Ještě pár poznámek k anolisi rudokrkému

Domnívám se, že by nebylo na škodu přidat a doplnit několik informací, které ještě nezazněly nebo byly obecněji popsány v dřívějším článku: Anolis carolinensis – postřehy z chovu od ing. Blažka z Fauny číslo 7 letošního roku. Sám jsem dříve choval trio těchto anolisů (2,1) po dobu tří let v teráriu 35×35×40 (dך×v) s 25 W žárovkou a s vnitřním vybavením skládájícím se z větví a živých i umělých rostlin, obdobně, jak už popsal výše zmíněný autor. Dvě stěny terária pak měly směsí cementu a písku zalitý povrch, pokrytý různě vystupujícími plochými kameny.

Zprvu jsem choval dohromady dva samečky. Velice záhy se jeden z nich stal dominantním a druhý se začal pohybovat spíše v ústraní a snažil se být nenápadný a nedostávat se do blízkosti silnějšího samečka. Ten pak pravidelně několikrát za den svého kolegu s nižším postavením prohnal po teráriu, s předcházejícím nebo následným napínáním svého růžového hrdélka, cukavými pohyby hlavy a za souběžného zploš?ování těla (aby se zdál být co největší) a tvorbou jakéhosi miniaturního hřebínku na hřbetě, to vše nejčastěji na nějakém přehledném místě terária, všem na odiv. Typické je potom, nejen pro tyto anolisy, postavení na větvích, kmenech a stěnách, kde tráví většinu času, nejčastěji v poloze svisle hlavou dolů.

• samec, detail hlavy

Přestože se občas uvádí, že anolisové „nafukují“ svůj krční lalok (např. čihař 1989, Bruins 1999, Blažek 2005), není to úplně pravda, protože nejde o nafukování, nýbrž o plošné napínání nebo roztahování hrdelních záhybů kůže, které nejsou plněny vzduchem, ale jen natahovány prostřednictvím vepředu umístěné chrupavky k tomu určených svalů (Vergner & Vergnerová 1986, Trutnau 1997). Může se sice zdát, že jde jen o drobnou terminologickou mystifikaci mezi „nafukováním“ a „plošným napínáním“, která nemá většího významu, v principu však jde dva různými způsoby vyvolané jevy, které by nebylo vhodné spolu zaměoovat.
V průběhu dalšího společného, asi ročního chovu, však jinak mezi samci nedošlo k žádné ostřejší potyčce, snad i proto, že v teráriu bylo dostatečné množství úkrytů a optických bariér, kde se submisivní sameček mohl vždy prozíravě včas schovat. Zajímavostí pak je, že si podřazený sameček občas dokázal, v menším měřítku, na hřbetě od týla až k polovině ocásku vytvořit jakýsi světlý, nepravidelný proužek ve zbarvení, který je však výrazný a stálý především u samiček, čehož je také možné využít při rozlišování pohlaví.

• momentálně samec zelený, samička hnědá

Zkušenost s nevhodností podávat anolisům rudokrkým zbytečně velkou kořist typu dospělých cvrčků domácích a dalšího podobně velkého hmyzu mohu jen potvrdit. Anolisové jsou sice schopni takto velkého cvrčka spořádat (způsobeno mimořádně velkou mohutností hlavy a čelistí vzhledem k tělu, kdy hlava je zvláště u samců širší než samotné tělo), avšak už ne strávit, takže jej většinou další den vyvrhnou. Daleko vhodnější jsou tedy cvrčci menších stadií, méně mouční červi, v létě pak smýkaný hmyz. Ze strany anolisů jsou pak nejvyhledávanější součástí nasmýkaného hmyzu mouchy domácí a masařky, které se většinou snaží ulovit co nejdříve.
Samotné krmení je potřeba podávat vícekrát do týdne, stejně jako pravidelné rosení terária. Na to je třeba brát velký zřetel, protože už dvoutýdenní absence rosení (např. z důvodu nepřítomnosti během dovolené), která by se za dostatku potravy, třeba u běžně chovaných středomořských druhů gekonů, téměř neprojevila, mívá na tyto anolisy poměrně negativní vliv v podobě výrazné pohublosti, vystupování pánevních kostí a celkového oslabení.

• samička ve skvrnitém zbarvení

Zbarvení v oblasti břicha, spodní strany končetin a části ocasu, nenapnutého hrdélka a okolí tlamky je většinou krémově bílé a mění se jen zřídka. Zbylé části povrchu těla pak dokáží podléhat značné barvoměně, nejen mezi hnědou a zelenou. Například během souboje o samičku moji dva samci výrazně ztmavli, až ke tmavě šedé barvě. Při vhodném rozpoložení nebo osvětlení jsem jindy pozoroval vznik kresby v podobě hustě rozesetých tmavých teček až skvrnek na světle zeleném podkladě nebo naopak jemného, světle žlutého tečkování na hnědém podkladě. Občas se také stává, že jedna část těla, z jinak souvislého celku, je zbarvena odlišně. Jednou jsem pozoroval spícího samce, který byl přední polovinou těla skrytý pod kůrou, zatímco zbytek těla byl mimo ni. část těla pod kůrou pak byla čistě zelená a poměrně ostře ohraničená byla hnědě zbarvená zadní polovina hřbetu a ocas. Podobně reagují jednotlivé chromatofory krátkodobě i na nechtěný dotyk okolních listů a větviček nebo, jak popisuje Cerha (2001), u druhu Anolis equestris, kdy po sejmutí anolise, který se předtím držel jiného, zůstane na hřbetě po několik vteřin obrys nohou. Zvláštní zbarvení, často v odstínech modré, oranžové až ke žluté (zlatavé) pak mívají oční víčka, přičemž oči se podobně jako u chameleonů pohybují nezávisle na sobě.
Nyní však zpět k mému chovu. Krátce po přidání samičky do terária, došlo mezi samci k náhlému zvýšení aktivity, a protože se dříve podřazený sameček začal také projevovat roztahováním hrdélka, kýváním hlavou a zploš?ováním těla, střet byl nevyhnutelný. Jakmile se k sobě, na jedné ze stěn pokrytých cementem, přiblížili, jejich barva výrazně ztmavla, začali chodit v kruhu a jejich zploštění dosáhlo maxima, aby se sokovi zdáli co nejmohutnější. Poté došlo k několika krátkým vzájemným výpadům tlamkou proti oponentovi, přičemž při jednom z těchto útoků se do sebe zakousli oba dva najednou tak, že se už na kolmé stěně neudrželi a oba spadli na dno, čímž se potyčka na chvíli přerušila. Jen chvíli poté však byli oba dva opět na obdobném místě, ale souboj začal vyznívat ve prospěch už dříve dominantního samce, a tak jsem slabšího jedince přemístil do jiného terária.

• samička se zřetelným hřbetním pruhem

Při následném chovu jsem pak občas jednotlivé samce mezi sebou prohazoval, abych je touto změnou přiměl k případnému spáření, protože to jsem nikdy nepozoroval. Přesto však došlo nejméně ke dvěma zjištěným snůškám. V prvním případě samice umístila dvě kožovitá vajíčka mezi listy, do růžice jedné z rostlin, avšak vajíček jsem si všiml pozdě, takže již byla poměrně zaschlá a jejich následná inkubace ve vlhkém rašeliníku se nezdařila. Rovněž z pozdější druhé snůšky, při které bylo jedno vajíčko nalezeno nezahrabané na povrchu substrátu v jednom z květináčů a druhé objeveno na dně terária a z části okousané od krmného hmyzu, se z důvodu pozdního nalezení a poškození nezdařilo vajíčka doinkubovat, přestože vajíčko nalezené v květináči zprvu nadějně nabývalo na objemu.
Někdy po dvou letech chovu byli moji anolisové natolik ochočení a přivyklí na manipulaci v teráriu a pohyb lidí v jeho okolí (terárium bylo totiž umístěno na frekventovaném místě u dveří v kuchyni), že bylo možné je brát na ruku, aniž by se okamžitě zadýchaně plašili a uskakovali. často pak vydrželi dlouhou dobu na místě mimo terárium, kde byli zrovna položeni, přičemž zvědavě pozorovali okolí. Toho jsem také využíval k jejich občasnému slunění, kdy jsem je jednotlivě umis?oval ven na přímé slunce na listy menšího fikusu. Právě za těchto podmínek pak docházelo k těm nejzajímavějším zbarvením a kresbám.

V neposlední řadě je pak třeba upozornit na to, že Anolis rudokrký není zrovna dlouhověkým tvorem (dožívá se 2–3 roky v přírodě – důsledek predace, a snad až 5 let v zajetí), na což je třeba pamatovat při nákupu a vybírat spíše mladší a nedospělé jedince.