Nakládání koní do koňopřepravníku (1. část)

Myslím, že je opravdu nejvyšší čas zabývat se otázkami bezproblémového naložení koně do přepravníku. Jednak k tomu spěje jakási přirozená posloupnost těchto článků, ale hlavně nás k řešení této problematiky vybízí blížící se sezóna a s ní nutnost převážet koně na závody, putování apod.

Pracovní postupy

Dokážu si velmi dobře představit, kolik čtenářů je zvědavých na řešení této problematiky. A je to pochopitelné, protože s koněm, který není ochoten vstoupit do vleku nebo kamionu se jistojistě setkal každý z nás, ať už osobně nebo jako přihlížející.
Kdo už se do této situace dostal v pozici člověka odpovědného za nastoupení (nejčastěji majitel nebo ošetřovatel), měl několik možností, jak tento úkol vyřešit. Buďto si na pomoc přizval někoho více znalého, anebo se pokusil nějaké informace získat sám z knížek, časopisů nebo z některých koňských internetových stránek. Obě řešení mají své výhody i nevýhody.
Přítomnost zkušeného pomocníka se zpočátku jeví jako správná volba, může však přerůst v situaci, kdy se s vaším koněm budou dít věci, které si sice nepřejete, ale je vám hloupé do procesu nakládání zasahovat, protože si uvědomujete, že tomu sami nerozumíte. Zkušenější známý to pro vás dělá nezištně, takže je vám trapné ho prosit ať už vašeho miláčka přestane tlouct. Zdá se vám to absurdní a nepochopitelné? Jen si vzpomeňte na vlastní zážitky, anebo vyzpovídejte někoho, kdo již tuto situaci zažil. Tato praxe se často odehrávala v minulosti, děje se i nyní a bohužel ještě nějaký čas potrvá, než se ji podaří maximálně omezit.
A k tomuto sympatickému cíli mimo jiné napomáhá i tzv. osvěta, což jsou právě výše zmiňované články a příspěvky v různých médiích. Namátkou mohu uvést např. velmi dobře, srozumitelně a podrobně popsaný postup v knize „Výcvik koně systém malých kroků“ Johna Lyonse, zdařilý článek Martiny Maškové ve Fauně č. 13/2004 nebo na www.equiweb.cz/transport a www.equichannel.cz/videli/clanek.php3?id=439, www.ifauna.cz/clanky/clanek.php?id=1565&rubrika=13. Hodnotit odbornou úroveň některých, zejména internetových informací je složité, už jen proto, že si například v mnoha bodech i protiřečí. Berte je tedy s rezervou a spíše spoléhejte na zdravý rozum a vlastní zkušenosti se svým koněm.
Možná jste někteří při brouzdání na webu, popř. jinde nalezli i další příspěvky v podobném duchu. Snad někomu z vás pomohly vyřešit váš problém. Osobně si však myslím, že naučit koně nastupovat do přepravníku podle nějakého návodu, nebo příručky je velmi problematické. Většinou se dočtete nějaké obecné zásady a sdělí vám, že naučit koně „vlézt do vozíku“ je dlouhodobá záležitost, vyžadující mnoho času a úsilí. S tím nelze nesouhlasit a sám se chci v budoucích článcích zabývat i úkolem, jak koně naučit nastupování opravdu a trvale. Hlavní důraz, s ohledem na svoji profesi přepravce, kladu na řešení otázek okamžitého naložení problémového koně. Chápete tedy rozdíl mezi pojmy „naučit koně nastupovat“ (dlouhodobá záležitost vyžadující trénink a podmínky) a „naložení problémového koně“ (okamžité řešení většinou z důvodu nedostatku času, prostoru, ochoty majitele apod.).
Dovolte mi, abych ještě předtím, než se rozepíšu o samotné problematice nakládání, vysvětlil velmi podstatnou a v dnešní době bohužel i citlivou záležitost. Jaké výchovně – výcvikové principy upřednostňuji a na základě jakých metod s koňmi pracuji!? Tyto postupy budu objasňovat v budoucích příspěvcích, zaměřených už přímo na samotné nakládání. Články se budou otázkám bezproblémového naložení věnovat v duchu principů přirozeného partnerství! Jsem připraven na to, že nezanedbatelná část čtenářů, po zjištění, že se bude jednat o „nějaké ty novoty“ přestane číst. Nikomu samozřejmě jeho osobní názor neberu a stejně tak nikomu na danou věc nevnucuji pohled svůj. Dovolím si opět připomenout, že mnou popisované rady rozhodně nemají být žádným dogmatem, kterým by se měli od tohoto okamžiku všichni řídit, ale jedná se pouze o návody a postupy u nichž mi dlouholetá praxe potvrdila, že fungují a lze s nimi dosáhnout trvalých pozitivních výsledků. Bude potom záležet na každém čtenáři, jestli vše šmahem odsoudí, anebo si z uveřejněných příspěvků vybere něco důležitého pro další práci se svým koněm. Také nechci, aby někteří z vás získali názor, že se vám snaží nějaký další samozvaný „zaříkávač“ vnutit další, stoprocentně fungující metodu. Přiznejme si, že slovo „zaříkávač“ dnes zní již téměř hanlivě… . Vůbec si netroufám tvrdit, že moje postupy jsou ty jediné správné. Myslím si, že by stálo za to, k otázkám výchovy a výcviku koně a obecně ke koňské psychologii, přistupovat s větší pokorou. Mnozí, kteří s určitostí tvrdí, že právě jejich výcviková metoda je pro koně nejsrozumitelnější, nejpřijatelnější, zkrátka nejlepší by si měli uvědomit, že co se týče komunikace člověka s koněm, všichni se prozatím pohybujeme stále jen ve sféře hypotéz. Možná bych spočítal na prstech jedné ruky jedince, kteří jsou schopni s koňmi neverbálně komunikovat, my ostatní budeme muset počkat až koně promluví a sami nám sdělí, co děláme nebo neděláme špatně.
I přesto, že nové metody mnohdy vznikají „cimrmanovou cestou pokusů a omylů“, tvrdím: Pánbůh zaplať, alespoň za ně! Odstrašujícím příkladem (sám to nazývám „legálním týráním zvířat“) jsou pro mě některé tzv. tradiční výcvikové metody, u nichž někdy mívám pocit, že člověku ani nejde o to, aby daný cvik nebo prvek vyhovoval i koni, ale vyžaduje za každou cenu a v co nejkratším čase dosažení určitého cíle.

Výcvikové metody

Podstatu obou výše zmíněných a dnes rozšířených přístupů se nyní pokusím vysvětlit na příkladu. Věnujeme se nakládání, takže použiji následující typickou situaci: člověk, zabývající se přirozenou komunikací bere koně jako svého, téměř rovnocenného partnera, se bude snažit provést jeho naložení tak, aby kůň byl co nejvíce v pohodě. Výsledkem je bezpečně a v klidu naložený kůň. Logicky se dá předpokládat, že bude klidný i během přepravy a z příštího nakládání už nebude mít takovou hrůzu. Naproti tomu zastánci klasických výcvikových metod (profesionální trenéři, jezdci nebo ošetřovatelé) přistupují někdy ke koni pouze jako k živému inventáři, cvičební pomůcce nebo k položce k odškrtnutí za vykonaný úkon. A není divu, musí totiž během vymezené pracovní doby zvládnout odtrénovat, opracovat nebo zaopatřit ještě celou řadu dalších svěřenců a nemohou se tudíž delší dobu zdržovat s naložením jednoho problémového „kusu“. V rámci urychlení potom přicházejí na řadu lopaty, biče a jiné „tradiční“pomůcky. Toto konkrétní naložení možná proběhne rychle, ale určitě ne v klidu a bezpečně. Kůň jde do vleku pod silným psychickým tlakem a často se může stejně nervózně chovat i během transportu. Při dalším nakládání se stává, že se kůň ani nechce přiblížit k rampě. A tím začíná kolotoč nepochopení, násilí a nespravedlností!
Možná tato slova zní tvrdě a osobně mám daleko k nějakému zobecňování a nekonstruktivní kritice, ale když tak často pozoruji „cvrkot“ v různých stájích, vidím, že tzv. „uživatelů“ koní s podobným přístupem je pořád ještě většina. A nejsou to, bohužel, jen velkochovy (hřebčíny a hříbárny) nebo sportovní stáje, ale kupodivu i mnoho westernových areálů, přestože nové metody přicházejí zejména z prostředí westernových koní.
Návody popisované v následujících článcích mají vysoké procento úspěšnosti, ale žádný certifikát zaručující stoprocentní účinnost. Vycházejme ze skutečnosti, že nepracujeme s bezduchými stroji, ale s živými tvory, kteří mohou mít „své dny“, jako my všichni ostatní. Jde o postupy převzaté nebo vypozorované díky dosavadním aktivitám v oblasti výchovy a výcviku koní (kromě přepravy se věnuji i speciálnímu výcviku koní pro TV a film). Ty nejpodstatnější informace jsem získal od samotných koní, se kterými jsem měl doposud možnost pracovat. Abych porozuměl, co mi vlastně koně svými reakcemi a chováním chtějí sdělit, k tomu mi pomáhají autority jako např. D. Lichman, H. Bláha nebo B. Loomis.
Čtenáře, kteří nejsou vyznavači nových metod možná v příspěvcích zaujme, že mnoho principů, používaných při výuce nastupování do přepravníku, lze využít i pro následující trénink westernových nebo sportovních koní a to ze země i ze sedla. V obecném povědomí již jsou zprávy o úspěších Honzy Bláhy, při praktické aplikaci metod přirozeného partnerství v klasickém výcviku sportovních (parkurových) koní. Myslím si, že toto je ta správná cesta k tomu, aby si zastánci jednotlivých tréninkových postupů uvědomili, že budoucnost výcviku koní je ve vzájemné spolupráci a toleranci a ne v nepochopení a řevnivosti. Vždyť cílem obou přístupů je kůň vychovaný, ochotný pracovat, správně metodicky připravovaný na vrcholné fyzické výkony, ale přitom vyrovnaný a spokojený, tzn. psychicky stabilní. Oba směry mají pro pozitivní výsledek co nabídnout a jejich vzájemným doplňováním by bylo možné dosáhnout společných cílů snadněji a trvaleji. Moc bych si přál, aby si na tyto věty vzpoměli všichni, kteří budou koně připravovat na nastupování, nakládat je a převážet.