„Já ti tam počkám, než se z tý Ruzyně vrátíš,“ snažila se mi pomoci ona.
Zavrtěl jsem hlavou: „To není řešení.“
„Ale jo, dyť…“
„Je to jeho krám. Když tam nemůže chvilku počkat, tak holt bude dopoledne zavříno!“ řekl jsem rezolutně a vyrazil ku Praze.
Na letišti jsem převzal čtyři rozměrné bedny a celou cestu domů si pak lámal hlavu, co v nich může být. Neměl jsem ovšem odvahu je otevřít, protože ten blázen Konti mi klidně mohl poslat taipany nebo pakobry. Nakonec, dobře ví, jaká zvířata mám nejraděj.
Před obědem jsem už byl zpátky a přímo v krámě, dosud zavřeném, jsem rozbalil první z přepravek. Pootevřel jsem víko a nahlédl dovnitř. Tma. Najednou se proti mně vyřítilo cosi odporně vrásčitého, růžového a modravě kolorovaného. Lekl jsem se a bedničku prudce zavřel.
V zámku zarachotily klíče a po mém boku se objevila Hanička. Byla krásná jako každý den a s úsměvem na rtech upatlaných od šlehačky se mě zeptala: „Tak co ti poslal?“
Pokrčil jsem rameny.
„Dáš si dort?“ zeptala se mě a nabídla mi zbytek své kremrole.
„Ne, dík,“ hlesl jsem a zapotácel se.
„Co je?“ podívala se na mne a teprve teď si všimla, jak jsem vyděšený. Odložila dort na stůl a chytila mě v podpaží: „Honem si sedni, nebo mi tu omdlíš.“
Nebyl jsem schopen vypravit ze sebe slova.
„Já se mrknu, jo,“ konstatovala Hanka a než jsem mohl zareagovat, otevřela víko bedýnky. Nejdříve se nedělo nic a pak se v otvoru objevila hlava silně připomínající Goauldy z proslulého seriálu Hvězdná brána. Lysá, červená hlava s řídkými chloupky, jež vrásčitý povrch kůže vůbec nekryly. Mělo to zoban, to jsem si všiml, nahoře modravý, stejně jako bylo modré okolí očí. Zvíře vysunulo hlavu ještě víš. V dolní části krku mělo žluté lemování, lalok. Rozhlédlo se hladově kolem.
„A…a…a…“ nemohl jsem ze sebe vypravit ani hlásku.
„Co je?“ obrátila se na mě Hanička, která už zas klidně loutala svou kremroli a zálibně na to zjevení pohlížela.
„Mimozemšťan,“ vykřikl jsem nakonec, protože jsem opravdu nikdy nic podobného neviděl.
„Co?“ nechápala Hanka.
„No,“ ukazoval jsem na bednu, „mimozemšťan. Ten vůl Konti někde v poušti schrastil ufouny.“
Hanička se rozesmála: „Vždyť je to tabon.“
„Co je to?“ zeptal jsem se a trochu se začínal stydět. Mám totiž z možného příletu jiných civilizací hrůzu. Vím, jak by to dopadlo. Chovali by nás v teráriích a v obchodech prodávali svým dětem jako domácí mazlíčky. V horším případě by na nás testovali kosmetiku nebo léky.
„Tabon,“ pravila nevzrušeně Hanka, „tabon lesní Alectura lathami, krásný samec, sedumdesát centimetrů vysoký. Je to pták, který vystaví velikou hnízdní kupu, do níž mu samička snese v odstupu pěti týdnů dvě snůšky po dvaceti vejcích. Jednotlivá vejce každé snůšky zahrabává samička v intervalu 2 až 7 dnů. Inkubace probíhá v tlejícím detritu kupy za teplot kolem 33 °C. Samec vejce hlídá. Líhnutí,“ zamyslela se. Byla jak mluvící encyklopedie a já se styděl čím dál víc. „…myslím po dvou měsících, ale protože se líhnou tak jak byla snášena, může být rozdíl mezi prvním a posledním mládětem z jedné snůšky až několik týdnů.“
„A co žerou?“ zeptal jsem se.
„To samý co slepice. Vážně nechceš kremroli?“
„Ne,“ zavrtěl jsem hlavou.
„To já si ještě jednu vezmu. Honí mě mlsná. Jo, taky jsem zvědavá, kam je chceš dát.“
„Kremrole?“
„Ne, tabony. Potřebujou voliéru o několika čtverečních metrech na pár.“
„Proč?“ nějak mi to nemyslelo.
„No proč? Protože jsou to velký ptáci, jako pávi, bažanti, a tak…“
Zaváhal jsem. Jen krátce. Rozvaha se mi totiž začínala vracet. Pak jsem se podíval zpytavě na Haničku a ona, s další kremrolí, nevím kde ji vyčarovala, u úst vyprskla: „Ne, domů ne!“
„Když ty sis tam chtěla vzít strýce a ségru a švagra a vopici a…“
„Nech toho. Máš svůj byt.“
„Jenže tam je to z ruky a navíc tomu tvýmu to už neublíží.“
„To je teda pěkně uhozenej důvod.“
„Jen na čas,“ zaprosil jsem, tak jak to dělával strýc Albert. Hanička byla na tento způsob jednání měkká. Nedokázala žádnou prosbu odmítnout. No a tak jsme, ještě něž se Albert a Bořek s Mahulenou stačili kolem druhé dopoledne probudit, měli tabony doma.
Vypustili jsme je do obýváku, ale jakmile si protřepali peří, začal ten větší z obou samců okamžitě vršit svou hromadu, používajíc k tomu všechno co našel. Tak se stalo, že za pár okamžiků bylo uprostřed místnosti nahrabáno kdejaké nádobí i rozličné součásti oblečení, kdejaká Mahulenčina hračka, jídlo, boty, prostě všechno a ten obrovský pták se na vrcholu začal ježit a dával každému najevo, kdo je tady pánem.
Druhý samec se na něho vrhl a rozpoutal bitvu, která neměla obdoby. Strýc, který byl součástí té hromady i se svou nafukovací matrací se konečně vzbudil.
„Co se děje, bando nepřejícná,“ hudroval a vybatolil se na všechny čtyři. Jenže právě když otevřel oči, klečel v úrovni očí tabonových.
„Ježiš, mimozemšťan,“ vykřikl, vyskočil a zmizel v koupelně.
Bitva Taboních samců pokračovala.
Peří lítalo a my se krčili i s oběma samičkami kdesi v koutě.
Hanka šeptala: „Já ti to říkala, že to nebude dobrý nápad.“
„Ale, jo, dyť máme dvě místnosti.“
„Ty z toho budou nadšený.“
„Akvárium nebo ptáci, dyť je to jedno,“ odvětil jsem a než se vzpamatovala, popadl jednoho z ptáků za křídlo a přestěhoval ho do menší místnosti, okupované Kulíkovými.
Samice svého partnera vzápětí následovala. Pak bylo chvilku ticho a najednou se rozpoutalo peklo. Řev a dupání, jekot a pláč, nevím co všechno se tam seběhlo, ale najednou se dveře rozlétly a přes chodbu směrem ven běžel Bořek: „Tady už nebudu ani minutu. Tady teda nezůstanu…“
Za okamžik ho následovala Mahulena. Sama, protože jejich dítě bylo zrovna na návštěvě u Bořkovy matky. Mahulena, ještě napůl nahá, utíkala za svým mužem a křičela: „Kam chceš jít, dyť je to jenom pták, kam chceš jít, Boříku…“ a v blýskavé noční košilce bez spodních kalhotek ho následovala až na ulici.