ZOO – Obchod U kolouška: Krevsající potvory

A bylo září. Děti už pár dní zas chodily do školy a na stromech byly patrné první známky blížícího se podzimu. Nejsmutnější část roku. Obchod se zvířaty stagnoval a nebýt stálé výstavy v sousedním oddělení Tropy, asi bychom už dávno všichni tři skončili na pracovním úřadu. Takhle však, především díky znovu zavedenému školnímu vyučování se u nás dveře netrhly. V pondělí a úterý byl sanitární den, ve středu návštěvnost nic moc, ale od čtvrtka do pátku natřískáno školními výpravami. Sobota a neděle pak byla výlučně dnem rodinných výletů prostřídaných tu a tam nějakým tím zájezdem domova důchodců nebo ústavu sociální péče. Ačkoliv jsem na Alberta původně nadával, dnes jsem byl rád, že to takhle dopadlo. Tedy až do chvíle, než jsem zjistil, jak moc Hanička miluje svou sestru.

Ozval se telefon

„Promiňte,“ omluvil jsem se lidem v neustále se obnovující frontě na lístky a zvedl sluchátko.
„Halóó,“ zaslechl jsem nosově znějící hlas, „to je tropy obchod u Kolouška?“
„Ano. Přejete si prosím?“
„Tady je nádraží Louny. Máte tu nějakou spěšninu, co to v ní porád tak nějak podivně rachtá.“
„Ano?“ zeptal jsem se, protože mi nebylo jasné, o co může jít.
„Asi zas nějaký ty vaše červi, či co vám to porád chodí.“
„Aha,“ řekl jsem a přemýšlel - to asi Hanka objednala krmení.
„Dělá to dvacet sedum tisíc tři sta šedesát tři korun.“
„Cože?“
„Dvacet sedum tisíc tři sta šedesát tři ko…“
„Já vám rozumím, ale to musí být omyl,“ polil mne studený pot.
„Ale depak omyl, je to něco živýho od firmy… počkejte, kdepak to mám … á tady, od firmy… ba ne, to není od firmy, to je od soukromé osoby.“
„Cože?!!“
„Posílá vám to nějakej Kulík z Prahy.“
„Kdo?“
„Bořek Kulík z Prahy. Tak je to vaše nebo ne?“ začínal být ten kleštěncovitě znějící hlásek na opačném konci telefonní linky trochu nervózní.
„Asi jo?“ vzdychl jsem a dodal: „Přijdeme si večer.“
„Píp, píp, píp,“ ten na druhé straně zavěsil.

Nejdřív jsem podezříval Alberta, ale …
„Co to má zas bejt?“ zeptal jsem se Haničky trochu dotčeně. „Myslel jsem, že od tvojí drahé sestry už budeme mít navždycky pokoj a najednou… je to jako hlas ze záhrobí.“
„Ne, neboj. To vona mi jenom posílá nějaký exotický zvířata jako zálohu na ten dluh, co u mě maj.“
Abyste rozuměli. Ještě předtím, než se u nás objevil strýček Albert, vlastně na samém počátku našeho vztahu, živila Hanička nejen svou sestru Mahulenu, ale i jejího mírně řečeno líného muže Bořka. Starala se o ně jako o vlastní děti a co víc, dokonce byla druhou maminkou i jejich dceři Mahulence, jíž nakoupila jak celou výbavičku, tak i všechno co dítě potřebovalo v prvním roce života. Jasně, jídlo, plíny, oblečení, nábytek do dětského pokoje, prostě všecko. Ona byla dokonce tak hloupá , že jim přispívala na nájem a když potřebovali, vozila je svým vlastním autem. Byla doslova a do písmene jejich otrokem.
Jenže to se s mým příchodem změnilo. Najednou měla Hanka i nějaký jiný zájem, a najednou chtěla po těch dvou přibližně čtvrtstoletí starých lidech, aby se starali sami. To se ale ze zlou potázala. Nejdříve brečeli a naříkali a když to nebylo nic platné, tak vyhrožovali. Vyhrožovali, že se odstěhují do Prahy a ona už svou roztomilou neteřinku víckrát neuvidí. Dobře věděli, že je na děcku citově závislá, protože nikdy nemohla mít svoje vlastní.
Jenže, ouha. Byl jsem tady já a tak nakonec, chtě nechtě, do té Prahy, k Bořkově rodině, jít museli. S Haničkou se dohodli, že jí část investic na stěhování a nové zařízení vrátí, jakoby se jednalo o půjčku. Třebaže do nich tehdy vrazila sumu skoro dvojnásobnou, dohodli se na půjčce padesáti tisíc. No a tohle, to měla být první splátka.
„Promiň, nějak to nechápu,“ řekl jsem.
„Co nechápeš?“ posílaj mi zvířata namísto peněz. Je to jednoduchý, přihodíme rabat a …“
„Tak proč po nás na nádraží chtějí zaplatit dvacet sedum tisíc?“
„Ne, to musí být omyl,“ zaváhala Hanka.
„Aha, už je to tady.“
„Já tam zavolám,“ nedalo jí to a tak zatímco jsem uklízel po zavíračce, ona tu informaci ověřovala.

Neměl jsem chuť se s ní hádat

Nakonec jsem tu byl jen a jen prodavač s fixním platem a tak na to doplácela zas jenom ona. Raději jsem o tom ani nepřemýšlel. Před setměním jsme zajeli na hladní nádraží a po složení požadované sumy, převzali krabici velikosti slušného televizního přijímače. Nasedli jsme do služebního pick-upa s logem firmy na dveřích a zamířili zpět k obchodu. Byli jsme tam coby dup.
„Oni dneska přijedou,“ řekla Hanička, která asi tušila, jak mě to všechno štve.
„Kdo?“ hlesl jsem a dál se snažil nakrátko stříhanými nehty rozvázat motouz, jímž byl balík zajištěný. „Kurňa, nejde mi to…“
„Mahulena s Bořkem a malou. Počkej já přinesu nůžky.“
„To nám ještě chybělo. A co tady budou dělat?“
„Jen u nás přespěj,“ křičela Hanička, přinášející nalezený nástroj.
„Kde?“
„Abych si trochu užila Mahulenku.“
„Budou spát se mnou nebo s Albertem?“ zeptal jsem se s povytaženým obočím.
„Neblázni, ustelu jim na zemi a malá může spát s náma na…“
V ten okamžik se mi podařilo otevřít tu ne právě levnou spěšninu a celý obchod byl najednou plný pištících a cestováním rozzuřených tvorů. Lezli, létali a dokonce káleli prakticky všude.
„Co to je?“ vyjevila se Hanka. „Snad ne netopýři?“
„Něco horšího. Myslím, že si právě vyhodila třicet klacků.“
„Tak co je to? Netopýři, hele,“ ukazovala na jedno ze zvířátek, jež si jí právě sedlo na holé rameno, držíce se jen těmi drápky na kloubu křídel. Vrásčitým čumáčkem zahýbalo a musím říct, že z mého pohledu vypadalo roztomile.