Mustangové

Ve Fauně číslo 24/2004 ve článku „Jak mít koně“, jste uveřejnili článek s názvem Jak se dnes mají mustangové. Jelikož mám také koně, jezdím western a zajímá mne vše o americkém Západě, o přírodě a jsem členem ČSOP, rozhodl jsem se tento článek doplnit.

„American dream“

Asi před půl rokem se mi dostal do ruky dokument, natočený jednou americkou organizací pro ochranu zvířat, který se zabývá osudem odchycených mustangů. Začíná prvním tříděním zvířat po odchytu a nakládáním do dobytčích kamionů. Všude jsou železné ohrady s úzkými uličkami, ke kterým nacouvá vůz a mustangové jsou do něj, jeden po druhém, naháněni. Jedním z řidičů kamionu je Allan Jones, který vypráví, že má tuto práci rád a praktiky při nakládání jsou normální. Koní je mu sice líto, ale co dělat, jsou to přece divocí koně. Nahánění do kamionu uličkou je prováděno tím způsobem, že stěny uličky jsou plné až na otvory asi 10×15 cm, kterými kovbojové koně píchají drátem o průměru 10 mm. Co autoři dokumentu popisují jako brutální, nazývá obsluha milovanou prací. Koně jsou velmi stresovaní. Kamion je odváží na dlouhou cestu. Uvádí se, že v Kalifornii, Montaně a Nevadě žije 30–40 tisíc mustangů, kolik dopravdy, nikdo neví. Pro A. Jonse, jako pro většinu Američanů, zosobňuje mustang „American dream“ a platí za velmi přísně chráněného. Co se s nimi však skutečně děje, to jedni tají a druzí se to vůbec nikdy nedozví.
Po hodině jízdy auto zastavuje u Wild Horse and Burro Corrals Susanwille – Kalifornie, což je zemská správa, která má na starosti veškeré dění s odchycenými mustangy. Koně jsou vypuštěni do dalších uliček a ohrad, vysokých asi 3 metry. Tento náklad jsou skoro samá hříbata s několika klisnami, velmi dezorientovaní a ustrašení. Koně, kteří žili ve volnosti, jsou uzavřeni v malých ohradách, jen nejmenší hříbata zůstávají s matkou. Hřebci jsou hned oddělováni a co nejdříve kastrováni, aby zkrotli. Jen ti nejkrásnější se vrátí do volné přírody.
Další fáze péče probíhá v betonovém labyrintu, kde jsou natlačeni v malých skupinkách do úzkých uliček, které se dají přepažit. Zde dostanou injekci proti parazitům. Potom jim bude dusíkem vypálena speciální značka na levou stranu krku, to probíhá v mezipřepážce uličky, kde je kůň z pravé strany hydraulicky stlačen stěnou, aby mu bylo zabráněno v pohybu. Jeden z kovbojů mu navlékne na krk smyčku, pevně ji přitáhne k ohradě a malým oknem je elektrickou mašinkou vyholeno místo pro značku. Tento zvuk koně přivádí do šoku. Další kovboj dvěma železnými tyčkami zkoumá chrup a tím i stáří. Vypálení dusíkem způsobí, že srst zůstane vždy bílá a tím čitelná. Procedura holení a prohlídky chrupu trvá 3–4 minuty a přesto, že je kůň stlačen, podařilo se mu při zmítání okýnkem prostrčit nohu. Toto je asi ve výšce 150 cm. Raději koně vypustili do ohrady a číslo mu bude vypáleno až druhý den. Po pár týdnech mají všichni odchycení koně vypálenou značku, která jim zaručuje zvláštní ochranu zemské správy.

Bakers Field v Kalifornii

Západ USA se nazývá „zemí krav“. Na státních pozemcích se pase 6 milionů kusů dobytka. Vliv dobytkářských baronů byl obrovský a za vlády prezidenta Bushe jejich vliv ještě stoupl. Tito dobytkáři nemají žádný zájem na tom, aby pár desítek tisíc mustangů spásalo trávu jejich dobytku. Dnes se zapomíná na to, že to byli právě rančeři, kdo vypouštěl nepotřebné koně do přírody, kde se dál množili a žili na vládních milionech kilometrech čtverečních.
Další zastávka mustangů je v Bakers Field v Kalifornii, kde budou nabízeni k adopci. Zemská správa se jich touto cestou snaží zbavit. Za rok je přibližně 100 takovýchto akcí, kde si každý občan může odvézt mustanga domů. Ročně se tak dostane k lidem 7 tisíc mustangů. Stejně tak chce adoptovat 2 klisny i rodina Faustino. Přišli už brzy ráno a padla jim hned do oka klisna č. 1559. Vybrali si tu nejkrásnější a největší. Celá rodina si splnila životní sen. Podmínky na adopci jsou jednoduché. Zájemce musí uvést, že má jídlo a vodu. Plných 120 dolarů stojí takový mustang. To si nemůže dovolit málokdo. Obyčejný jezdecký kůň stojí 5000 dolarů. Otec Faustino (35 let) podepisuje doklad, že se o koně bude dobře starat a že právě postavil velkou pevnou ohradu. Kovbojům předají lístek k vyzvednutí, ti zajišťují dokonce i dopravu ve velkém železném přepravníku. Oddělení klisny probíhá již popsaným způsobem, přičemž nadšení rodiny Faustino se mění ve výraz užaslého tupce nad tím, jak je klisna divoká. Má již jméno Mary Jane a kolem krku asi 5-ti metrový provaz. Jelikož místní kovbojové nakládání velmi dobře provedli, rozhoduje se rodina vzít si ještě roční klisničku. Dva zaměstnanci zemské správy vezou za 100 dolarů koně na jejich ranč. Cesta trvá hodinu Kalifornským pohořím, kolem reklamní tabule Cowboy Country. Ve tři odpoledne doráží náklad na ranč. Jim a Sandra od zemské správy chtějí nejdříve vidět ohradu. Žádná neexistuje, rodina žije ve starém obytném přívěsu, který je obložen nepotřebnými věcmi. Babička Harleen chce koně okamžitě vypustit, prý ho udrží. Jim je kvůli ohradě viditelně naštvaný, ale přesto musí koně vyložit. Roční klisna,vystresovaná, odmítá opustit přívěs. Na chování členů rodiny je vidět absolutní neznalost zacházení s koňmi. Po 2 hodinách je klisna stále v přívěsu, najednou v panice vyráží ven s úmyslem utéci. Je však přivázaná na laně. Máváním rukama se jí snaží přimět k postupu o pár kroků, aby ji mohli lépe zajistit. Bez úspěchu. Otec Marc říká, že má 5 dětí a všichni si budou brzy užívat krásné chvilky s těmito koníky. Celá rodina se k němu přidává a všichni vědí, jak s koněm zacházet. Budou se k nim prý chovat jako k malému psu. Mávání rukama kobylku nepřimělo k pohybu, tak pomohlo píchání 3 metrovým klackem. Hurá, kobylka je přivázaná k sušáku na prádlo. Setmělo se a největší problém je před nimi. Velká klisna se stále vzpíná v přívěsu. Skrz otvory ji za lano drží dva muži. Jim opět kritizuje jakoukoli nepřipravenost. Mezitím je již devět večer, klisna v přívěsu. Faustino se ji rozhodl převézt k sousedovi, který má drátěný kotec, do kterého kobylu vyhnali. 5-ti metrový provaz, který má na krku, ji děsí, ale oni se jí ho bojí sundat.

Druhý adoptivní den v Bakers Fieldu. Vyptáváme se šéfa, který již o případu Faustino ví. Pokud mu věříme, jedná se o velmi vzácný případ, normálně jsou všichni bezvadně připraveni. Při výskytu problému zemská správa ihned zakročí vysláním inspektorů či odebráním koní. Jen pro málo mustangů vše končí šťastně. Tak jako pro mustanga u Shanon Cass a Cathy Smothers. Ukazují 4 letého Dakotu, který byl jejich prvním, ale i posledním mustangem. Dakota je valach, který má velmi dobrou péči, přesto stojí v ohradě sám. Obě ženy vypráví, jak těžké bylo jen přiblížení se k němu. Kůň je absolutně nevyzpytatelný a i přes veškerou péči nešťastný a nedůvěřivý. Na adopci byl již starý, raději ho měli nechat běhat po prériích. Má strach z lidí – je prostě divoký.

Co s mustangy, které nikdo nechce? 

Velmi často natáčí skrytou kamerou po celých USA na veřejných aukcích a často nachází mustangy, kteří jsou určeni k prodeji. Linda Moss vypráví, jaké zkušenosti má s mustangy a lidmi, kteří je adoptovali. Spousta lidí chce mustanga, jelikož je opředen mýty a adopce není složitá a drahá. Po krátké době však zjistí, že nevědí, co s divokým koněm dělat a že se vůbec na ježdění nehodí. Poté se ho chtějí co nejrychleji zbavit, tak se kůň dostane na aukci. Další záběry jsou z jedné takovéto aukce, v uzavřené hale, za přítomnosti asi 40-ti lidí. Většina z nich jsou tzv. „killer“ nákupčí. Tito mají za úkol nakupovat koně pro jatka. V Lachunře v Coloradu se autoři dokumentu snaží ověřit výpověď paní Moss natáčením skrytou kamerou. Tady probíhá stejná aukce každý týden. Ceny jsou za kilo živé váhy – jateční cena. Netrvá to dlouho a do arény je vpuštěn černý kůň, jehož bílý výžeh na levé straně krku jasně svědčí o tom, že se jedná o mustanga. Další záběr ukazuje asi 8 nákupčích. Je vidět vzrušení, které se jich zmocnilo, protože obchod s mustangy je lukrativní, ale i ožehavý. Venku zatím natočili dalších 7 koní, mezi nimiž jsou opět 2 mustangové. V Kalifornii je zákaz prodávání divokých koní masokombinátům, v jiných státech je ochranná doba minimálně rok od adopce. Kameraman zabírá krky těchto dvou mustangů, oba mají jasně viditelný výžeh.
Dále Linda Moss vypráví: „Viděla jsem na aukcích množství mustangů se státním výžehem a všichni skončili na jatkách. Převážně v Kanadě.“
Další stopa vede tým přes malou kancelář v Albany v Oregonu. Patří dnes soukromému detektivu Ricku Mangrumovi, který se dlouhé roky živil jako „killer“nákupčí. Jeho výpověď nechaly úřady testovat na detektoru lži se závěrem – věrohodné. Jeho certifikáty s razítkem zemské správy nám dokazují nákupy mustangů. Tým jede dále 400 mil na sever do Florens ve státě Washington, kde nám chce Rick ukázat, jak celá transakce funguje. Zná spoustu sběrných míst koní, určených na jatka. Další záběry ukazují jedno takové místo patřící nákupčímu. Je to asi 6 nízkých budov s ohradou. Tým na místo doráží v sobotu, kolem 16. hodiny. V ohradě je pět koní a Rick okamžitě nachází hnědého mustanga s výžehem. Objevuje další ohrady s koňmi a další 2 mustangy. Bude jich tu určitě více, ale protože nemají povolení k prohlídce, nechtějí se tu dlouho zdržovat. Rick říká, že koně odtud budou odvezeni do Kanady – Fort Macleod. Dále ukazuje tzv. „cattle“ – dobytčák, ve kterém jsou koně přepravováni i 30–40 hodin. Je to dvoupatrový, celokovový návěs s malými otvory. První podlaží je velmi nízké, podlaha je kovová a ze stropu vykukují traverzy, různé tyče a dokonce i 10 cm dlouhé šrouby, na kterých jsou vidět stopy krve. Rick říká, že zranění v takovémto voze jsou běžná. Pokud se prý mezi koňmi transportuje jen jediný hřebec, který nevydrží stres a začne vyskakovat, okamžitě pár koní padá k zemi. Při splašení koně řidiči používají dětskou pistolku na malé kuličky (běžně k dostání též v ČR) a střelí neklidného koně přímo do oka. Ten přes bolest ihned na vyskakování zapomene. „To je ale brutální,“ říká reportér. „Taková je práce,“ odpovídá Rick.
Cesta tým vede do malého motelu, kde Rick vypráví a ukazuje další důkazy. S nakupováním koní přestal kvůli malému platu, 30–40 dolarů za zvíře. Podle jeho zkušeností většina mustangů skončí na jatkách, jen v několika málo případech se adopce povede. Normální praxe je taková, že majitel zavolá přímo nákupčímu a ten si koně ihned odveze. Jen on sám přivezl na jatka alespoň 500 mustangů, ale říká, že jich bylo určitě daleko více. Samozřejmě, všichni ostatní to dělají úplně stejně. Dále říká, že se stydí za to, co kolikrát dělal, ale že to bylo nutné na přežití. Dnes by to už nedělal.
Celých 24 hodin tým pozoroval sběrné místo až do doby, kdy odtud odjíždí naložený dobytčák do Kanady. Jedou za ním.

Mustang na jatkách

V USA je ročně poraženo 60–70 tisíc koní, kolik z nich je mustangů, nikdo neví, ale odhaduje se, že tisíce. Další záběry ukazují jatka na odlehlém místě uprostřed prérie u města Fort Macleod, je to nízká odlehlá hala a několik nádrží. V pozadí se tyčí zasněžené hory Rocky Mountains. Kolem dokola jsou ohrady plné koní, kteří čekají na smrt. V popředí stojí mustang. Kolik divokých koní tady je, se nedá odhadnout, asi stovka. Jen na těchto malých jatkách je měsíčně zabito 4 tisíce koní. Teleobjektiv kamery umožňuje výborné záběry z dění uvnitř jatek. Panuje tam čilý ruch. Je jasné, že ze zaměstnanců by nikdo nebyl připraven k rozhovoru. Vysokozdvižný vozík převáží plné bedny koňských kůží, které jsou žádaným artiklem. Příští záběry jsou z „popravy“ koní, kde místní dlouhovlasá krasavice s kolegou a s úsměvem střílí koně běžnou kulovnicí do hlavy. Ihned nabíjí, věnuje se kolegovi, zatímco střelený kůň sebou zmítá v boxu a až po dvaceti vteřinách se zhroutí. Japonský, ale převážně evropský trh drží tento obchod v USA na nohou. Pro spoustu lidí v Evropě je koňské maso lahůdkou, samotní Američané ho nejedí. Další záběry jsou ze zpracování poražených zvířat.
Poslední svědectví poskytuje Jim Clapp, který byl v 70. letech minulého století zakladatelem adoptivního programu pro mustangy, dnes je jeho nejostřejším kritikem. Vypráví také o všech ostatních mustanzích, kteří nejsou spravováni zemskou správou. Vidíme malé stádečko mustangů s nádherným barevným hřebcem „obtěžujícím“ klisny. Je to část mustangů, kteří žijí v amerických lesích, kde je Jim roky chytal a převážel k adopcím nebo na pozemky různých spolků pro ochranu zvířat, jinak by byli postříleni jako divoké zvíře, určené k volnému odstřelu. Například na území patřící ministerstvu obrany USA, je armáda užívá jako živé cíle. Jim Clapp vypráví, jak letěl nad takovýmto územím a viděl stovky postřílených zvířat. Byla cílem pro dělostřelectvo. Přišel s novým návrhem pro vládu, který má umožnit mustangům žít na státních pozemcích a dát peníze rančerům, aby se o ně starali. Jenom tak má mustang možnost přežít. Říká: „Mustang patří k Americe jako hvězdy a pruhy na vlajce a dnes ho vyháníme z jeho přirozeného prostředí, přitom nám dřív pomáhal vyhrávat války a díky němu jsme to, co jsme. Je stejně tak americký jako my. Když ho vyháníme, tak to něco o této zemi vypovídá“.