Konopka žlutozobá (Carduelis flavirostris Linnaeus, 1758)

Tento nenápadně zbarvený pták je u nás vzácným zimním hostem. Zalétá k nám sporadicky ze severní Evropy, kde hnízdí. Ve starší literatuře jej najdeme pod jménem konopka horská, v literatuře ještě starší se spíše vyskytuje pojmenování jiřice horská. Pak se však toto jméno dostalo do hledáčku brusičů rodného jazyka a bylo prohlášeno, že správnější je pojmenování konopka žlutozobá. Asi proto, aby tohoto ptáka každý snadno rozeznal. No ano, v zimě mají ptáci obvykle zobák žlutý, tak jak to vidíme na snímku. V době toku jim ovšem zobák zčerná. Takže sportovní rybáři, kteří dnes hojně jezdí na trofejní kousky do Norska a Švédska ptáky podle zbarvení zobáku nerozeznají. Mohou se však s nimi setkat spíše v horách, ostatně tyto konopky jsou na všech místech výskytu horskými ptáky. Platným jménem je však v dnešní době žlutozobá, o snahách jazykových napravovatelů použijme výraz z politiky, bez poznámky! Politici ovšem používají anglickou verzi no comment!

Charakteristika a způsob života

Že jsou ptáci konopkám příbuzní, poznáme nejspíše podle zbarvení letek. Letky ruční jsou černé, na okrajích však mají bílé lemy (spíše u kořene jednotlivých per). To je pro všechny konopky charakteristický znak, složené křídlo vypadá u všech druhů podobně. Rodové pojmenování konopka pak používáme jen u čtyř druhů a to u druhů cannabina, johannis, flavirostris a yemenensis.

Řazení těchto ptáků do společného rodu Carduelis je u naší ornitologie jaksi spontánní a vzbuzuje dojem, že tomu tak bylo vždy. Odtud se pak rodí laický názor, že latinské pojmenování je něco jako zákon a je možné se na tomto základě bez problémů domluvit. Není tomu tak. Názorů na zařazení konopek do systému je celá řada. Ostatně každý, kdo tyto ptáky někdy držel v kleci, velice dobře ví, že jejich chování je značně odlišné a při jejich chovu se k tomuto faktoru musí přihlížet. Jsou dokonce i systémy, které ptáky, kterým říkáme česky konopky, do jednoho rodu neřadí. Nejen, že je neřadí do společného rodu Carduelis, ale ani do žádného společného rodu. Třeba Wolters řadí konopky do rodu Linaria Bechtst., 1802, ale konopku žlutozobou do rodu Agriospiza Sund., 1872. Chovatelům tento nesoulad signalizuje rozdíly v přístupu k těmto ptákům. U nás se sice v klecích v současné době s největší pravděpodobností vůbec nevyskytují, ale jinde v Evropě je chovají. Například na posledním šampionátu v Bad Salzuflen jsem viděl soutěžit odchovy těchto ptáků. Nejblíže k našemu území hnízdí konopky žlutozobé v horách Norska, západního Švédska a severního Skotska. V zimě sestupují z hor a zimují v jižním Švédsku, Dánsku, při pobřeží Baltického moře a nejvíce směrem k jihu na území dřívější NDR. U nás se vyskytují v zimních měsících sice pravidelně, ale jen v malém počtu. Dr. Mlíkovský odhaduje zimní populaci na 200–500 kusů. Určit však tyto ptáky pouhým pozorováním a odlišit je od konopek obecných, případně od čečetek je věc téměř nemožná. Dalekohledem to snad lze dokázat jen v opravdu příznivém světle a skutečně spolehlivě jen tenkrát, pokud máme ptáky v ruce. Jen málo kroužkovatelům se podařilo u nás tyto konopky chytit. Na území bývalé NDR je jejich zimní výskyt pravidelnější. 

Ptáci s oblibou nocují na skalách. Sám jsem viděl dobře tisícihlavé hejno nocující na fásádě opery v Lipsku. Tato lokalita byla svého času pověstná. V celém areálu svého rozšíření jsou to ptáci, kteří obývají horské louky řídce porostlé nízkými keři a horskou tundru. Ve Skotsku jsou to typičtí ptáci vřesovišť. Makatsch ve své dvoudílné knize Die Eier der Vögel Europas uveřejňuje černobílou fotografii konopky žlutozobé u hnízda. Autorem fotografie je E. Hosking. Hnízdo je na zemi, pod převislým keříkem vřesu. Až dosud mluvíme o evropských ptácích. Hlavním rozšířením tohoto druhu jsou však hory centrální Asie. Od východního Turecka přes Kavkaz jsou rozšířeni směrem na východ až po západní Čínu a střední Sibiř. Vyskytují se i ve stepních oblastech severního Kazachstánu od severního okraje Kaspického moře souvisle směrem na východ až po Mongolsko. Evropští ptáci jsou v letních měsících hodně tmaví, zvláště na horní straně těla a zobák mají tmavý. V zimě jsou celkově světlejší, zobák je světlý až žlutý. Některé asijské formy se dají rozeznat, jsou mnohem světlejší, soudě podle malovaných tabulí. Jde především o formu montanella, která má být podle Clementa až pískově hnědá a o formu brevirostris, která má světlý obličej, tedy tváře. U této formy se však vyobrazení poněkud liší. Pták na našich fotografiích pochází ze střední Asie, přesně určit zeměpisnou formu však nedokáži. Vylučovací metodou mohu jen zúžit počet zeměpisných forem připadajících v úvahu. Problém je v tom, že různí autoři se zcela neshodují v počtu různých zeměpisných forem. To je však věc známá a neexistuje snad na světě druh ptáka, aby platila všeobecná shoda v jeho klasifikaci. Je však příjemným překvapením, když u různých autorů nějakou tu shodu najdeme. A je to právě dnešní případ. Peter Clement a Edmund Wolters se shodují. Takže si můžeme vyjmenovat různé formy podle těchto dvou autorů.

Systematika

C. flavirostris flavirostris je severoevropská forma, která se občas může objevit i u nás.
C. f. pipilans je forma ze Skotska a západního Irska.
C. f. brevirostris se vyskytuje od východního Turecka přes Kavkaz až po severozápadní Irán.
C. f. korejevi se vyskytuje v kirkizských stepích okolo 50°severní šířky po ruský Altaj, jižním směrem přes Tarbagataj a Džungarský Ala – tau, jižně po severní Afganistán a na východ po západní Čínu.
C. f. altaica obývá východní Střední Asii od řeky Ola Shan, severozápadní Mongolsko a jihovýchodní Altaj.
C. f. montanella se vyskytuje od ruského Turkestánu (oblast Alaje a Pamiru) až po severní Pákistán, východně po Gilgit, Kašgar, Kun – lun, Sin – king, Nan – Šan.
C. f. miniakensis obývá západní a střední Čínu směrem k jihu až po severozápadní Sečuán a pravděpodbně východní Tibet.
C. f. rufostrigata je domovem v severním Pákistánu, Kašmíru, v severním Himaláji, v severozápadním Tibetu východně po Gyantze. Toto rozšíření jednotlivých forem uvádím podle Petera Clementa.

V dalších pramenech se objevují i formy C. f. kirghizorum a C. f. pamirensis. U těchto forem však shoda nepanuje. Rovněž popis rozšíření, například u Bjemeho se poněkud liší, zdá se být podrobnějším, což je asi dáno hlubší znalostí těchto ohromných prostor u ruských autorů. Jsou tady přeci jenom více doma.
Nyní již tedy slibovaná vylučovací metoda. Na snímku máme konopku žlutozobou, jedince, o kterém víme, že přišel z Ruska. Evropské formy můžeme proto vyloučit a to jsou formy C. f. flavirostris a C. f. pipilans. Dále známe přibližně vzhled forem C. f. montanella a C. f. brevirostris, které můžeme opět vyloučit. Další formy se vyskytují mimo území bývalého SSSR a můžeme je také s největší pravděpodobností vyloučit. Jsou to tyto formy: C. f. rufostrigata a C. f. miniakensis. Můžeme tedy ptáka na našem snímku označit za některou z těchto forem: buď C. f. korejevi nebo C. f. altaica. Formy kirghizorum a pamirensis bych označil za oddělené od forem korejevi a altaica. Ani ta nejposlednější a nejtlustší odborná literatura vás dokonale nepoučí a nenaučíte se dokonale odlišovat jednotlivé formy. I další generace ornitologů mají tedy o práci postaráno, mají co studovat a zdokonalovat. Povědomí toho, že ani u tohoto druhu není vše jasné může pomoci i chovatelům. Do našich chovů se totiž mohou dostat ptáci jak evropských forem, tak i ptáci z Ruska. Přinejmenším tyto dvě skupiny by měl chovatel dokázat oddělit, jinak by totiž pěstoval křížence. A to není v tomto případě vhodné. Doplňme ještě, že u tohoto druhu se samci od samic liší zbarvením kostřece. Samci mají kostřec lehce růžový, převážně však v letním období. Tato červená barva se však v zajetí ztrácí nebo je méně intenzivní, právě tak, jak to známe u příbuzných druhů jako jsou konopky obecné nebo čečetky. I v takovém případě se však samci odlišují zbarvením kostřece, chce to však zkušené oko. U samce je kostřec buď růžový nebo může vykazovat nažloutlý tón jako zbytek po růžovém zbarvení. V každém případě má však samice kostřec tmavší a více čárkovaný než samec. Dá se tedy pohlaví odlišit.

 

Potrava

Konopky žlutozobé se živí téměř výhradně semeny, která sbírají převážně na zemi nebo na nízkých trsech vegetace. Krmíme je tedy v zajetí stejně jako konopky obecné. V dnešní době jsou již k dostání i u nás dobré směsi semen pro krmení takových ptáků. Můžete však vždy takovou směs obohatit, aby některá semena byla zastoupena vyšším poměrem. Nejvhodnějším semenem je snad čekanka (cikorka), kterou vždy kupuji za zbylé drobné na holandských burzách. Směs můžeme nastavit i různými travními semeny, semeny bodláku, štětky lesní, tedy semeny, která můžeme ve vhodný čas nasbírat sami. Mláďata krmí potravou vyvrhovanou jim částečně natrávenou z volete. Může to být potrava až překvapivě jednotvárná, třeba jen polozralá semena pampelišek. V zajetí však jde o to, aby ptáci brali potravu různorodější, naučí se brát i vaječnou míchanici. Nesmíme dopustit, aby ptáci krmili mláďata jen jedním druhem potravy, nikoliv proto, že by to mohlo být pro mláďata příliš jednostranné, ale proto, že nám takový zdroj může vyschnout a ptáci přestanou svá mláďata krmit.
Konopky žlutozobé nejsou svým vzhledem příliš atraktivní, barevní ptáci, ale mohou přilákat chovatele tím, že nejsou v chovech právě běžní. Pro nás jsou to ptáci exotičtí, i když se mohou čas od času i u nás objevit. Jsem však přesvědčen, že pravý fajnšmekr je dokáže ocenit.