Nakládání koní do koňopřepravníku (3. část)

Stejně, jako by měla předcházet určitá příprava samotnému naložení koně, přistoupím i já k tomuto tématu poněkud obšírněji. Myslím si, že by bylo vhodné, objasnit si několik důležitých zásad, které budou platit univerzálně pro všechny koně bez ohledu na pohlaví, plemeno nebo stáří apod. Stejně tak je zpočátku lhostejné, jestli nakládáte koně zkušeného nebo začátečníka, jestli používáte kamion nebo koňovlek, jestli jde kůň po rampě nebo do schodu atd. Nejdříve se chci zabývat často opomíjenou zásadou: Co nejvíce ulehčit nastoupení koni a usnadnit nakládání člověku při zachování maximální bezpečnosti obou.

Jak získat respekt

Co uděláme, když se rampa po sklopení kýve, např. proto, že je pod ní kámen a kůň na ni odmítá vstoupit? Někdy opravdu stačí pouze kámen odkopnout nebo rampu správně podložit! To je jeden z nejtypičtějších příkladů, jak nastoupení zjednodušit koni. Dalšími příklady mohou být: odstranění nebo alespoň otevření středové přepážky, nakládání z mírného svahu = zmírnění sklonu rampy, využití závislosti na druhém koni (problémový kůň snadněji nastoupí za již dříve naloženým jiným, zkušeným) atd. Na obr. 1 je vidět přepravník připravený pro nastoupení koně. Všimněte si zadní plachty, hozené až na střechu, čímž došlo k dalšímu optickému zvětšení vstupního otvoru. Někdy se stává, že kůň je ochotný do vozíku nastoupit, ale když se dostane hlavou k této plachtě, která není zcela vyhrnutá, zastaví se, protože ji má v úrovni očí. Pro koně to může znamenat, že má před sebou např. zeď a nebude chtít pokračovat. Jediným a nejsnadnějším řešením je plachtu vyhrnout, třeba až na střechu. V tomto případě ovšem pozor na vítr, který by mohl v tom nejnevhodnějším okamžiku plachtu sfouknout a koně tím zbytečně poplašit. Pokud plachta nejde více vyhrnout, případně kůň neustále zvedá hlavu výš a výš, je nutné udělat dvě věci. Jednak koně zklidnit, protože vztyčená hlava je znakem určité nervozity a vzrušení a současně koně naučit podvolením se tlaku snížit hlavu. Podrobně se těmto technikám chci věnovat v následujících článcích, zaměřených přímo na jednotlivé specifické problémy.

Například v případě, kdy kůň uhýbá zadkem, člověk si může pomoci tím, že přepravník přistaví jednou stranou ke zdi nebo na tuto stranu napne lano, ze kterého má kůň respekt (obr. 2).

Účinnou pomůckou pro člověka nakládajícího problémovějšího koně je správná ohlávka, kvalitní vodítko a případně i „prodloužená ruka“ ve formě osvědčené „mrkvové hůlky“ nebo jiného bičíku podobných vlastností. Pro okamžité naložení problémového koně, ale i pro výuku nakládání se velmi dobře osvědčují desetimetrová nakládací lana.

Provazová ohlávka klasického typu

Otázku výhody provazové ohlávky oproti štajgru jsem „nadhodil“ již v minulém příspěvku. Považuji ji však za tak důležitou, že se k ní ještě jednou (a zřejmě ne naposledy) vrátím. Pro práci s koněm ze země upřednostňuji provazovou ohlávku klasického typu (obr. 3) nebo se stahovacím nánosníkem (obr. 4). Tato verze je tím, že se neotáčí kolem nosu velmi vhodná i pro ovládání koně ze sedla. Pokud vycházím z vlastní zkušenosti, žádný štajgr, žádná uzdečka vám neposlouží lépe než dobrá provazová ohlávka! Splňuje totiž v praxi další obecnou zásadu pro nakládání, která zní: usnadnit a zpříjemnit koni vše, co dělá správně a zkomplikovat a znepříjemnit mu to, co dělat nemá. Ohlávka v tomto případě znesnadňuje couvání a pohyb (hlavy) do boku a naopak její akupresurní účinek pomáhá koni zcela zřetelně a srozumitelně následovat tlak. Klasická nylonová nebo kožená ohlávka je široká, často polstrovaná a proto je vhodná co by stájová, ale rozhodně ne na praktickou práci. Štajgr a uzdečka jsou vhodné pouze k tomu, aby vás funkcionáři na oficiálních akcích neplísnili za to, že kůň nemá „nic v hubě“. (Když jsem se o tomto nepochopitelném předpisu ČJF dozvěděl, zprvu jsem myslel, že je to špatný vtip. Bohužel není! Škoda, že někteří činitelé svými názory zakrněli na úrovni výcviku a výchovy koní předválečné armády!). Každý, kdo již s „provazovkou“ pracoval mi dá jistě za pravdu, že právě tato ohlávka zaručuje maximální bezpečnost při manipulaci s koněm ze země a je nenahraditelná v případě, že se vám kůň splaší, začne se stavět na zadní apod. Tyto situace se na závodech, kde je soustředěno mnoho koní na malém prostoru opravdu stávají a zajištění bezpečnosti je samozřejmě na místě. Nechápu však, proč nelze svého koně vodit na provazové ohlávce, jestliže vím, že s její pomocí mám koně stoprocentně pod kontrolou?!
Jako kvalitní vodítko se mi osvědčuje tzv. parelliho krátké (délka necelé 4 metry) vodítko (obr. 5) vyrobené z lana pro lodní sporty. Má ideální elastičnost, velmi dobře se drží v ruce (kulatý průřez 16–18 mm), jeho délka umožňuje včas reagovat na případné couvání nebo útěk. Je dostatečně dlouhé i pro případ, že bych jeho druhý volný konec musel operativně použít k zesílení pobídky. Díky kulatému tvaru a hladkému povrchu vodítko samo lehce sklouzne a nezraní koně v případě, že by se do něho zamotal. Totéž se bohužel nedá říct o jiných běžných pomůckách (nylonová plochá vodítka apod.).

Hůlka, klacík, bičík

Nenahraditelnou službu při výuce nakládání nebo při naložení samotném poskytuje „bič“ (hůlka, klacík, bičík...), který samozřejmě nesmí sloužit k bití koně, ale velmi dobře slouží k několika jiným účelům: co by již dříve zmíněná „prodloužená ruka“ zprostředkuje usměrnění potřebné pobídky na místo, kam bychom jen tak nedosáhli. Umožňuje dát tuto pobídku nejenom na správném místě, ale hlavně ve správný okamžik! S pomocí bičíku můžeme v případě nedostatečného respektu pobídku zesilovat. Na druhé straně však v případě, že nám kůň „vyhoví“ (tzn. udělá správně a včas vše k čemu byl vybízen), „prodloužená ruka“ se změní v odměnu ve formě hlazení a drbání (provádí se citlivě v místech, kam směřovala původní pobídka).
K těmto účelům se opět velmi dobře hodí tzv. mrkvová hůlka „made by“ Parelli. Naše obchody s jezdeckými potřebami již nabízí novou řadu těchto bičů. Jsou tuzemské výroby, při jejich vývoji se podařilo odstranit některé dřívější nedostatky a nabídka obsahuje nejenom klasickou velikost, ale i odlehčenou verzi pro ženy a děti a dokonce i „minihůlečky“ pro jízdu a ovládání koně bez uzdy a ohlávky.
Při nakládání můžete použít jakýkoliv jiný bič nebo i klacek, pokud vám bude vyhovovat. Důležité je, aby kůň správně pochopil, co mu touto pomůckou naznačujete. Osobně používám amatérsky vyrobené hůlky podobné mrkvovce. (obr. 6) Jejich základem je laminátová tyčka od ohradníku, na kterou je nasazeno držátko z dříve zlomeného sportovního bičíku. Na druhém konci je kožené poutko, do kterého se navléká tenký prodlužující provázek. Celý bič je omotaný červenou páskou (ale na barvě opravdu vůbec nezáleží). Sám s maximální nadsázkou říkám, že červený je proto, aby na něm nebyla vidět krev… .
Bič (hůlka nebo klacík) by měl splňovat jednu důležitou vlastnost. Musí být přiměřeně ohebný, ale ne zase příliš pružný. Např. klasický jezdecký bičík nebo drezurní tušírka jsou příliš tenké a poddajné. Naším cílem je, zejména při výuce nastupování, abychom pobídky bičem postupně odstranili a kůň reagoval pouze na náznaky těchto pobídek. Pokud chceme pobídku jen naznačit, bič zastavíme několik centimetrů od koně. V tomto případě by bylo velkou chybou, kdyby bič zapružil a koníka pleskl. Také k odtlačení koně od sebe je vhodnější pevná, minimálně ohebná mrkvová hůlka.

Nakládací lana

Nakládací lana jsou další velmi důležitou pomůckou zejména pro bezproblémové okamžité naložení méně ochotného koně. Jsou podobně jako vodítko vyrobena z materiálu pro lodní sporty, mají stejné optimální vlastnosti, jsou pevná, člověku se dobře drží, nevytvoří uzel a koně nejenom neříznou jako lonžovací popruh, ale ani jej nespálí. Nezanedbatelné procento koní, zvyklých na elektrický ohradník, má z těchto lan pozitivní respekt, takže častokrát stačí udělat jen jakousi uličku a kůň nastoupí bez sebemenšího kontaktu. Na obr. 7 můžete vidět, že všechny konce lan jsou opatřeny dvěma druhy karabin. Běžná (hasičská) karabina slouží k rychlému připnutí lana k vozíku, druhá karabina se šroubovou pojistkou se používá místo první v případě, kdyby hrozilo její roztažení.
K výše uvedeným pomůckám musím poznamenat další univerzální zásadu: všechny pomůcky jsou k ničemu, pokud je neumíte správně používat! To platí obecně i o výcvikových metodách a zde popisovaných principech. Takže se může klidně stát, že neznalý člověk pokazí víc, než kdyby nedělal nic. Netvrdím, že tyto články udělají ze všech čtenářů odborníky na nakládání problémových koní. Uspokojením pro mne bude to, že se z lidí „neznalých“ stanou lidé „poučení“, kteří nad problémem svého miláčka začnou přemýšlet „po koňsku“ a třeba se jim i podaří tento problém odstranit.
Možná, že již těchto několik obecně platných zásad někomu z vás pomůže při vyřešení vašeho problému. Jestliže je vaše situace vážnější, v příštím čísle budu v tomto tématu pokračovat, protože poznatků, které platí univerzálně je opravdu mnoho. Věřím, že postupně se podaří vám i vašim koním pomoci.