Tibetská doga

Už když se řekne Tibet, představí si každý z nás něco záhadného, mýtického, plného tajemství. Také plemeno, které zde před více než čtyřmi desítkami století vzniklo, je silně ovlivněno životními i klimatickými podmínkami zdejšího prostředí. Jedná se o jedny z nejstarších a bezpochyby také nejzajímavějších psů. Vždy oddaní ochránci svého pána, majetku či stád dobytka, neúplatní nekompromisní hlídači nedůvěřiví vůči cizincům, průvodci obchodníků na dlouhých cestách přes rozsáhlá pohoří. Prapředci dnešních molosovitých plemen, kteří prošli se svou přirozeností mnoha staletími až do dnešní moderní doby téměř nezměněni.

Původ

Nástěnné reliéfy dokládající existenci mohutných psů obrovských rozměrů, s bohatou srstí, ušlechtilým vzhledem a huňatým chvostem jsou z období asi 2 tisíce let před Kristem. Přibližně 3 tisíce let jsou staré první písemné zmínky z Číny o velikých dogovitých psech žijících v Tibetu, z nichž jednoho dostal darem také císař Wou – Wang. Také například Marco Polo zmiňuje ve svých zápiscích z cest kolosální obry s jedinečnými strážcovskými dovednostmi, které měli u sebe tibetští obchodníci. (Zřejmě právě on přivezl první představitele tohoto plemene do Evropy.) Přestože se jedná o prastaré plemeno, nebylo až do minulého století v jiných částech světa téměř rozšířené. To, že tito psi nepřekročili po dlouhá staletí hranice Tibetu, lze bezpochyby přičíst skutečnosti, že Tibeťané nikdy své psy neprodávali. Občas je darovali velmi vzácným hostům jako projev hluboké úcty, ale to k rozšíření nestačilo. První zmínky o chovu a vystavování Tibetských dog pochází z Anglie na počátku 20. století.

Dnešní tibetská doga nedosahuje až takových rozměrů jak uvádějí legendy. Dle standardu musí mít feny minimálně 61 a psi 66 cm. Horní hranice není stanovena. Většina nejlepších chovných psů (samců) v ČR má výšku 72–74 cm. I tak se jedná o robustní plemeno s velmi kompaktní stavbou těla, silnou kostrou a výborným osvalením. Do – Khyi, jak se Tibetským dogám v zemi původu říká, zapůsobí na každého hned na první pohled svým velmi přirozeným vzhledem.

Jaká je?

Po dlouhá staletí se Tibetská doga, stejně jako mnoho dalších plemen určených k práci, vyvíjela tak, jak to určoval charakter země. Klimatické podmínky vysokých himalájských vrcholů, travnatých oblastí, hlubokých lesů či rozsáhlých větrem ošlehaných plošin, se podepsaly na její dnešní přizpůsobivosti a nenáročnosti, ale především na mnohých povahových rysech. Psi museli zvládat dlouhé cesty s karavanami, mnohdy sloužili také jako nosiči zavazadel. Naopak mnozí psi strávili celý život na řetězu (Do – Khyi v překladu znamená „přivázaný pes“) a to od štěněcího věku a tak byli systematicky vedeni ke zlobě a krutosti. Různé prameny hovoří o psech uvázaných u vchodu, kteří hlídali dnem i nocí domy, kláštery či jiné budovy a nikdy nebyli pouštěni na volno. Každý návštěvník tak musel za hlasitého hlubokého zlobného štěkání psů a rachotu řetězu odůvodnit svou návštěvu, aby vůbec mohl projít dveřmi. Jiní byli na noc pouštění na volno, aby bděli nad osadami. Další využití nacházela Tibetská doga jako pes pastevců. Ochrana stád jen utužila její přirozené ochranářské instinkty. Při útoků nezvaných vetřelců musela vždy reagovat velmi rychle a bez zaváhání. Hlasitým hrubým ryčením dala najevo, že se jí něco nelíbí. Tím dostal útočník poslední šanci na útěk. Pokud ji nevyužil, nečekala na povel. Také neváhala chránit svého pána třeba před nebezpečným splašeným býkem.

Mnohé o charakteru dnešní Tibetské dogy zajisté napovídá právě historie. Jelikož se ale změnily podmínky, ve kterých jsou tito psi odmalička vychováváni a socializováni, stali se výbornými společníky, rodinnými psy a hlídači v jedné „osobě“. Vždy byli silně vázaní na svého pána a rodinu a také ostatní domácí zvířata považovali za svá, neboť s nimi byli v neustálém kontaktu. Proto i dnes jsou vůči dětem i jiným zvířatům velmi tolerantní. Nikoho bezdůvodně nenapadají ani nedávají důvod k šarvátkám. Pro děti jsou dobrými kamarády, dalo by se říct, že přímo mazlíčky. Důležitá je ale vždy přítomnost dospělých, protože na rozdíl od psů jsou děti nevyzpytatelné. Stále však hovořím o správně vedeném psovi. Tibetská doga se necvičí, ale vychovává, a to od věku štěněte. Je třeba s ní trávit hodně času, seznamovat ji s různými podněty, zvykat na lidi i zvířata, apod. Pak je z ní skutečně klidný a vyrovnaný rodinný přítel. Z minulosti si přinesla i silnou nedůvěru k cizím. Jako většina molosovitých plemen i Tibetská doga uznává přirozenou autoritu. Násilí ani dril nevede při výchově k úspěchu. Taky není ochotná bezhlavě plnit příkazy a proto se nehodí pro klasický služební výcvik. Pokud s ní chcete chodit na výstavy, je zapotřebí zvykat ji na hlučné prostředí, větší koncentraci lidí i psů, ale také na vstup do haly s poměrně hladkou podlahou. V neposlední řadě si musí nechat sáhnout do tlamy, ale také do misky s jídlem. U výchovy plemen, jako je Tibetská doga, je vždy na prvním místě důslednost, protože jen díky ní dosáhnete přirozeného respektu a stanete se vůdcem pomyslné smečky. Je silně vázaná na svého pána a rodinu. Kontakt s nimi je pro ni velmi důležitý, ale nechová se dotěrně. Potřebuje vědět, že je doma vše v pořádku a pak si klidně lehne stranou na místo, odkud dobře vidí a nenápadně stráží svou „smečku“.
Jde o psa velmi věrného a statečného, odhodlaného bojovat při ochraně svého pána či teritoria do posledního dechu. Tibetská doga má mimořádně vyvinuté teritoriální cítění, je vysoce inteligentní a samostatná. Je vhodná pro hlídaní větších prostranství i rodinného domu. Hodí se i pro práci ve strážní službě, jakékoli určené území bude nekompromisně hlídat, musí se však vždy počítat s její samostatností při rozhodování. Při její mohutnosti si každý rozmyslí, zda naruší objekt. Pokud přece jen k narušení dojde, jde okamžitě po narušiteli.
Tibetská doga není pes do kotce ani na řetěz. Většinu dne by měla mít možnost volného pohybu. Ideální je dvorek nebo zahrádka u rodinného domu, kde může být celoročně bez ohledu na počasí. Je dobré, aby měla boudu, ale hlavně v mládí se v ní moc nezdržuje. Pokud má bouda rovnou střechu, možná na ní vaše tibetská doga bude lehávat. Miluje sníh a mráz, ale ani letní vedra jí příliš nevadí, uchýlí se do stínu a ožívá večer. Péče o srst je neobvykle snadná, stačí občas pročesat a stále vypadá upraveně. Výjimkou je jarní línání, kdy je dobré ji česat denně. Pokud je odmalička zvyklá na kontakt s lidmi a jinými psy, je také výborným společníkem při toulkách přírodou i při procházkách ve městě. Na procházce ji většinou cizí psi nezajímají. Návštěvy, které její pán dovede dovnitř domu toleruje, případně se nechá pohladit a obdivovat. Vetřelce na vlastním území ráda nemá. Pokud se v blízkosti jejího teritoria objeví cizí člověk nebo pes, štěká.

Chov v ČR

Naštěstí, na rozdíl od Tibetu, kde počet představitelů tohoto fascinujícího plemene stále klesá, se jejich chov v ČR, díky obětavým chovatelům, každým rokem rozšiřuje a především zkvalitňuje. Od roku 1991 je v plemenné knize zaregistrováno přibližně 1040 tibetských dog. (Některé z nich byly vyvezeny do zahraničí, některé starší již nežijí.)

Více informací o plemeni Tibetská doga můžete získat např. u manželů Staškových v chov. stanici Strážce z Tibetu, na http://www.mtg.cz/tibet/strazce.htm nebo na tel. 602 243 226.