Potíže s krmením - Agkistrodon b. bilineatus (Guenther, 1863)
Areál
Západní i východní pobřeží Mexika, až SZ Kostarika.
Popis
Robustní had ve třech až čtyřech poddruzích – A. b. bilineatus, A. b. howardgloydi, A. b. russeolus a A. b. taylari. Poslední jmenovaný se od většiny odlišuje pohlavním dichromatismem, barvou a izolovaným výskytem na SV Mexika. A. b. bilineatus je hnědý svrchu, hnědošedý vespod a příčně pruhovaný v několika odstínech hnědé s příměsí jednotlivých bílých šupin. Hlava trojúhelníková s výraznými bílými či žlutými linkami. Jedna se táhne od čenichu přes retní štítky do zadu hlavy, kde se spojuje s druhou, jenž prochází od čenichu nad oko. Další linky jsou na spodku tlamky. Jedna z nich opět vychází z čenichu a pokračuje dospodu hlavy. Špička ocasu je zelená. Had na ni prý v mládí láká kořist. Na mladé jedince je opravdu pěkný pohled, protože jak hadi stárnou, kontrast se vytrácí.
Můj chov
Mnou chovaní A. b. bilineatus jsou roční mláďata (nar. 13. 3. 2004), pocházející z nepříbuzného spojení, která jsem získal od mého kolegy a rádce pana Strniska. Jeho jméno zde zmiňuji, protože jeho první odchov tohoto druhu je dle dostupných informací z chovatelských zdrojů velkým úspěchem. Samice byla v době porodní šestiletá prvnička a samec čtyřletý nezkušený panic. Narodilo se pět životaschopných mláďat v poměru 2/3, dvě mrtvá a dvě vejce byla neoplozená.
Mláďátka nervátka jsem přinesl domů 5. 4. 2004, byla dlouhá 30 a 31 cm a jednou násilně nakrmená u chovatele. Zjistit jejich délku byl opravdu zážitek, neboť hadi dělají vše proto, aby se vysmekli, utekli a kousli. I teď po roce, je s tím u samce problém a s oblibou kolem sebe rozstřikuje trus a svůj zvláštní zápach. Ale samice je v tomhle pravý opak. Mláďata jsem umístil do 20-ti litrového terária. Podkladem byl papír, úkryt z kokosu a pod žárovkou, kterou se topilo, kámen, na kterém se hadi nahřívali a který samci večer pomáhal se dostat na světlo, kde nocoval. 9. 4. jsem hady oddělil a nabídl krmení. Kupodivu, každý z hadů ihned zabil a pozřel osrstěné hole myši. Samice žrala samostatně ještě jednou 14. 4. a pak začaly potíže. Ač jsem nabízel cokoliv, hadi ztratili o nabízenou potravu zájem. Nabízel jsem živé i mrtvé, čerstvé i mražené, se srstí i bez, ale nic. Ani myš, křeček, potkánče, mastomyš. Snad by hadi rádi ještěrky, ale tu možnost nemám. Zkoušel jsem i cvrčky a luční koníky, ale také nic. Také jsem vyzkoušel larvy Z. morio, ale také ne. A tak jsem přistoupil k násilnému krmení. Samce jsem nakrmil 5× násilně, 1× samostatně 2. 6. pozřel křečka, potom znovu 3× násilně a od 8. 8. 2004 již stále žere samostatně. Samice 2× žrala sama, 5× násilně, 1× samostatně 11. 6. myš, poté znovu 3× násilně a od 8. 8. 2004 již stále samostatně. Ještě do listopadu bylo nutno hady oddělit, předložit kořist a opustit místnosti nejlépe večer.
28. 6. 04 jsem hady přestěhoval do suchého terária o rozměrech 110×45×30 cm. Terárium vytápím žárovkou na teploty: pod zdrojem 36 °C, 26–27 °C v nejstudenějším místě a tím i nejvlhčím, které hadi vyhledávají v době ekdyse. V teráriu je police kvůli zvětšení podlahové plochy, kořen na šplhání, několik úkrytů z kůry a kamene, jako substrát lignocel, který obden rosím v nejstudenějším rohu. Terárium je povrchově upraveno dle mého článku ve Fauně č. 17/2004. Mám za to, že tato úprava vcelku dobře udržuje teplotu i vlhkost, neboť nemám větší obtíže s ekdysí, plísněmi a zdravotním stavem mých 15 chovanců. Ale to je třeba „zaklepat“ a nezakřiknout. Hrubou strukturu povrchu hadi s oblibou využívají v konečné fázi ekdyse.
Ale zpět k Bedřichovi a Božence, jak jsem si je pojmenoval. Nejvíce času hadi tráví pod úkrytem z kůry vrby, asi 25 cm od zdroje tepla, kde je zhruba 28 °C. Přímo pod zdrojem je vidět pouze samici a to jen velmi zřídka.
Potíže s krmením ustaly v listopadu, jak jsem již uvedl. A to tak, že hadi naráz začali přijímat potravu přímo z laboratorních kleští a to jak velkou či malou, dokonce i neosrstěná holata potkánků. A tomu jsem rád, kvůli přísunu vitamínů. Hady nyní krmím společně, jen každého popostrčím do jiného koutu. Hadi se mi o kořist zatím ani jednou nepřetahovali, ani když krmím živými myšmi. Ale hlídám, sednu si před terárium a doplňuji kořist. Zajímavé, že hadi se takhle zklidnili (při krmení za mé přítomnosti) po dosažení délky 50 cm. Snad si v této délce již nepřipadají tak zranitelní. Jde-li o kořist, jsou hadi bleskurychlí. Pokud tedy mají hlad, jinak myš odeženou a pokud myš neotravuje, tak si jí nevšímají. Přes všechna tato zklidnění je třeba mít se na pozoru, neboť jejich kousnutí může končit i smrtí. Jedovatost však vyváží ona hnědá krása a pozorování toho, jak prospívají (3. 3. 2005 samice 62 cm).
Poznámka
Brzy budu stěhovat malé hady do velkých terárií a přestože se uvádí, že hadi mají problém potravu ulovit, tak moje pozorování jsou jiná: pokud má chovanec hlad a kořist je přiměřená, tak hledá, až najde. A více pohybu asi také hadovi neuškodí. Ale zatím jsem rozkrmoval pouze 10 hadů, z nichž mi jeden umřel a jeden Trimouš nechce žrát ani v 9 měsících. Takže moje pozorování je zatím omezeno počtem chovanců.
Použitá literatura:
Jedovatí hadi v přírodě a teráriích – D. Hegner
Ploskolebec mexický (A. bilineatus), jeho chov a rozmnožování v terárium – D. Hegner – AT 11/2002
