Nakládání koní do koňopřepravníku (2. část)
Před zahájením jakékoliv činnosti bývá zvykem určit a shodnout se na společném cíli. Zřejmě nikdo nebude proti, když uvedu, že cílem při výuce, popř. samotném naložení koně je pracovat s koněm tak, aby byl ve finále naložen v klidu a bezpečně pro člověka, který s koněm manipuluje, pro koně samotného, ale i pro přepravník, do kterého má nastoupit. Měli bychom se při tom snažit nezpronevěřit se základním principům popisovaným v minulém čísle Fauny.
Stanovení cílů
Představte si však, že se svým bázlivým nebo rozmazleným, popř. nechápajícím koněm stojíte 10 metrů před přepravníkem a váš svěřenec vymýšlí vše možné pro to, aby už nemusel udělat další krok dopředu. Myslím, že tuto situaci již zažili nebo alespoň viděli opravdu všichni. V tomto okamžiku se zdají všechny cíle velmi, velmi vzdálené… . Je a není to pravda. Jestliže si v tomto momentu určíte cíl: Během 10 minut koně naložit!, potom je tato vidina nereálná a opravdu vzdálená. Jestliže si ovšem za dílčí „vítězství“ stanovíte úkol: Přimět koně udělat jeden jediný krok dopředu! Věřte mi, že se vám to podaří i v kratším čase. Velmi srozumitelně to přirovnává Honza Bláha během svých kurzů. Výcvik koně (a nakládání do přepravníku by mělo být jeho součástí) je jako výstup na pyramidu. Mnoho lidí se nesprávně snaží ze země najednou vyskočit až na vrchol (viz cíl – Během 10 minut naložit koně) a neuvědomí si, že nejsnadněji se na špici pyramidy lze dostat jen zdoláváním jednotlivých stupňů (viz Přimět koně udělat jediný krok dopředu).
Že vám tato metoda výuky od jednoduchého ke složitému, od známého k neznámému (tzv. dedukce) připadá povědomá a logická? No samozřejmě, vždyť je základem obecné pedagogiky a všichni jste se s ní setkali např. již na 1. stupni základní školy, když jste se učili číst a psát. A nejen to, mnozí širokou veřejností uznávaní trenéři a jezdci tento postup upřednostňují i při výcviku koně. Jak je ale možné, že tentýž člověk při běžném tréninku koně ze sedla výše popsaný princip postupnosti stoprocentně akceptuje, ale v okamžiku potřeby naložit problémového koně na tuto zásadu totálně zapomene a nutí koně (mnohdy násilím) „skočit“ najednou až na ten pomyslný vrchol pyramidy.
Odstranění mýtů a předsudků
Problém vidím v tom, že mnoho i velmi zkušených koňáků zastává názor, že výcvik koně je pouze to, co se odehrává na jízdárně nebo v lonžovacím kruhu. Myslím si, že je to jeden z již překonaných mýtů a tvrdím, že výcvik, nebo výchova koně začíná již v okamžiku, kdy za ním vstoupím do boxu, kdy ho např. čistím, sedlám apod.
Na základě výše uvedených vět tedy můžeme konstatovat, že i nastoupení koně do přepravníku je jedním z nejnáročnějších výchovně – výcvikových úkolů, při kterém máte navíc jedinečnou možnost detailně odpozorovat jeho chování ve stresové situaci. Ti moudřejší z vás jistě dokážou danou reakci koně vyhodnotit a získané poznatky následovně využijí při klasickém nebo westernovém výcviku. Typický příklad: koně, který při nakládání měl přehnaný respekt z rampy jsme naučili tuto rampu bez problému přecházet. Je velmi pravděpodobné, že stejný kůň při tréninku westernového trailu bude mít podobný problém s lávkou.
Jestliže však víme, jaká metoda na něj platila u rampy koňovleku, můžeme ji velmi úspěšně použít i zde. Jestliže se u mladého dostihového koně začíná projevovat přehnaná a nekontrolovatelná klaustrofobie (projeví se po naložení do „stísněných prostor“ koňovleku), dá se opět předpokládat, že podobně bude reagovat i ve stejně stísněném startovacím boxu, pokud do něj vůbec vleze. A to, že jeho reakci dokážeme odhadnout dopředu, může pro nás být výhodou při nácviku zavádění do startovacího boxu.
Nebojte se však využít i opačný princip, kdy při trénování nakládání využijete postupy, které se vám již osvědčily během pravidelného výcviku, např. ze sedla. Zkuste se na problém nastoupení koně do přepravníku podívat v širších souvislostech. Nepochybuji o tom, že většina zkušených jezdců a trenérů si dokáže poradit v situaci, kdy se kůň vyhýbá nebo zastavuje před „nesympatickou“ parkurovou nebo terénní překážkou. V zájmu jezdce by mělo být, aby z důvodu bezpečnosti proběhlo překonání skoku co nejvíce v klidu. A rampa, nebo vlek samotný je přece taky takovou „překážkou“. Tak proč nepoužít stejně účinný postup i zde. Jediný rozdíl je v tom, že jezdec nesedí na koni, ale dává totožné pobídky ze země. Otázkou pouze zůstává, jestli někdo někdy s daným koníkem nějakou práci ze země (tím samozřejmě nemám na mysli bezduché kroužení na lonži) vůbec dělal?!? Zde by si zejména vrcholoví sportovci měli trošku sáhnout do svědomí, protože pro většinu z nich bývá příprava koně ze země druhořadá, až podřadná záležitost.
Pokud bych se chtěl zastavit nad některými, bohužel stále ještě přetrvávajícími mýty a polopravdami okolo nakládání koní, potom na prvním místě musím uvést ten nejrozšířenější, a tím je: proč koně zbytečně nervovat nácvikem nastupování do přepravníku, mohl by se navíc při tom zranit! Bude bohatě stačit, když ho tam nějak dostaneme při cestě na první závody! Majitel (trenér, jezdec) sice v dobré víře nechce zvířeti „zbytečně“ komplikovat život a vystavovat ho riziku zranění. Nedokáže však domyslet, že nakládat koně, který není zvyklý na cestování těsně před odjezdem na závody je ta nejhorší varianta, kterou mohl zvolit. Atmosféra očekávané významnější akce (např. závody) sama o sobě navozuje nervóznější prostředí. Potřeba vyrazit v určitou hodinu, již tak napjatý psychický tlak ještě umocňuje… .
„Máme všechno? Nezapomněli jsme něco? Jo, ještě koně, přiveďte ho někdo! Jak to, že tam nechce vlézt? Podejte mi něco do ruky, nemáme čas se sním mazlit... . Tááák a je tam, rychle nasedat a jedem! Franto šlápni na to, ztratili jsme tím nakládáním hodinu! Tu odřenou nohu, jak spadl z rampy, ošetříme až na místě, doufejme, že nebude kulhat!“ Připomíná vám tato situace něco? Možná jsem ji dovedl do přílišné absurdity, ale pokusme se vyhodnotit důsledek takového počínání. Kůň místo toho, aby se v klidu a bezpečí připravoval na budoucí výkon, více jak hodinu zápasí při nakládání = výdej fyzických sil. Je při tom zraněn = budoucí omezení, nebo i znemožnění fyzického výkonu. Po naložení je jeho „podvolení se“ odměněno zabouchnutím rampy = „uvězněním“ a rychlou nepříjemnou jízdou = psychické a značné fyzické zatížení. Dá se samozřejmě předpokládat, že jeho umístění na závodech nebude nijak slavné. Je možné, že zranění bude tak vážné, že do soutěže vůbec nenastoupí. Původní argumenty o nervování a nebezpečí zranění se tedy opravdu potvrdily, ovšem v jiných souvislostech, jindy a jinak, než se předpokládalo. Nejsmutnější na tom je, že nejvíce tento neprofesionální a neetický přístup odnese kůň, na kterého se častokrát ještě celý neúspěch svede.
Nenechávejte nácvik nastupování na poslední chvíli
Moji radou tedy je: nenechávejte nácvik nastupování až na poslední chvíli, zimní měsíce jsou ideální příležitostí pro přípravu koně na budoucí cestování!
Mýtus druhý: chtěl bych nakládání nacvičovat, ale nemám k dispozici přepravník a nikdo mi ho nepůjčí! Kdo má vozík kdykoliv k dispozici, je jistě ve výhodě, přesto lze nakládání simulovat mnoha různými způsoby – např. prázdný kontejner na hnůj, vytvoření všelijakých zúžených prostor, plachty na zemi i svisle zavěšené atd.
Na tomto místě (ale zdaleka ne naposledy) se musíme zabývat otázkou, jestli náš kůň váhá nastoupit do vozíku, šlápnout do kaluže, na igelit, přejít přes potok atd. proto, že se bojí, nebo nerozumí co po něm požadujeme anebo jednoduše nechce. Jestliže se bojí, je možné jeho odvahu posilovat jinými prostředky, viz obr. 28. Ideální bude, když se mu za čas umožní „očichat“ si i opravdový vlek.
Pokud zjistím, že kůň nerozumí mým pobídkám a povelům, je to spíš problém můj a musím se naučit, jak mu předat své požadavky tak, aby je pochopil. Vede k tomu dlouhá cesta založená na vzájemné komunikaci. Až na jejím konci je test, ve formě vybídnutí koně k nastoupení do opravdového přepravníku. Takže i zde bude vozík nutný až v závěrečné fázi. V případě, že koník do vleku pouze nechce (prostě si z nás dělá srandu), musíme si s ním ujasnit otázky respektu, popř. i hierarchických vztahů. A tento úkol vůbec není o nějakém přepravníku. I zde může nastoupení do opravdového vleku sloužit maximálně jako závěrečné ověření si našeho partnerství.
Mýtus třetí: jakýpak s tím caviky, vrazím mu do huby štajgr, pořádně zatáhnu a on půjde! Omyl! Už štajgr sám o sobě jako pomůcka k naložení nebo obecně k manipulaci s koněm je anachronismus. Daleko větší službu vám udělá provazová ohlávka, která je akupresurní a znesnadňuje koním nežádoucí pohyb – např. couvání. Ale i ta je vám k ničemu, pokud váš kůň neumí ustoupit tlaku. Tzn., že když lehce!!! zatáhnete k sobě, kůň tlak na hlavě následuje a udělá krok k vám (a to i směrem do vozíku!). To však zvládnou pouze jedinci, kteří jsou k tomu vychováváni a cvičeni. Ostatní koně zareagují na necitlivé zatáhnutí nejčastěji vzepnutím. Je to logické, protože kůň je na svou hlavu abnormálně opatrný a citlivý. Je naučen z výcviku pod sedlem, že vykročení zajišťují zadní nohy, které jsou jakýmsi motorem pro pohyb vpřed. Pobídka pro vykročení se dává obecně v zadní části těla koně (za podbřišníkem) a nikdy na hlavě! Takže hlavu pouze směrujeme do vozíku (netaháme!) a pobídku k vykročení dáváme zezadu. Toto je jeden z nejpodstatnějších poznatků, na který budu mnohokrát poukazovat při vysvětlování praktických problémů při nakládání.
Mezi další mýty bych zařadil: kůň lépe nastoupí, když se mu dá něco na hlavu, aby neviděl... . Hladový nebo ještě lépe zcela žíznivý kůň půjde za žrádlem (vodou)... . Jsem jeho majitel(-ka), platím mu ustájení, tak to pro mě udělá!... . Zatímco některé názory jsou vysloveně k smíchu, jiné jsou však i nebezpečné (prchající kůň se zavázanýma očima). Všechny by se však daly shrnout do jediné kategorie – obcházení daného problému! Nějakým způsobem jsem tam toho koně dostal, ale problém s jeho respektem vůči mé osobě zůstal. Místo toho jsem se v jeho očích např. změnil v pochodující krmelec (metoda „na žrádlo“).
Mnozí z vás nyní pomalu začínají zjišťovat, že otázka naložení koně do přepravníku není vůbec jednoduchá. Doufám, že následující příspěvky alespoň trochu pomohou vyřešit některé problémy vašich koní, ale možná i vás samotných, protože ne vždy je chyba jen v koních.
