Na základě průzkumu možnosti využití DNA byly provedeny několika bernským salašnickým psům analýzy DNA. Výsledky jsou nad očekávání příznivé. Když se...
Na základě průzkumu možnosti využití DNA byly provedeny několika bernským salašnickým psům analýzy DNA. Výsledky jsou nad očekávání příznivé. Když se však zamýšlím na tím, jak běžnému čtenáři přiblížit jejich význam a hodnotu, narazím na jejich přílišnou "odtrženost" od známých pojmů a znalostí. Pokusím se tento fakt překlenout formou dotazů a odpovědí. Laskavý čtenář snad promine neobratné vyjadřování vzniklé "překladem" odborných termínů. A stejně tak se omlouvám odborníkům, kterým se text bude zdát příliš „naivní“.
Vraťme se tedy k pomyslné debatě mezi naprostým laikem a odborníkem.
Co je to DNA?
DNA (deoxyribonukleová kyselina) je molekula, obsažená v každé buňce. Jsou v ní zapsány informace nutné pro vznik a vývoj organismů. Buňka si tedy umí „přečíst“, že z ní má vyrůst pes a ne třeba rajče.
Proč se najednou mluví o DNA, zatím jsme si vystačili bez ní?
Postupem doby jsme se naučili mnohé věci z této molekuly vyčíst, proč to tedy nevyužít? Dříve taky nikoho nenapadlo, že k něčemu bude třeba parní stroj a antibiotika.
Co z DNA třeba vyčteme?
DNA je jakýsi „jízdní řád“ každé buňky. Má v něm napsáno, které bílkoviny tvořit, v jakém množství, kdy, proč a podobně. DNA je jedinečná pro každý organismu. Co je v ní „psáno“, to je „dáno“. Podobně jako kriminalistika využívá DNA k určení pachatelů, tak lze v našem případě odlišit i jednotlivá zvířata v populaci. Všichni např. berňáci mají podobnou, ale v detailech odlišnou molekulu DNA.
Na identifikaci zvířete nám přece stačí průkazy původu…
To bychom je nesměli vydávat my lidé… Ať už úmyslně, či omylem, může dojít k chybám. Např. koupíte si štěně, o němž vám chovatel tvrdí, že otec je španělský šampión. Už vám třeba neřekne, že mu v době hárání fena utekla nebo něco podobného a otcem je třeba Baryk z Nuslí. Vám to nevadí do doby, než vaše zvíře přejde do chovu. A shodou okolností přijedete s fenou ke psovi, který by podle PP měl být nepříbuzný. A ono tomu tak třeba ve skutečnosti není… .
No tak se jednou sejdou příbuznější zvířata…
Jednou by se možná nic nestalo. Ale už je to jev, který se objevil a přetrvává. A uznejte, my se pak můžeme snažit sebevíc vybírat vhodné partnery, když vlastně nemusí být těmi, na něž jsou vystaveny PP. Čemu a kterým PP pak věřit…? A co když zrovna Baryk z Nuslí je nositelem nějaké choroby? V PP o něm není ani zmínka a všichni se pak diví, „kde se ta vada vzala, vždyť několik generací předků nic takového nemělo…“.
A toto DNA vyřeší?
Vyřeší. Určitý soubor čísel identifikuje zvíře tak, že ho najdete mezi miliony ostatních. Takže si můžete ověřit, zda je potomkem uváděných rodičů. Když si budete kupovat drahé štěně ze zahraničního krytí, budete mít jistotu, že krev vzácného plemeníka je opravdu „součásti“ vašeho štěněte. A vyloučíme tak nedopatření, které jsme výše nazvali „Baryk z Nuslí“.
Může to nějak pochopit i laik?
Určitě. Na podrobnější analýzy a kombinace je lepší rada odborníka, ale každý z nás pochopí jednoduchý princip. V štěněti, které se narodilo, je část DNA od matky (z vajíčka) a část od otce (ze spermie). A každý z nás snad chápe, že nic jiného se tam objevit nemůže. Takže pokud by matka měla (jednoduše řečeno) DNA označovanou třeba XX a otec ZZ, u potomka se sejde obojí a při DNA analýze najdeme X i Z.
Proč jenom jedno X a Z?
V tom je kouzlo přírody a bylo by to na dlouhé vykládání. DNA se smotává v buňce do jakéhosi klubíčka, kterému se říká chromozóm. A vždy máme dvě „klubíčka“ stejná, pokud jich je tedy v buňce třeba 20 (tedy chromozómů), mluvíme o 10 párech. A teď to kouzlo přírody, ve vajíčku a ve spermii je z každého páru jenom jeden chromozóm, tedy klubíčko… . A když se sejde spermie s vajíčkem, sejde se vlastně 10 klubíček od maminky s 10 klubíčky od tatínka a je to potomek zase s 10 páry klubíček, tedy chromozómů.
Je to hezké, ale proč je odborník tak nadšen?
Protože si uvědomuje, že na každém klubíčku je mnoho míst, jakoby kuliček na šňůře korálků. A to, která kulička bude v kterém vajíčku či spermii, je náhoda. A čím více druhů „kuliček“, tím více kombinací. A čím více kombinací, tím více schopností DNA.
Takže je lepší, když se liší DNA otce a matky?
Ano, u jejich potomků je větší pravděpodobnost, že budou přizpůsobeni více situacím. Představme si to jako knihovnu, je-li v ní více knih („kuliček“), pokud se organismus setká s novou situací (např. s novým virem…), je větší pravděpodobnost, že když v knihovně zapátrá, najde řešení.
A co dědičné choroby?
Dobrá otázka. Některé choroby jsou skutečně následkem toho, že se sejdou dvě stejné „nevhodné“ kuličky. Pokud se budeme snažit o to, aby jedinci v populaci měli co nejméně shodným „kuličkových“ párů, omezíme tím i výskyt těchto chorob. Vyskytne-li se třeba choroba tehdy, když se u jedince sejde „kulička“ AA a když vím, že moje fena má v DNA kuličky AB, který pes pro ni bude lepší? Ten, který má AC nebo EF? Určitě ten druhý EF. Jeho potomci budou mít vždy buď E nebo F. Nikdy tedy nemůže vzniknout kombinace AA, což u toho prvního psa, který bude mít ve spermiích A nebo C, vyloučit nemůžeme.
Najdu v DNA to, že má moje fena krátký ocas?
Bohužel, jen málo věcí je v DNA tak jednoduchých. Abych ukázala prstem na tomto místě je modré oko, délka ocasu, struktura srsti apod. Většinou za jednu věc může mnoho míst na DNA současně, tedy mnoho „kuliček“. Při genetickém vyšetření u člověka vám lékař taky neřekne narodí se vám blonďaté holčička s dlouhýma nohama a křivě rostlým ukazováčkem levé ruky. Ale může upozornit na rizika výskytu určitých chorob případně chorobu přímo určit.
A u psů se choroby dají odhalit na úrovni DNA?
Ano, dají. Už je známo několik takových chorob, např. některá onemocnění ledvin. Určitě jich bude časem přibývat. A pak už bych si dovedla představit chovatele, který chce mít jistotu, že jeho zvíře určitou chorobu nemá. Nechá provést vyšetření a bude-li takových výsledků víc, dá se s nimi pracovat. Prostě, když budu vědět, že tato fena má dispozice k nemoci jater, budu hledat krycího psa mezi těmi, u nichž bylo toto riziko vyloučeno. A tak postupem času můžeme omezit množství zvířat, která budou určitou chorobou trpět.
Takže co jsme vlastně zjistili?
Když to shrneme, máme potvrzeno, že každé zvíře můžeme bez problémů identifikovat. Budeme-li používat analýzy DNA, můžeme vyloučit tzv. paternitní problémy (rodičovské), respektive nemůžeme je vyloučit, ale s jistotou je odhalíme. Můžeme vést chov tak, aby nedocházelo k tzv. „úbytku genů“, což přeloženo znamená, že se budeme snažit udržet „knihovnu organismu s dostatečným množstvím kuliček“. A bude-li zájem, určitě se dá uvažovat o identifikacích určitých chorob. A to si myslím, že není málo.
Končí tím doba „klasického“ chovu?
Určitě ne, tyto metody se dají používat v souladu s „klasikou“. Je to vlastně jen něco navíc. Bylo by asi smutné, kdyby převládl názor, že „novoty nejsou zapotřebí, nic nového nám přece nepřinesou“. Myslím si, že v případě DNA analýz můžeme předpoklad „nic nového to nepřinese“ s jistotou vyloučit.
(Převzato z klubového Zpravodaje švýcarských salašnických psů.)