Jak jsem poznal Krušnohorce a jejich Krušné hory

Blahodárné paprsky stále silnějšího sluníčka začínají probouzet přírodu ze zimního spánku. Krajina už se vesele zelená, přidávají se další barvy a člověka to svádí – jen se do té nádhery rozběhnout. Je na čase odložit musherské nádobíčko, sáně odnést na půdu, oprášit batoh a pohledat prošláplé maratonky či pohorky. Je tu půlka dubna a s ním termín prvního letošního dogtrekkingu – Krušnohorského.

Za jeho zrodem stojí neúnavná krušnohorka drobounké postavy, ale nepřehlédnutelného elánu – Zuzka Junková. Spolu se známými pohodáři z mushers klubu Pohoda Starovice, jehož je členem, se jí přes všechna protivenství podařilo uspořádat kvalitní loňský 1. ročník. Že si závod v tak krátkém čase získal výbornou pověst, o tom svědčí letošních rekordních více jak 80 přihlášených, plus dalších téměř 80 účastníků na kratší variantu. Mimo klasickou, 98 km dlouhou trať, totiž nabídli pořadatelé těm, kteří si chtějí dogtrekking teprve zkusit, variantu midovou na 40 km. Teprve čas ukáže, kolik z těchto, především nováčků, se pro věc nadchlo a nastoupí příště na longovou (dlouhou) klasiku.

Zázemí v autokempingu v Jirkově nedaleko Mostu téměř nemělo chybu a slunečné počasí s rozumnými teplotami a drobným deštěm v samotném nedělním závěru, si snad pořadatelé objednali rok dopředu. Škála plemen na startu byla, jak už se stává dogtrekkingovou tradicí, neskutečně široká. Dá se říct, že není plemeno, pro které by byla tato aktivita tabu.

První kilometry vyvedly serpentinami, kolem zurčících potůčků, natěšené lidičky s jejich čtyřnohými kamarády na hřebeny Krušných hor. Mně samotnému společnost tentokrát dělal sedmnáctiletý syn Michal, absolutní dogtrekkingový nováček. Na jeho výkon jsem byl značně zvědav. Jak známo, dnešní pubertální mládež daleko víc zajímá televize a počítač, než nějaké výšlapy do přírody. Dlužno říct, že mne však čekalo mnohé, veskrze příjemné překvapení.

Jako moraváci, kteří byli v Krušných horách poprvé, jsme čekali zdevastovanou krajinu, živořící lesy a rozsáhlé povrchové doly. Opak byl milým překvapením a drsnou krásou krušnohorské přírody jsme byli okouzleni. Bukové lesy se střídaly s rozsáhlými březovými háji a otužilé nízké smrky místy nabízely pohledy ne nepodobné těm, jaké jsem poznal ve Skandinávii. Stopy po jelení zvěři byly patrné na každém kroku a občas jsme i nějakého paroháče zahlédli. Trať z velké části kopírovala „divočinu“ podél hranic s Německem a s výdobytky civilizace jsme se setkávali pouze při občasných sestupech do údolí.

Téměř v každé zahrádce přívětivých místních hospůdek, jsme měli možnost zahlédnout oddechující kolegy. Občas s některými jdeme společně kousek cesty, než se opět rozloučíme. Konečně vyslyším volání synátora, který škemrá už od desátého kilometru, že by si rád sednul. Blížíme se ke kilometru třicátému a přichází první opravdová vlna únavy – je čas svačiny, lépe řečeno oběda. Jídlo a dobré pití nás neskonale vzpruží. Také naši odpočatí a občerstvení malamuti už se zase těší na cestu.

Moldava nás atmosférou zpustošených, zchátralých domů a budov vrací o desetiletí zpátky, po romantických pastvinách či chalupářsky rozbujelém Novém Jiřetíně je to docela šok. Stačí chvilka nepozornosti a zase jsme mimo trať. Nejsou to první a taky určitě ne poslední nablouděné kilometry. Zdaleka však nejsme sami, zvlášť bohaté na omyly budou zítřejší neznačené úseky. Kdo se spolehl na instinkt a nevzal si na poradu mapu, skončil třeba neplánovaně v Litvínově. Také náš mladý se zdárně oťukává v orientaci podle mapy a itineráře. S radostí pozoruji, jak ho ten výšlap začíná bavit natolik, že těsně před temným Bouřňákem na 50. km odmítá poslední možnost vzdát a nechat se odvézt do cíle. Rozžínáme čelovky a po strmé sjezdovce se spouštíme ke zvolenému dnešnímu noclehu – městečku Hrob. Kdo by odolal nevyspat se ještě za života v Hrobě?

Spadané listí v Domaslavickém údolí se přímo nabízí k táboření. Únava dolehla naplno i na psy a tak nikdo mimo mne neřeší noční dovádění srnců v okolí.

Paprsky ranního slunce nás už zastihují v prudkém stoupání na vrch Tří pánů. Brzy nás však začíná trápit žízeň, protože jsme nevyšli s vodou. Naštěstí po hřebenovém úseku, kde leží ještě více než metr sněhu, nacházíme hned několik studánek. Na opožděné snídani v Meziboří (70 km) je nás už zase povíc, takže se zdá, že s nápadem vyspat se v Hrobu jsme nebyli zas tak originální. Námětů k povídání je hned několik, ale většina se točí kolem psů, bolavých nohou a krásné přírody. I takhle vznikají nová přátelství.

Kdo si myslel, že má necelých 25 km před cílem téměř vyhráno, byl na velkém omylu. Dlouhá stoupání se střídají s náročným klesáním, kde trpí kolena a nožičky bolí a bolí čím dál víc. Jen těm našim pejsanům jakoby elánu neubývalo. Opouštíme dominantu prázdné Mostecké přehrady a dostáváme se do neznačeného úseku, který byl pro mnoho nočních běžců osudným. Co chvíli v protisměru potkáváme midaře na 40 km trati. S pozdravy přichází i trochu obdivné pohledy – člověk si po 85 km připadá málem jako hrdina. Posledních 5 km bývá nejkrušnějších, nejinak tomu bylo i v Krušných horách. Teprve dva kilometry před cílem na známé cestě malamuti ožívají a zburcují i nás. Najednou je únava a bolest ta tam.

Cíl – plácání po ramenou, gratulace a vytí psů. Máme to za sebou, a co víc, zvládl to i náš nováček Michal, kterému jsem nedával moc šancí. A také samozřejmě i naši malamuti, na něž bylo vždycky spolehnutí. Teď už jen vytoužená sprcha, táborák, jídlo, pití, zkrátka pohodička. Stále přichází další, které vítá potlesk a vtipné hlášky komentátora Jury Košuliče. Longaře poznáte z dálky – mají kolébavý, poněkud nezvyklý krok rychlochodců a tak nějak nepřítomný pohled. Někdy si říkám, stejně jako ostatní, proč to vlastně dělám? Vždycky dojdu ke stejné odpovědi: nohy se zhojí a zůstanou jen zajímavé zážitky, vzpomínky na krásnou přírodu a nová přátelství. Za to vše je třeba poděkovat pořadatelům z Pohody a příznivě nakloněným sponzorům – firmám Citroen Auto Hrubý, J.A.C., Purina, Dafiko, Giom, Alavis, Candy, DirectAlpine, Pams, Rentpoint, Manmat.

Pomalu se začínáme těšit na příště. Takže nashle někde na trati i s vámi, kteří ještě váháte – je z čeho vybírat.

 

Termínový kalendář dog trekkingů v roce 2005