ZOO – OBCHOD U KOLOUŠKA

„Myslím, že ne?“ odpověděl jsem jízlivě. Jenže to už i moje přítelkyně, jíž se ten rarášek zakousl do ramena, pochopila o jaký druh z řádu letounů (Chiroptera) se vlastně jedná.
„Půjdu k sobě nahoru,“ vzdychl jsem.
„Aůůůů,“ vyjekla Hanka.
„Neblbni, dyť to nemůže bolet.“
„Jakto?“
„Maj ve slinách místní anestetikum.“
„Kecáš,“ neudržela se. Smetla zvíře ze své ruky a přišla blíž: „Ty se zlobíš?“
„Ne, proč?“
„Že chceš spát u sebe.“
„Nebudu pod jednou střechou s těma pijavicema.“
„Dyť je necháme tady,“ ohradila se Hanička.
„Koho?“
„No,“ ukázala kolem sebe, „ty upíry přece.“
„Jo ty. Ale já mluvil od tvém milém příbuzenstvu. Nestačí, že máme na krku Berta, ještě tvoje drahá sestřička …“
„Je to jenom na jednu noc,“ zaprosila Hanka. „Dyť sem malou neviděla dobře měsíc. Víš, že sem na ní závislá. A tebe má ona taky moc ráda. Ty seš přece její strejda Šišinka, co si s ní hraje na výpravčího a vlak.“
„Budu spát nahoře.“
„Ale no tak, jen pro jednou,“ našpulila rty a já té výzvě nemohl odolat. Popadl jsem ji kolem ramen a líbal ji a líbal, až se se mnou svět zatočil.
„Co je ti?“
„Zatočila se mi hlava. Z tebe, jak tě miluju.“
„Jen jestli to není z těch upírů,“ vrátila mne Hanička do reality. Všude kolem poletovali hladoví netopýři druhu Desmodus rotundus, kteří se v přírodě živí krví. No vlastně nejen v přírodě. Po zádech mi stékaly pramínky krve z drobných ran. Připadal jsem si jako v hrůzném filmu. Kam jsem si sáhl, tam mi tekla krev. No a protože pohled na krev prostě nesnáším, najednou se mi zatmělo před očima a byl konec.
Probral jsem se, až když bylo všech dvacet sedm netopýrů v klecích. Musím konstatovat, že nebýt Alberta, který se vrátil s 2,6 promile alkoholu v krvi a během několika minut zvířata dokonale opil, nikdy by je Hanka sama nepochytala. Tvorové to však byli veskrze neprodejní.

Jak jsem řekl, tak jsem i udělal. Spal jsem ve svém bytě nahoře nad tratí a bylo mi docela fajn. Do obchodu jsem přišel na osmou a hned u dveří mi bylo jasné, že něco není v pořádku.
„Co je ti?“ zeptal jsem se přítelkyně, jejíž zamyšlený pohled mi dával tušit blížící se katastrofu.
„Víš jak to bylo?“ zeptala se Hanka ještě než odemkla krám.
Pokrčil jsem rameny, nevěda o čem se to mluví.
„Von ten parchant koupil ty upíry za stovku jednoho a poslal mi je vlakem, abych nemohla říct ne.“
„Hmm,“ konstatoval jsem suše. „Já tě varoval.“
„Před pár minutama mi volal Václavík z velkoobchodu a nabízel mi je…. Po stovce!… Pak, když sem se ho zeptala, tam mi to potvrdil. Nějakej Kulík si jich vod něj bral před tejdnem třicet kusů.“ Nejednou začala křičet a brečet zároveň: „Koupil je za tři tisíce a mě je bouchnul za sedumadvacet, hajzl jeden.“
„Radši to ani nechci vědět,“ pravil jsem, dal jí pusu a zamířil k druhému z obchodů, k tomu s výstavou.
Tak nejenom, že ji její vlastní švagr dluží padesát tisíc, které nesplácí, ale nakonec jí oškubal o dalších pětadvacet.
Věnoval jsem se své práci a bylo mi docela fajn. Ranní krmení a odstraňování exkrementů mi nezabralo víc než hodinu a bylo vystřídáno každodenní rutinou dalších a dalších návštěvníků.
„Pane, a neprodal byste mi jednoho toho malýho krokodýla?“ zeptalo se děvčátko ne vyšší než jeden metr. Mělo na sobě modré džínsové šatičky a na hlavě červený, nazad svázaný šátek. Vypadalo jako červená Karkulka.
„Možná ano,“ odpověděl jsem a viděl, jak se její tvář rozzářila.
„A kolik stojí?“ ptala se dál a postavila na pult porcelánovou kasičku v podobě slona.
„Hodně?“ pokrčil jsem rameny. Stojí tři tísíce korun. Ale stejně bys musela přijít s tatínkem nebo s maminkou. Taková drahá zvířátka my dětem prodávat nesmíme.“
Byl jsem nakloněný přes pult a bylo mi toho dítěte líto.
„To mi doma nikdy nedovolí.“
Věřte mi, že jsem se nemohl zachovat jinak. Stalo se mi totiž, že jsem jednomu asi třináctiletému chlapci prodal australskou rosničku a dva dny na to musel snášet sprosté nadávky jeho rodičů. Vinili mne z toho, že jsem jejich dítě přesvědčil, ba ne, dokonce donutil, koupit to nebezpečné zvíře, které celé noci jen a jen řve. Útočili na mě tak dlouho, až jsem jim nakonec rosničku vzal zpátky a zařekl se, že dětem jen andulky a křečky, rybičky a morčata, ale jakékoliv jen trochu zvláštnější zvíře pouze dětem v doprovodu dospělých.
V poledne jsem sáhl po mobilním telefonu a vytočil Hanky číslo: „Ahoj broučku, jak jdou kšefty?“
„Blbě,“ odvětila a já v jejím hlase slyšel vzlyky.
„Co se děje? Myslel jsem, že tě pozvu na oběd?“
Neodpovídala, jen dál vzlykala.
Zamkl jsem pobočku Tropy a během pár vteřin byl u ní. Seděla za kasou jako malé schlíplé káčátko a zmuchlaným kapesníkem si otírala oči.
„Co je?“ zeptal jsem se a políbil ji na tvář.
„Ale nic?“ mávla rukou.
„No tak…“
„Oni už tu chtěj zůstat,“ podívala se na mě tázavě a její oči plavaly v slzách a její tváře byly umazané make-upem.
„Kdo?“ posadil jsem se k ní do podřepu a holou dlaní jí otíral černou barvu z tváří.
„Ségra přece,“ propukla v další vlnu pláče. „Dnes…ka jse…em zjis…ti…la…“
„No tak, klid. Vůbec tomu nerozumím. Udělám kafe, zavřem a pak mi vzadu v klidu všechno povíš.“
A jak jsem řekl, tak jsem i udělal.
Kanceláří zavoněla káva.
„Tak spusť.“
„Mahulena s Bořkem,“ už byla docela klidná a co chvíli usrkovala horký nápoj. „Zjistila jsem, že maj auto našlapaný svejma věcma a do Prahy už se nehodlaj vrátit.“
„Proč, proboha?“

(pokračování příště)
Vladimír Cerha