ZOO – Obchod U kolouška: Akvárium
„Pohádali se s bábou, tedy s Bořkovou matkou. No a znáš ho, von prásknul dveřma a …“ větu nedokončila. Dívala se na mě jak dotazník. Nejspíš ji zajímalo, co já na to.
Krevsající potvory se k nám přistěhovaly
„Doufám, žes na to nekývla.“
„Ale kam maj jít? Oni nemaj kam jít!“
„Nechceš mi říct, že budou bydlet ve dva plus nula s náma, Bertem, gibonem a tím drškatým ptákem, nebo jo?!!!“ Bylo mi jakoby bych dostal ledovou sprchu. Najednou jsem netušil, co bude zítra.
„Myslela jsem,… tedy oni mysleli,“ pokračovala Hanička, „ že by mohli nějaký čas bydlet u tebe nahoře. Stejně tam chodíš jen na pár hodin denně.“
„Ne!“ postavil jsem se a lapal po dechu.
„Ale já je přece nemůžu vyhodit na ulici,“ dala se zas do usedavého pláče.
„Právě že musíš. Ty to nechápeš? Když teď kývneš, tak se o ně budeš starat do smrti smtrťoucí,“ nechtěně jsem začínal zvyšovat hlas.
„Ale co malá?“ spráskla ruce Hanička.
Bylo mi jí líto, ale to co dělala, bylo fakt nemožné. Nechtěl jsem však být hrubý. Nakonec byl to její byt a její krám a…
Usadil jsem se a napil se kouzelně vonícího turka. Pak jsem se pousmál a klidně odpověděl: „Dělej, jak myslíš. Nakonec je to tvoje doma. Chci jen abys věděla, že tě mám moc rád a budu tě mít rád ať uděláš cokoliv.“
No a tak se stalo, že se k nám ty krevsající potvory přistěhovaly.
Překvapení
Bylo to, jak se lidově říká, na budku, takhle bydlet. Žilo nás na ploše čtyřiceti čtverečních metrů pět dospělých, dítě a opice. Papoušek Alexandr nakonec chtě nechtě skončil jako exponát v pobočce Tropy. I tak to ovšem bylo šílené.
Zdravý rozum, jestli se mohu tolik chvástat, jsem si zachoval jen díky tomu, že většinu dne trávím v práci mezi zvířaty a tu a tam se na pár hodin či na celou noc přesunu do svého bytu nad tratí. Jinak bych se asi musel zbláznit. Vezměte si třeba ten příběh s akváriem. Ten stojí opravdu za vyprávění.
Švagr Bořek, který si konečně po dlouhém hledání našel práci u popelářů, se jednoho dne objevil na prahu s ohromnou bednou.
Seděli jsme zrovna u večerních zpráv, namačkáni v sedací soupravě jeden vedle druhého, jen on tu ještě chyběl.
„Halóó,“ ozvalo se od vchodu, „tak půjde mi někdo pomoct, nebo ne?!“
Šli jsme všichni. Ne že by se komukoliv chtělo pomáhat, ale zvědavost je zvědavost.
„Co to vlečeš?“zeptal jsem se ho a on se jen tou svou tlustou papulou zašklebil: „Překvapení.“
„No tě prdy,“ lekli jsme se až na malou Mahulenku docela všichni.
Bořek dostrkal bednu do té menší z našich dvou místností. Vlastně si ji hned po příchodu zabrali pro sebe a Alberta vystrčili k nám. Intimní chvilky veškeré žádné.
„Tak co je to?“ zeptala se zvědavostí celá nesvá Hanka a její sestra, držící v náručí dcerušku, vyjekla: „Kolik to stálo? Eště nemáš první vejplatu a už si ji utratil dopředu…“
„Neboj, Hanka mu to všecko zacáluje,“ pravil jsem ironicky a zaznamenal Bořkův pohled plný nevole.
„No co, do Prahy si šel dělat kariéru, jak si sám říkal. Přece se v Lounech nezahrabeš jako obyčejnej pokrejvač,“ pravil jsem směrem k němu a pak se otočil na strýce: „Chtěl bejt něco lepšího. Nad každym ohrnoval nos. Tak se nakonec vrátil a dluhů má víc než předtím. No a kariéra? Nakonec dělá popeláře.“
„Máš snad něco proti popelářům?!“ vyjel Bořek.
„Ne, kdepak. Ale nějak to nesedí k tomu tvýmu vytahování.“
„Nechte toho,“ skočila mezi nás Hanička, která viděla, že se schyluje k rodinné bitce. „Vykašlete se na to a už nám konečně ukaž, cos to koupil.“
Bořek se, stále ještě rozčílený, otočil a vztekle roztrhal karton. Před námi stálo nic míň a nic víc, než pětisetlitrové akvárium.
„Co s tim budeš dělat?“ vykulil oči strýček Albert a gibon Lar za jeho krkem začal vřískat.
„Máš rozum, vyhazovat peníze za kraviny?“ zamračila se Mahulena a dodala: „Když se chceš koukat na rybičky, tak si můžeš jít sednout k Haně do krámu. Má jich tam…“ a mávla usouženě rukou.
Všichni jsme se otočili k odchodu. On nás však předběhl a zastoupil nám cestu: „Neblázněte. To není na koukání. To je na kšeft.“
„Cože?“ zeptala se Hanka. My ostatní jsme ho však rezignovaně obešli. Každý už ho znal.
„No fakt. Zařídim si pěstírnu akvarijních rybek a budu ti je dodávat do krámu. Já budu mít na živobytí a seknu s tou popelařinou a tobě to nechám levnějc než za kolik to máš od Tanganika-fiše…“
„Jo, asi jako upíry,“ hlesl jsem a uvědomil si, že je stále ještě máme všechny a denně spotřebují krev ze dvou králíků. Otřásl jsem se, když jsem si vzpomněl na hlodavce, jimiž jsme se, předem odkrvenými, v posledních dnech stále živili.
„To mi nepřipomínej!“ vykřikla Hanička.
Nakonec jsme se všichni zas vrátili k televizi, kde už dobře dvacet minut běžela soutěž „Chcete být milionářem?“. Bořek se jal upravovat akvárium.
Musím říct, že za pár dní vypadala ta jeho obří nádrž opravdu skvěle. Myslím, že to bylo spíše zásluhou Haničky, než jeho, protože jak jsem tak zjišťoval, poskytla mu všechny možné pomůcky a technické vybavení zcela zdarma ze svého obchodu. Jo, to se to pak zařizuje.
Než se den sešel se dnem, už v malé místnosti bublalo v akváriu vzduchování, běžel výkonný filtr, svítily zářivky a rostliny zapouštěly kořínky. Pak Bořek vyloudil na Hance ještě skupinu neonek, mečovek a čichavců a od neznámého dárce dovlekl šneky a dva páry přísavných sumečků. Když to všechno měl, dal v práci výpověď.
„Ty ses vážně musel zbláznit!“ slyšeli jsem v pozdních nočních hodinách hádku z vedlejšího pokoje.
„Neboj, to bude v pořádku, jen co se začnou množit.“
