění, koně podupávají, škrábou se.
4. Trochu jiným svrabem je červená prašivina = demodikóza, způsobená roztočem Demodex equi. Žije v chlupových folikulech a mazových žlázách a lze ho nalézt i u jinak zdravých koní. Je to důkaz špatné hygieny chovu, nedostatečné péče o koně a výživy. Může však být i následkem stresu nebo jiných onemocnění, která snižují imunitu. U tohoto svrabu chybí svědění. Především na hlavě lze vidět místa bez srsti o velikosti čočky, kde je červená a hrubší kůže, kožní změny se mohou rozšiřovat i na krk a lopatky. Svrabem postižená místa mohou napadnou baktérie a vyvolat bakteriální zánět kůže.
Koně se nakazí přímým stykem s postiženým jedincem, ale také znečištěnými postroji, dekami, podestýlkou apod. a zákožku může přenášet i hmyz. Zdravý a dobře živený kůň je však většinou odolný, onemocnění se rozvine u koní, kteří mají minerální nerovnováhu, trpí nedostatkem vitamínů, podvýživou nebo jinou kožní chorobou. Svrab se šíří především v zimě, kdy je chladno, přes léto se může někdy spontánně vyléčit.
Pokud kůň trpí svěděním, které se zvýrazňuje teplem (např. ve stáji), je dobré zavolat veterináře, který po důkladné prohlídce postiženého místa provede kožní seškrab a ten vyšetří.
Léčba spočívá v omytí postižených míst nebo celého koně účinnými látkami, kterých je poměrně velké množství (např. karbamáty, organické estery kyseliny fosforečné aj.). Vhodné je také koni podat antiparazitika na bázi avermektinů.
Škrkavky, střevní hlístice dlouhé 6–30 cm, se vyskytují především u hříbat, která vyrůstají na zamořených pastvinách a v chovech, kde chovatel podceňuje preventivní odčervování. U dospělých koní se tito parazité vyskytují vzácně.
Vajíčka se trusem dostávají do prostředí, kde se v nich vyvíjejí larvy. Po pozření larvy migrují skrze střevní stěnu krevními a lymfatickými cévami do jater a plic, odtud přes hltan zpět do střeva. Během své migrace poškozují tkáně, mohou vyvolat vznik krvácenin, ale i bronchopneumonie. Krví se mohou dostat i do jiných orgánů a poškodit je.
Příznaky škrkavičnosti
Postižená hříbata špatně rostou a mohou následkem silné invaze škrkavek i uhynout. Při postižení plic kašlou, mají horečku. Dospělé škrkavky ve střevě vyvolávají zánět střevní sliznice, který se projevuje průjmem, občasným nechutenstvím, lízavkou, matnou srstí, někdy i kolikami.
Veterinář prokáže přítomnost škrkavek vyšetřením trusu.
Léčba spočívá v podávání antiparazitik. Mnohem důležitější však je prevence, která se skládá z řádné a pravidelné sanace pastvin a pravidelného odčervování.
Jedná se o bolestivé onemocnění hlezenních (tarzálních) kloubů, spadající do komplexu osteoarthropathia deformans (deformativní artróza).
Příčinou je chronické dráždění těchto málo pohyblivých kloubů, jejichž úkolem je tlumit nárazy pánevních končetin a zachytávat rotační pohyby. Tomu mohou napomoct další faktory:
– nekorektní postoj pánevních končetin,
– nesprávné podkování nebo úprava kopyt (nestejně vysoké ozuby, nízké patky),
– krmení mladých koní příliš energetickým krmivem,
– opotřebování kloubních chrupavek následkem zátěže.
Špánek se projevuje kulháním, které není vždy stejné a jeho intenzita závisí na zátěži končetiny. Kůň obvykle dělá postiženou končetinou kratší kroky, hůř ji ohýbá v hlezně a neochotně ji úplně natahuje (problémy při kutí). U jezdeckého koně se špánek může projevit ztuhnutím hřbetu, klusem bez kmihu na tvrdém povrchu, naskakování do cvalu v oblouku, větším opotřebováváním přední části podkovy nebo kopyta. Tyto příznaky jsou obvykle výraznější na začátku práce.
Jakmile se mezi klouby vytvoří kostní přemostění (ankylóza), které lze někdy i vidět jako zduření na hlezně, kůň už obvykle nekulhá.
Veterinář provede diagnostiku kulhání a v případě špánku bude pozitivní ohybová zkouška hlezna. Může také provést diagnostické znecitlivění hlezna. Špánek lze potvrdit retgenovým snímkem.
Protože špánek je degenerativní onemocnění malých hlezenních kloubů, je nevyléčitelný. Proto jde při léčbě především o odstranění bolesti a zlepšení nebo udržení pohyblivosti končetiny koně. K tomu slouží především klid a ortopedické podkování (ulehčení překlápění kopyta přes špičku, zvednutí vnějšího ramene podkovy). Doporučuje se také pálení či blistrování kloubu, což jsou ale metody, od kterých se dnes stále více upouští. Možná je i operace, ta je však příliš náročná a po ní následuje poměrně dlouhé bolestivé období.