Mezi nejkrásnější bažanty patří bezesporu satyrové rodu Tragopan, kteří obývají v pěti druzích pohoří střední Asie. Tito kurovití ptáci jsou příbuz...
Mezi nejkrásnější bažanty patří bezesporu satyrové rodu Tragopan, kteří obývají v pěti druzích pohoří střední Asie.
Tito kurovití ptáci jsou příbuzní spíše orebicím než vlastním bažantům, avšak liší se od nich jednak značnou velikostí, jednak výrazným pohlavním dimorfizmem.
V přírodě i v zajetí patří satyři mezi nejvzácnější ptáky a tři druhy (T. blythii, T. caboti, T. melanocephalus) jsou dokonce zapsány na listině vymírajících druhů živočichů IUCN. Zbývající dva druhy – satyr obecný (T. satyra) a satyr Temminckův (T. temminckii) jsou sice poněkud hojnější, ale přesto patří k velmi vzácným chovancům soukromých chovatelů.
Všechny druhy žijí ve smíšených lesích v nadmořské výšce 1000–4000 m. Přednost dávají hustým lesům se stromy, které jsou porostlé mechem. Takové lesy se rozprostírají od Kašmíru přes Himaláje až po čínské východní pobřeží.
Setkáme se s nimi však také v rododendronových a dubových lesích s hustým podrostem a v bambusových houštinách na strmých úbočích hor. Satyrové žijí více na stromech než ostatní bažanti. Zde si také hledají potravu a i hnízdí v opuštěných hnízdech dravců a havranů. Pokud takové hnízdo nenajdou, postaví si ho sami ve výhodném prostoru v rozvětvení kmene stromu. Slepice vystele hnízdo čerstvou zelení. Satyrové jsou převážně vegetariáni – živí se hlavně plody (bobulemi), listy, pupeny, poupaty, květy, bambusovými výhonky, kořínky a semeny. Příležitostně žerou také hmyz a další bezobratlé živočichy, kteří tvoří zhruba 3 % potravy.
V zimním období však sestupují do nižších poloh, obvykle kolem 1800 m n. m. Na základě rozboru poměrně malého počtu žaludků ulovených zvířat bylo zjištěno, že se v zimním období živí převážně listím a kapradím.
Satyrové dorůstají velikosti kura domácího (průměrná délka těla samců je 680 mm, u samic 590 mm), hmotnost se pohybuje u kohoutů okolo 2 kg, u slepic činí 1,5 kg. Mají zavalité tělo, nápadně krátký zobák a klínovitě tvarovaný ocas s osmnácti pery.
Pohlavně dospívají ve dvou letech. Hlasový projev samců připomíná kůzle. Svým voláním vábí samice, vymezují své teritorium a odhánějí protivníky. V zásadě jsou samci monogamní, slepici sedící na vejcích však často opouštějí a hledají jinou družku.
Tok probíhá v březnu a dubnu. Jeho průběh lze rozdělit na dvě části. V první z nich (tzv. laterální tok) chodí kohout v kruhu kolem slepice, ukazuje svěšené barevné křídlo, roztažený ocas a má celkově načepýřené peří, takže se opticky jeví větší. Ve druhé fázi (frontální tok) kohout před slepicí vzrušeně kývá hlavou a stále tento pohyb zrychluje. Kohout má za normálních okolností ukryt v peří na krku holý hrdelní vak v podobě tmavomodrého uzlíku. V této části toku jej kohout rozprostírá až do velikosti asi 100×70 mm. Kresba tohoto koberečku, jak je lalok někdy nazýván, je charakteristická pro jednotlivé druhy satyrů. Současně vztyčí na hlavě kožovité zářivě modré růžky. Vrchol nastane v okamžiku, kdy se kohout napřímí a při stálém víření křídel se vrhne na slepici. Tok satyra je asi nejzajímavější a nejhezčí ze všech druhů bažantů. Můžeme jej přirovnat k jedinečnému divadelnímu představení. Dva kožovité modré růžky a krásnou barevnou náprsenku uvidíme 3–5 sec. Potom oba kožní útvary splasknou tak rychle, jak vznikly. Stejná podívaná se nám naskytne také v příštích dnech.
Postava satyrů je poněkud vzpřímenější než u většiny ostatních bažantů a díky málo vyvinutému ocasu i nápadně kratší. Pro samce jsou charakteristické bílé tečky na peří. Cenově nejdostupnější je pro naše chovatele satyr Cabotův (Gould, 1857). Ačkoliv jsou zbývající čtyři druhy satyrů chované ve střední Evropě absolutně odolné vůči našemu zimnímu počasí, o satyrech Cabotových to tvrdit nelze.
Satyr Temminckův (Gray, 1831) je celý červený, tělo je jakoby poseto bílými perlami, líce jsou zářivě modré. Kohout má hlavu černou, tváře bez peří, na temeni se nachází jasně oranžové peří, připomínající příčesek. Dosahuje délky kolem 650 mm. Slepice je přibližně 600 mm dlouhá, horní část těla má zbarvenou převážně hnědě s černými skvrnkami, spodní část světlejší s šedými skvrnkami. Zobák je tmavěhnědý, rovněž tak duhovka. Nohy se vyznačují tím, že mají neobvykle dlouhé prsty.
Bažant satyr Temminckův má ze všech pěti zástupců rodu Tragopan nejširší oblast výskytu, žije v severovýchodním Asamu, severovýchodní Barmě, jihovýchodním Tibetu, v čínském Yün-nanu, severozápadním Vietnamu a v pohoří střední číny. číoané s oblibou chovají v klíckách samce, protože věří, že kdo je má doma, žije dlouhý a spokojený život ve štěstí.
První dovozy satyrů Temminckových spadají do poloviny 19. století. Velmi úspěšní byli v první polovině 20. století především angličtí a francouzští chovatelé. Po roce 1945 byli pouze v USA k dispozici čistokrevní jedinci. Chov čistokrevných ptáků představuje zvláštní závazek pro budoucnost, nebo? v minulosti byla často spářena slepice satyra obecného s kohoutem satyra Temminckova a tato populace míšenců ohrožuje nyní čistokrevné linie obou druhů satyrů. Správně zbarvená slepice satyra Temminckova je na spodní straně těla podstatně světlejší než slepice satyra obecného a na vrchní části těla nemá výrazné červenohnědé zbarvení. Slepice satyra Cabotova se v porovnání s oběma předchozími jeví jako celkově šedohnědá.
V uplynulých letech následovaly úspěšné a opakované přímé dovozy z jejich čínské vlasti do Evropy a USA, takže se chov mohl k naší radosti pozitivně rozvíjet. Není pochyb o tom, že satyr Temminckův patří také dnes k zoologickým drahocennostem.
Ještě dříve, než si tyto bažanty pořídíme, je třeba připravit voliéru. Platí zásada, že pro ptáky dovezené přímo z číny připravíme hustě zarostlou voliéru s plochou 55–60 m2. K ní přísluší domeček, ve kterém budou nejen nocovat, ale také se skrývat v horkých letních dnech. Pro bažanty, kteří byli odchováni ve střední Evropě, postačí voliéra s plochou 27–30 m2, samozřejmě také s domečkem. Výšku voliéry doporučuji 2,5 m z toho důvodu, že na jaře umístíme ve vzdálenosti 2 m od země uměle vytvořený podklad hnízda. Strop bude dvojitý, tvořený nejprve pletivem v rámu a pod ním bude napnutá rybářská sí? ze silonu, která tlumí případné nárazy ptáků. Při vyplašení a úleku by se mohli zabít o pevný strop. Velikost ok však musí být taková, aby jimi neprolezli vrabci. Rybářskou sí? lze použít také na boční stěny. Do výšky 600 mm od země připevníme na boční stěny pevné neprůhledné desky, aby v době toku na sebe kohouti neviděli, nemohli se vzájemně zranit a neodváděli svoji pozornost od slepic. Pokud se rozhodneme pro nezastřešenou voliéru, musí být dno propustné, aby nevznikl blátivý povrch. Sluneční záření do voliéry má také dezinfekční účinky. Voliéra musí být osázena stále zelenými keři a stromy, kupř. bambusem, rododendrony, borovicemi a smrky. Protože ptáci rádi vystupují na vyvýšené místo, na zatravněný povrch umístíme balvan nebo položíme mohutný kmen.
Ptáci se přes den zdržují v domečku s pískovištěm pro potřebnou prachovou koupel. Ven vycházejí jen ráno a večer. Trávník po celé ploše voliéry jim slouží k opatřování části zeleného krmiva, aniž by ho zničili.
Krmení satyrů můžeme rozdělit do dvou vegetačních období. První trvá od začátku května do konce října. V této době bažantům předkládáme smetánku lékařskou, různé druhy trav, jetel, salát, čekanku, ptačinec – žabinec, čerstvě natrhané dubové listy, strouhanou mrkev, nadrobno rozkrájenou brukev, hlávkové zelí, kapustu, kedlubny, květák, růžičkovou kapustu a rozsekané kopřivy. Z čerstvého ovoce to budou angrešt, červený a černý rybíz, ostružiny, borůvky, maliny, třešně a na kostičky nakrájená jablka. Výše uvedené můžeme doplnit granulemi, vařenou rýží, krmnou směsí pro mladé nosnice, naklíčeným ovsem a tuto navlhčenou směs obohatíme minerálními a vitamínovými přípravky. Ve druhém období, tj. od počátku listopadu do konce dubna satyrům nabízíme to zelené krmení, které je právě k dispozici. Velmi si oblíbili čínské (pekingské) zelí, rozkrájené cukety, dýně, tykve, bezinky, jeřabiny, vinné hrozny, bobule pámelníku a strouhanou kedlubnu. Na podzim si natrháme dostatečné množství jeřabin, které usušíme, a v případě potřeby je nejprve necháme v teplé vodě nabobtnat a teprve potom je satyrům předložíme. Je možné podávat také ovocné kompoty, které však v žádném případě nesmí obsahovat řepný cukr. Podařilo se dokázat, že právě řepný cukr způsobuje těžký průjem. Na jaře získáme větvičky ovocných stromů s pupeny, které nebyly chemicky ošetřeny. Ptáci je budou s radostí ozobávat. Méně zkušení chovatelé se snaží experimentovat a krmí satyry kukuřicí, slunečnicí, hrachem, ječmenem, pšenicí a žitem. Potom se diví, že v lepším případě slepice snášejí neoplozená vejce, v horším případě selže krevní oběhový systém a nastane smrt. Suché zrniny zkušený a úspěšný chovatel satyrům nedává. Toto krmivo je bohaté na uhlohydráty a způsobuje rychlé ztučnění. Za vůbec nejhorší lze považovat kukuřici a slunečnici. V roce 2004 bylo dosaženo dobrých výsledků s dietní směsí používanou pro závodní poštovní holuby.
V zimním období a před snáškou potravu obohacujeme vitamíny podávanými bui do vody nebo do míchanice. Pro dobře živené bažanty v perfektní kondici připravíme na jaře podklad hnízda, který upevníme ve výši dvou metrů ve výběhu voliéry. Může to být koš vyrobený z vrbového proutí, nebo otevřená dřevěná bednička o rozměrech 400×300 mm a vysoká 100 mm.
Hnízdo může být vystláno zeminou, slámou, listím, senem, kůrou, jehličím, mechem apod. Oba partneři do něho vnáší v zobáku čerstvé listy, výhonky a trávu. Blízko hnízda umístíme silnou větev nebo bidýlko. V závislosti na počasí slepice snáší v průběhu dubna, v případě neoplozených vajec nebo jejich odebrání chovatelem nastane druhá snůška v polovině května. Případná třetí snůška nastane koncem června. Vejce svou velikostí připomínají krůtí a mají rozměry 65×42 mm. Slepice snáší 2–6 vajec, většinou však čtyři. Skořápka je béžově až krémově zbarvena s mnoha hnědými skvrnkami. Sedí na nich jen slepice po dobu 28 dnů, poté se vylíhnou kuřátka. Občas uvidíme sedět na okraji hnízda také kohouta. Ochmýřená kuřata s kaštanově hnědou vrchní stranou a žlutohnědou spodní stranou jsou jen těžko rozlišitelná od svých příbuzných, satyrů obecných.
Zvláštností u tohoto rodu bažantů je, že se skořápka vajíčka stává ve 26. dni inkubační doby velice křehkou a snadno se drobí, čímž se poruší pevnost klenby skořápky a kvočna hedvábnička snadno vejce rozmačká anebo obnažená vaječná blána vyschne a kuře se nevylíhne. Vaječná blána je tuhá jako kožený vak a klubání kuřete trvá 36 hodin. Kuřata se líhnou značně vyvinutá, zvláště opeření na křídlech je natolik silné, že mohou již třetí den života létat. Nejlepší je, když líhneme v umělé líhni. Používáme-li kvočnu, dáme vejce ve 25. dni inkubační doby do líhně. Kuřata necháme 48 hodin po vylíhnutí v klidu v líhni. Až po uplynutí této doby kuřata projeví zájem o potravu. Počáteční teplotu odchovu 38 °C pod tepelným zdrojem denně snižujeme o půl stupně. Velmi důležitá je dokonalá ventilace. Je znám případ, kdy biologická matka sama vyseděla v roce 2004 ve voliéře čtyři zdravá kuřata. Když chovatel přišel druhý den ráno do voliéry, uviděl načepýřenou matku sedět na okraji hnízda, které bylo prázdné. Prohledal celou voliéru, avšak bez úspěchu. Značně se mu ulevilo, když čtyři krásná kuřata našel ukrytá v opeření matky. Následující den odletěla společně s matkou z hnízda.
Kuřata vylíhnutá v líhni chováme alespoo tři dny na čistém vlhkém ručníku, který poskytuje dobrou oporu pro prsty a zabraouje jejich pokřivení. Mláiata si však toto pokřivení často přinesou z líhně. Vhodná podložka a cvičení na větvičkách napomáhají ke zlepšení. Mladé bažanty chováme na písčité nebo lesní zemině. V žádném případě nesmí být chováni na hoblinách, protože mají snahu sezobnout tyto pro ně nestravitelné látky a mohli by uhynout.
Jakmile kuřata opustí hnízdo, je třeba dbát, aby se všechna naučila přijímat potravu. Lze podávat granule společně se sekanou pažitkou a salátem, později krájené jahody, moučné červy, zralé angrešty, maliny, červený a černý rybíz, mravenčí kukly a cvrčky domácí. Vhodné jsou také bílkovinné směsi pro krů?ata a kuřata, které doplníme jemnou míchanicí, složenou ze strouhané mrkve, natvrdo uvařených vajec, tvarohu, jemně sekané smetánky lékařské, čekanky, kopřiv a jetele. To vše obohatíme zasušenou vojtěškovou moučkou, obilními klíčky a přídavkem minerálních látek a stopových prvků.
Mladí bažanti nádherně rostou a postupně je navykáme na stravu rodičů. Bažanti satyrové bývají velmi často napadáni střevními parazity. Napadení usnadouje jejich dlouhý zažívací trakt. Při správném krmení velkým množstvím hrubé vlákniny se urychluje průchod potravy a tím se znemožní většímu množství parazitů udržet se ve střevech. Velmi dobré je pravidelně zařazovat do krmných dávek potravu s mírnými antiparazitárními účinky, např. cibulovou na?, pažitku, mrkev aj. Úspěšní zahraniční chovatelé doporučují pravidelně odčervovat a každé dva měsíce důkladně čistit a dezinfikovat voliéry. Nejen satyrové, ale také ostatní druhy vysokohorských bažantů jsou málo odolní vůči nemocem bakteriálního původu. Jedna z prevencí je dbát na čistotu potravy a vyřazovat zablácenou zem. Druhou účinnou prevencí je udržet suché prostředí pomocí propustné půdy, která nedrží vlhkost.
V případě, že máme menší voliéry, je nutné je celé zastřešit. Ve věku dvou měsíců přemístíme mladé satyry do větší odchovné voliéry s travním porostem k dalšímu odchovu. Společný domov s jinými druhy bažantů není možný v důsledku specializovaného krmení, zatímco mláiata rodu Tragopan spolu mohou vyrůstat. Asi po čtyřech měsících lze rozlišit pohlaví. Mladí kohouti ukazují na krku již trochu červeně, také kresba obličeje se odlišuje od slepic.
Přebarvování do šatu dospělých následuje na podzim následujícího roku. Také slepice začne snášet vejce až ve druhém roce života. Abychom se toho dočkali, je nutné provést v několika odstupech profylaktické ošetření proti původci zánětu jater a slepého střeva. Již v roce 1985 byla provedena inseminace těchto bažantů s dobrým výsledkem, nebo? se podařilo vylíhnout a odchovat dvě kuřata.
Především mladí bažanti musí mít ve voliéře dostatek zastíněných míst, která je budou chránit před nebezpečným slunečním úpalem. Naopak naši středoevropskou zimu snášejí velmi dobře.
V době sezení na vejcích se v žádném případě nesnášejí dvě slepice v jedné voliéře, proto v ní budeme chovat pouze jeden pár. Oproti jiným obyvatelům voliér jsou satyrové důvěřiví ptáci a již po půl roce přijímají krmivo z ruky.
Výborných výsledků v chovu bažantů satyrů dosáhli již na počátku devadesátých let 20. století manželé Marie a František Kotlínovi z Prahy. O jejich chovatelských úspěších jsem podal zprávu v německém odborném časopisu Ziergeflügel und Exoten č. 9/1991. Pan František Kolín zemřel dne 8. 3. 2004 ve věku nedožitých 81 let. Byl nejen vynikajících chovatelem, ale také dobrým člověkem a rádcem nás, mladších.
Doufám, že se tito překrásní ptáci dostanou co nejdříve do voliér většího počtu chovatelů a nezůstanou je nedostupným snem. Současná cena na světovém trhu není bohužel příliš povzbudivá, ale stejně tomu tak bylo před časem i s jinými druhy bažantů, dnes již běžně dosažitelnými.