ZOO – Obchod U kolouška: Krevní pouto

„Tupče, tupá, za kolik myslíš, že to prodáš, dyť sou to korunový ryby. Kdekdo to doma množí a nabízí to Hance po pětikoruně.“

Opili jsme se do růžova

„Ale vode mně vona je veme za tržní… .“
„Neveme, nevěř tomu. To by musela bejt vážně padlá na hlavu. Nejsi plátcem DPH a ona jo. Nikdo by to od ní za ty ceny pak už nekupoval. To to vážně nechápeš?!!!“
Řvala tak, že sousedé začínali bouchat na stěny.
„Držte huby,“ zaječela ona jako požární siréna a vzápětí se z jejich pokoje ozval pleskavý zvuk dopadajícího políčku.
„Já du rrradši na pivo,“ zvedl se Albert z nafukovací matrace, která mu teď sloužila za lože. Lože vyvrhelovo.
„Já taky,“ oblékl jsem si v rychlosti kalhoty a pruhovaný rolák.
„Jdu s vámi,“ překulila se Hanka k okraji rozložené sedací soupravy a přes dlouhé tričko s medvídky si navlékla vlněné šaty. „Maj vůbec někde otevříno?“
„Jistě, v safarrri barrru,“ odpověděl jí v tomto směru dobře informovaný Albert.
Opili jsme se do růžova.
Jenže jak už to tak bývá, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech. Když jsme se vraceli ve tři ráno k našemu domu, už z dálky nám bylo nápadné, že se ve všech patrech pod námi svítí. No, jak by také ne! Už tam zas stáli hasiči a policejní strážmistr Durych je organizoval: „Tak, to nebylo nic vážnýho, můžete ject.“
„Co se tu stalo?“ zeptal jsem se nevině a on si zamával před nosem pravou rukou: „Ty ji máš jak z praku, že jo?“
„Nee,“ hájil jsem se a pohupoval se ze strany na stranu.
„Taák co seé dějeée?“ zazpívala otázku Hanička, dosud zavěšená do svého strýce.
„Mysleli jsme, že praskla stoupačka, čtyři byty jsou kompletně vytopený. Ale nakonec to jen nějakej magor rozbil akvá…“ Najednou mu došlo, s kým to vlastně mluví. „Nebylo to náhodou u vás v bytě?“
„Nejspíš bylo?“ odpověděl jsem mu rozjařeně a protože mi zem pod nohama začala nějak ujíždět, chytil jsem se ho kolem krku.
No a jak to vlastně bylo? Bořek s Mahulenou se pohádali tak divoce, že po sobě nakonec začali házet rozličné předměty od polštářů po hrnky na kafe. No a právě jeden z těch bucláků se zatoulal až ke zdroji jejich hádky. Možná ho hodila Mahulena i úmyslně tím směrem, čert ví. Nicméně hrneček naťukl čelní stěnu a pak oba manželé už jen němě civěli, jak od bělavé růžice postupují praskliny na všechny strany. Najednou se ozvala ohlušující rána a pět set litrů teplé vody se vylilo do místnosti. Pak už to šlo ráz na ráz.
No a co bylo dál. Kulíkovi spali v promočeném bytě, tak jako další nájemníci našeho domu. Jen já, Hanička a Albert každý se svou opicí z opilosti, strýček navíc s opicí z Thajska, jsme se prospali v suchých, teplých poduškách místní záchytné stanice.

Konti volá

Na mém stole v kanceláři pobočky Tropy se rozdrnčel telefon. Zvonil a zvonil. Trvalo mi to hodnou chvíli, než jsem se k němu od pultu v přední části obchodu dostal, ale on dál řval jako pominutý. Zvedl jsem ho.
„Haló, Šišáku, si to ty?“
„Ano,“ zaváhal jsem, protože touhle přezdívkou z dob studií mě už hezky dlouho nikdo nepočastoval.
„Tady je Konti, slyšíš mě?“
„Jéééé, Konti,“ vyjevil jsem se. Jistě si vzpomenete na Konstantina Pergla a na dobu, kdy jsme, tehdy ještě v zooparku Číšťanov, provozovali společně divadlo. „Nezahrajem si na Masaje?“ zeptal jsem se vzápětí.
„Dej pokoj. S tím už je konec,“ zasněně vzdychl a pak konstruktivně pokračoval: „Člověče, tebe najít, to je kumšt, ty už nemáš tu svou ZOO?“
„Ale kdepak, jak sám říkáš, s tím už je konec. Moje bejvalá…“
„Ty ses rozved?“
„Jo, bohužel.“
„A co kluci?“ myslel tím mé dva syny, Vládíka a Vendu.
„Vůbec je nevídám. Žena mi je nepůjčí. Když přijedu, tak sou buď docela náhle marod, nebo maj něco o moc důležitějšího. Nakonec už to ani nezkouším.“
„Blbý, že jo,“ politoval mě bývalý spolužák a věčný kamarád Konstantin.
„Dyť vona jim zadržovala i dopisy ode mě a tak jim teď občas píšu do jejich školy, nevěřil bys, jaký to je,“ posteskl jsem si.
„Nech to bejt, Šišáku, mám pro tebe malej dárek…“ krátce se odmlčel, ale pak také trochu posmutněl: „Jenže, ty ho asi teď už nebudeš chtít, když nemáš vlastní zoo“
Potvora jeden, dobře věděl, jak mě přesvědčí. Vzbudil moji zvědavost: „Proč?“
„Protože jde o zvířata. Ale když nemáš zoo,“ zas mě popíchl. Bylo to jako trn, na němž sedíte, jako nemoc, kterou máte v sobě. Ano, láska ke zvířatům je jako něco, co máte jednou provždy v krvi a nikdy se toho nemůžete zbavit. Najednou mi bylo líto, že nemám vlastní zoo, najednou jsem toužil po tom dárku, po zvířecím dárku, po něčem, co mohl vymyslet jedině Konti.
„Co není, může být,“ pravil jsem odhodlaně, „Mám stálou výstavu zvířat a od té je k vlastní zoo jen krůček. O jaká zvířátka vlastně jde?“
„Cha cha cha,“ rozesmál se a já si představil to jeho obrovsky rozložité, tlusté tělo, které má potíže při pouhém procházení dveřmi.
„Víš, jsem teď zástupcem jedný firmy v Brisbejn a teď ti sem narazil na dva páry …“ utichl.
„Čeho?! No tak dělej, mluv!“
„Sou to fakt moc a moc zajímavý zvířata, tak se vo ně hezky postarej, posílám je letadlem …“ a zavěsil. Jen doufám, že mi neposílá čtyři kousky klokana obrovského Macropus giganteus. Syčák jeden.
Dva dny nato jsem byl nucen zavřít pobočku Tropy. Ne že bych chtěl, ale jak už se stalo pravidlem, strýc Albert byl moc a moc vytížený. Objevil totiž před týdnem docela nový druh zábavy. Koupil si počítačovou konzoli Play station 2 a tak když zrovna neseděl v hospodě, pohyboval se v nereálném světě animovaných postav, aby pak druhého dne do oběda vyspával.
„Nemůže tam chvíli počkat?“ zeptal jsem se Hanky a chystal se, že nezdárného strýce vzbudím.