Nakládání koní do koňopřepravníku (4. část)

V posledních příspěvcích věnovaných úspěšnému naložení koně jsem se začal zabývat zásadami, které podle mých dosavadních zkušeností platí univerzálně pro různá plemena koní odlišného pohlaví a různého věku. Již pouhé zohlednění těchto zásad při samotném aktu nakládání do přepravníku mnohdy odstraní dříve neřešitelný problém.

Všeobecné zásady pro úspěšné naložení koně

Jednou z dalších a neméně důležitých zásad je schopnost podívat se na daný problém očima koně, vžít se do jeho myšlení! Já jako člověk, tvor obdařený abstraktním myšlením vím, že ta barevná houpající se krabice je jen kamion (popř. koňovlek). Nehrozí mi v něm žádné nebezpečí, naopak, když do něj vlezu, nebudu se muset trmácet mnoho kilometrů po svých. Jenže kůň to takto samozřejmě nechápe. Zamysleme se tedy nad tím, jak tuto situaci vyhodnotí on? Kůň je klaustrofobní zvíře, od přírody naprogramované tak, že většinu pro něj nebezpečných situací (např. útok predátora) vyřeší rychlým útěkem. Nakonec celý nervově – pohybový aparát jeho těla je uzpůsoben tomuto obrannému účelu. Tvrdí se, že zvířata (a tedy i koně) nejsou schopni již výše zmíněného abstraktního myšlení, přesto však jistou inteligenci vykazují a kde se jí nedostává, nahrazuje ji intuice a pud sebezáchovy. A tak našemu „miláčkovi“, bránícímu se vstoupit do „tmavé krabice“ se buďto nezdá ten tmavý omezený prostor, anebo je také možné, že mu pouze dochází, že pokud tam vleze, nebude již mít možnost použít svoji nejpřirozenější obranu, kterou je právě útěk. Proto s nastoupením váhá. Řešením je potom vytvoření takového vzájemného vztahu, kdy kůň důvěřivě vkročí všude tam, kam ho „jeho pán“ pošle nebo navede.
Pokud se týče další obecné zásady, je možné, že se mnou mnozí odborníci na přirozenou komunikaci nebudou souhlasit, osobně však zastávám názor, že ve fázi výuky nakládání nezáleží na tom, jakým způsobem kůň nastoupí. Tato zásada je velmi důležitá zejména v případě, kdy se kůň přepravníku bojí. Jestliže vím, že je schopen (třeba i s problémy) do vozíku následovat člověka, na kterého je zvyklý a má k němu důvěru, považuji za vhodné tohoto využít. Naopak by mohlo být velkou chybou dotyčného bázlivého koně nutit do vleku vstoupit samotného tzv. vysláním (dle metody P. Parelliho – obr. 1). Jsou známy případy, kdy kůň, který se s touto metodou nikdy nesetkal, po neúspěšném pokusu o naložení nějakou dobu odmítal vstoupit do přepravníku i za svým majitelem, přestože to dříve zvládal. Toto uvádím jako neochvějný zastánce metod přirozené komunikace, nesvázaný však jakýmkoliv dogmatem a otevřený i dalším přístupům, pokud usoudím, že by mně i koni mohly být ku prospěchu. Stejně tak podle mého soudu není prohřeškem, pokud si v počáteční fázi pomůžete již zmíněným přistavením vleku ke stěně apod.
Narazili jsme na problematiku bojácného koně (kůň, který se rampy, plachty nebo celého vleku opravdu bojí). Následující zásada bude vyžadovat jistou míru zkušenosti a schopnosti přemýšlet nad svým koněm. Jestliže totiž stojíte se „zašprajcovaným“ koníkem před vlekem, bude podstatné rozpoznat, jaké jsou důvody toho, že nechce nastoupit:
a – bojí se,
b – nerozumí co se po něm chce, nebo
c – nechce se mu (utahuje si z vás).
Odhadnout jednu ze tří možností sice není jednoduché, je to však důležité pro další manipulaci s koněm. Asi tušíte, že jiný přístup bude nutné zvolit u bojácného koně a jiný u „vyčůraného“ (omlouvám se estétům). Jak prakticky pracovat s jednotlivými variantami budu popisovat v dalších pasážích, byl bych však moc rád, kdybyste již nyní byli ochotni nad těmito odlišnostmi přemýšlet.

Trénink a výuka

Pro nácvik, ale i pro samotné naložení je vhodné si vyhradit dostatek prostoru, ale zejména času. Chápu, že mnohdy to není možné, ale jindy zase běžně zahlédnete jedince (nebo lépe kolektivy), jak se snaží naložit vzpouzejícího se koně např. mezi zaparkovanými auty nebo na pididvorku vedle hromady harampádí apod. Přitom stačí kousek popojet a zkusit naložení v bezpečnějším prostředí. Vycházíme-li z toho, že bychom nejraději naložili koně v klidu, předpokládá to, že i my sami musíme zůstat co nejklidnější. Ale v okamžiku, kdy kůň prosedne kapotu nejbližšího auta nebo si roztrhne nohu o nějaký trčící drát, by zůstal v klidu asi jen ten nejcyničtější stoik.
Opravdu se také vyplatí rezervovat si na naložení dostatek času. Mnozí mi znovu dáte za pravdu, že když si řeknete „jo, není problém, za pět minut bude naložený“, stane se, že naložení potom trvá dvě hodiny. A naopak, když si na naložení vyhradíte ony dvě hodiny, kůň je naložený za pět minut. Někdy může fungovat obyčejný zákon schválnosti, ale spíš se bude opět jednat o náš celkový psychický stav, na který kůň reaguje. Jednoduše řečeno, když půjdu nakládat koně ve stresu z časové tísně, nervozita se přenese na koně a ten může začít „stávkovat“ a naopak.
Časově náročná se může jevit i další zásada – nakládání trénovat průběžně a nenechávat to až těsně před odjezdem. Mnoho chovatelů tento problém vůbec neřeší a razí teorii, „však až to bude nutné, tak ho tam nějak dostaneme!“. Bohužel, to zmiňované „nějak“ bývá potom často provázeno násilím, nespravedlnostmi a velkým bezpečnostním rizikem. Pokud jsme si na začátku stanovili cíl naložit koně v klidu a bezpečně, nezbude nám, než nějaký ten čas na nácvik obětovat. A nejen na nácvik, ale i na obnovu této znalosti a opakování. Může se stát, že koník, který delší dobu necestoval, bude potřebovat znovu nakládání oživit.
Jak důležitá je práce a příprava ze země, jsem nastínil již v minulých příspěvcích. Pro naše potřeby bude podstatné, aby se kůň ještě před tím, než se začne nakládat, naučil jak správně reagovat na pobídky, které mu při nastupování budeme dávat. Prací ze země navíc získáváme pozitivní vztah se svým koněm a respekt, kterého využijeme ve vypjaté situaci při nakládání. Pro nácvik a přípravu ze země lze použít cokoliv a lze je provozovat kdekoliv, tak, jak jsem popisoval v dřívějších příspěvcích (překonání potůčku, použití plachet a igelitů, nástup do kontejneru, průchod zúženým prostorem...).
Další obecné zásady budou úzce souviset přímo s osobou člověka, který s koněm manipuluje. Chápu, že pouhým přečtením těchto řádek se z nikoho nestane nějaký „zaříkávač“, ale pouhé zamyšlení nad tím co dělám a jak to dělám může v tomto případě velmi pomoci. Cílem mých článků je, aby byl člověk nad sebou a svým koněm schopen přemýšlet.
Při výuce i nakládání samotném je dobré zachovat maximální vnitřní klid. Většina koní je schopna a ochotna akceptovat z jejich pohledu nepřirozené úkoly, pokud pobídky a celková manipulace s nimi probíhá bez emocí. V okamžiku, kdy se situace psychicky vyhrotí, koně přestávají spolupracovat a začínají záležitost řešit pro ně přirozenou reakcí na stresové okolnosti – vzpínáním, kopáním, couváním apod. Upozorňuji však na opačný extrém, kdy se může stát, že v zájmu toho, abychom my i kůň zůstali v klidu, zvíře vyhodnotí náš „klid“ a pasivitu jako slabinu a okamžitě toho využije v náš neprospěch. Kde je tedy ta ideální míra? Lze ji získat za pomoci další zásady: pracovat s koněm na principu maximální důslednosti, ale současně i objektivní spravedlnosti! Myslím, že většina z vás chápe význam tohoto principu a protože se s ním budeme pravidelně setkávat později při řešení praktických problémů, bude ještě mnoho možností na jeho detailnější rozebrání.
Velmi také záleží na tom, aby člověk, manipulující s koněm, dokázal rozdělit velký obecný úkol „naložit koně do vozíku“ na mnoho malých, drobných dílčích „podúkolů“. Odměna musí následovat okamžitě po sebemenším náznaku koně, že je ochoten vyhovět a daný podúkol splnit. Zní to jednoduše, ale sami se mnohokrát v praxi přistihnete, když euforie z toho, že kůň udělal co jste chtěli, zastíní prvotní odhodlání být spravedliví. Snažíte se pokračovat v pobídkách, aniž byste zvířeti naznačili, že něco dělá dobře. Tím přerušíte jeho zpětnou vazbu, kterou si ověřuje, co se vlastně po něm chce a jestli to dělá správně. Místo optimálního postupu: pobídka (tlak) – vyhovění koně (pohyb vpřed) – odměna (přerušení tlaku), nastává nesprávná a nespravedlivá varianta: pobídka – vyhovění – namísto odměny ještě silnější pobídka, která může být chápána jako trest.
Na závěr této části chci jen telegraficky uvést několik praktických zásad, vztahujících se přímo k samotnému procesu nakládání. Berte je, prosím, jako taková doporučení, která by mohla vašim koním tento úkol též usnadnit.

Zkušený pozorovatel

Pokud máte ve svém dosahu zkušenější osobu schopnou pomoci, neváhejte ji přizvat. Pozor však na nepříjemné situace popsané v této souvislosti ve Fauně č. 8/2005.
Výuku a samotné nakládání osobně provádím nejraději s „holým“ koněm. Tzn. bez dek, chráničů apod. Deka mi neumožňuje dát pobídku tam, kde bych v tom okamžiku potřeboval, s koněm během nakládání i fyzicky pracuji, takže se může zbytečně zpotit. Přepravní chrániče nohou koně pouze ruší a je téměř vyloučeno, aby s nimi popoběhl. Při větším pohybu padají atd.
Během výuky samotného nakládání a převozu nepoužívám sedativa ani jiné zklidňující prostředky, pokud to není v zájmu bezpečnosti. Osvědčuje se mi koně zklidnit přirozeným způsobem. Kůň na pobídky reaguje okamžitě, přirozeně, během transportu neusíná, nepadá apod.
Problémové koně nakládejte až těsně před odjezdem a skládejte první hned po příjezdu. Jestliže například odjíždíte na závody, naložte nejprve všechny věci, potom zkušené koně a ty, kteří nesnáší pobyt v přepravníku až nakonec, aby se jejich čas strávený uvnitř zkrátil na minimum.

Tímto výčtem obecně platných zásad se uzavírá část věnovaná nakládání koní do přepravníku, která se daným problémem zabývala pouze z teoretického hlediska. V rámci teorie se samozřejmě nepodařilo obsáhnout všechny možnosti, varianty nebo zvláštnosti, se kterými se při výcviku setkáváme. Doufám, že budoucí pokračování, která se již budou věnovat praktickému nakládání, nastíní i některé další prozatím neprobírané situace. Snad je nejen popíši, ale podaří se je i zdárně vyřešit. Vyzývám proto opět všechny čtenáře, kteří mají nějaké postřehy, poznatky nebo dotazy k tomuto tématu, aby se ozvali na adresu redakce nebo stránek www.PrepravaKoni.cz a pomohli tak vytvořit konstruktivní diskuzi na toto téma. Děkuji.