Tento holub vyniká nad jinými okrasnými holuby svým pestrobarevným šatem. Není tedy divu, že právě jeho pojmenování bylo motivováno stejnojmenným pestrým pěnkavovitým obyvatelem evropských lesů.
Jedná se o plemeno starobylé, o kterém se zmiňuje literatura již v počátcích 19. století. Hýli jsou štíhlí, velmi elegantní holubi s bohatě lesklým až zářivým opeřením. Na všudepřítomnou eleganci kladl důraz i posuzovatel na Evropské výstavě v Praze a tak nebylo překvapením, že upřednostnil holuby mimořádně jemných až něžných tvarů. Hýly známe zpravidla se špičatou chocholkou, ale vyskytují se i jako hladkohlaví. Základní barvy opeření jsou dvě, a to měděná a zlatá. Kresbu hýlů vytváří kombinace základního zbarvení s černými, modrými nebo bílými křídly. Tyto kombinační skupiny však nejsou konečné. Běžně se vyskytují holubi bělohrotí, pruhoví, vzácně i kapratí, mniší a bělokřídlí s vínovými nebo zlatými pruhy. Černé opeření doprovází mimořádně silný zelený strukturální lesk, proto jsou holubi s tímto zbarvením nejvíce oblíbeni. U holubů v kombinaci s většími plochami bílého opeření je třeba dbát na syté a vyrovnané základní zbarvení, obzvláště u jedinců zlatých.
Chov hýlů nepatří k nejlehčím. Jsou sice dobří a bezproblémoví rodiče, ale vysoké požadavky na barvu, kresbu a kupříkladu na zbarvení zobáku vyžadují vytříbený chovatelský cit a zkušenost. Atraktivní barevný kontrast hýlů dokonale využil bavorský chovatel Karl Zausinger při vyšlechtění dolnobavorského voláče. Toto plemeno voláčů bylo uznáno teprve v roce 2004, po mnohaletém úspěšném šlechtění a po obeslání bezpočtu německých výstav. U dolnobavorského voláče se barevný potenciál hýlů podařilo přenést na středního voláče štíhlých tvarů a nadějné typologie. V dalších letech bude jejich chovatele čekat práce na zlepšení kvality zbarvení opeření i tělesných tvarů a volatosti, ale při vědomí, že základní materiál nabízí punc pravé bavorské pečlivosti, nesoucí sebou i pečeť dobrého a vždy přátelského srdce svého tvůrce.