Sedlatého voláče neboli elstra řadím mezi nejdokonalejší voláče. Spolu se štajgry u pozorovatelů vyvolávají zasloužený dojem naprosté tvarové dokonalosti, nejlepší mezi středními voláči, na jejichž horní hranici velikostního rozhraní se nacházejí.
Dokonalý typ elstra vychází ze tří nosných pilířů vytvářejících ideální dojem při odpovídající volatosti. Těmito pilíři jsou nohy, hrudní oblast a krk. Všechny tyto partie jsou mimořádně dlouhé a spolu se vzpřímeně drženou postavou spolupůsobí na jedinečném elegantním zevnějšku elstrů. I volatost je zcela ojedinělá. Především má pro svůj vývin vynikající prostor díky velmi dlouhému krku, na který navazuje protáhlá, dobře zakulacená hlava bez plošinek. Vole je dobře podvázané a vyklenuté zejména dopředu ve velkém oblouku, který zasahuje hluboko již ve spodní části volete. Snaha zformovat vole do tohoto zvláštního tvaru nesmí být na úkor jeho šířky, která by měla být co největší. Vole je nepatrně klenuté na šíji, zpravidla jen v její horní polovině. V horní části zasahuje až nad zobák, který na něm volně spočívá a je vždy světlý. Dvě třetiny postavy se nachází před běháky, což ještě více podněcuje důraz na krátkou zadní partii. Dobře složený ocas je velkou devizou, stejně jako nekřížené konce letek a světlé vybarvení obočnic bez nežádoucího načervenalého nádechu. Elstr se vyskytuje pouze v „čisté“ sedlaté kresbě, tedy bez kapky.
Na barevném zvířeti jsou bíle zbarveny hlava, křídla bez sedlovitého vykrojení, bérce a břicho. Monokresebná charakteristika elstra přispívá k velmi nízkému zastoupení rázů, kterých je v současné chovatelské praxi jen pětice. K nejoblíbenějším černým se dále řadí modří, červení, žlutí a poměrně vzácní červeně plaví. U posledně jmenovaných se chovatelé snaží o dosažení co nejlíbivějšího základního zbarvení, které by mělo být prosto namodralého odstínu. U všech rázů dodržujeme podmínku výtečně utaženého opeření, a? už je to na voleti nebo kdekoliv jinde a dbáme na čistotu kresby i intenzitu zbarvení. U černých vyžadujeme přítomnost zeleného lesku, u holubů žlutých a červených rovnoměrné a syté zbarvení, bez namodralého podocasníku a ocasu. Modří holubi zpravidla problémy se zbarvením nemají. Jejich barva je charakteristická tmavým a lesklým voletem, oproti kterému kontrastují světlejší modré plochy na dalších partiích. Důležité je, aby elstři působili štíhlým dojmem a v horní hrudi byli utažení, ale také aby tato štíhlost nebyla přehnaná. Pravidlo zlaté střední cesty platí i pro volatost, která musí vykazovat základní plemenné charakteristiky, jinak je holub bezcenný, by? by byla volatost sebevětší.
Elstři dnes nemají na našich celostátních výstavách zastoupení, i když tomu tak nebývalo vždy. Je však jen otázkou času, kdy se jejich chovem opět začně někdo z našich chovatelů zabývat na špičkové úrovni, vždy? nám mají z pozice dokonalého typového zvířete mnoho co nabídnout. V naší standardizaci mají elstři společný vzorník s moravským voláčem sedlatým. Toto spojení není vzhledem k mnoha odlišnostem mezi těmito plemeny příliš vhodné. Jaké tyto odlišnosti jsou, si povíme v některém z dalších čísel Fauny, v pojednání o moravských voláčích sedlatých.