• obr. 1 – E. c. maurus, typické denní zbarvení: měděná hněď s kovově duhovým Schopnost měnit svoje zbarvení není v živočišné říši jev nijak ojedi...
• obr. 1 – E. c. maurus, typické denní zbarvení: měděná hněď s kovově duhovým
Schopnost měnit svoje zbarvení není v živočišné říši jev nijak ojedinělý. Pravými mistry jsou v tomto oboru četné druhy sépií a chobotnic, které tuto techniku dovedly téměř k naprosté dokonalosti. Ale také plazi mají svoje želízka v ohni. Že chameleóni mohou opravdu bravurně měnit svoje zbarvení snad nemusím ani zdůrazňovat, je to věc tak notoricky známá, že to nejspíš vůbec nikoho nepřekvapí. Částečnou schopnost měnit barvu mají však také některé jiné druhy plazů, např. někteří gekoni, anolisové, aj., pro mnohé však možná bude překvapivá a zcela nová informace, že i mezi hady existují druhy, které to v omezené míře dokáží. Daly by se sice spočítat na prstech jedné ruky a jejich barevná proměna není ani zdaleka tak působivá jako u chameleónů. Ale zrovna jeden z nejvýraznějších projevů schopnosti barvoměny můžeme pozorovat u celkem běžného chovance v našich teráriích – hroznýšovce duhového (Epicrates cenchria, ssp. maurus).
• obr. 2 – Ten samý had: přes den jednolitě červenohnědý s téměř neznatelným
Rod Epicrates zahrnuje deset druhů menších, až středně velkých hroznýšovitých hadů, žijících většinou semiarborikolním způsobem života. Obývají především oblast Antil, ale výjimkou je Epicrates monensis, žijící na Bahamských ostrovech (západní Indie) a Epicrates cenchria, vyskytující se téměř na většině území Jižní Ameriky. E. cenchria vytváří 9–10 subspecií, lišících se od sebe hlavně velikostí a zbarvením, a to především v dospělosti. Přibližně do jednoho roku života patří juvenilní jedinci mezi jedny z nejpestřeji a nejkrásněji vzorovaných hadů – mláďata všech poddruhů mají obvykle velice atraktivní zbarvení a výraznou, charakteristickou řetízkovou kresbu na hřbetě se skvrnami různé velikosti na bocích. Mláďata jsou si navzájem velice podobná a tak je determinace konkrétního poddruhu jen podle jejich zbarvení poměrně obtížná, a nebál bych se tvrdit, že dokonce téměř nemožná. Jednotlivé subspecie se navíc mezi sebou bohužel velice ochotně a plodně kříží, a kříženci pak vykazují různé kombinace a mezistupně barevnosti a vzorů. To se sice z pohledu amatérského chovatele může jevit jako skvělá věc, ale ze zoologického hlediska je tento postup naprosto zavrženíhodný, neboť nutně vede k plíživé genetické degradaci celého druhu. Především díky nezodpovědným teraristům a jejich experimentům při sestavování chovných párů z nestejných poddruhů či hybridů, geneticky nečistých a znehodnocených „cenchriáčů“ v terarijních chovech rok od roku hrozivě přibývá. Zdá se, že nemusí být daleko doba, kdy budou čistokrevné poddruhy hroznýšovce duhového stejně tak vzácné a vysoce ceněné, jako čisté linie Hroznýše královského.
• obr. 3 – K večeru začnou boky zvolna světlat a vystupovat tmavé skvrny.
• obr. 4 – Noční zbarvení: při náhodném rozsvícení v teráriu jen těžko uvěříme, že se jedná o stejného hada.
Hroznýšovec duhový, především jeho nominotypická subspecie E. cenchria cenchria je pro svojí vhodnou velikost a atraktivní zbarvení, velice častým chovancem terárií. Protože o tomto druhu hada vyšlo již bezpočet článků a zabývá se jím téměř každá teraristická publikace, zmíním se o jeho způsobu života a biologii pouze heslovitě: Domovem poddruhu Epicrates cenchria maurus je Kolumbie. Je to silný, svalnatý had, dorůstající maximálně do dvou metrů, obvykle ale jen do 150 cm. Má v poměru k tělu poměrně malou a štíhlou hlavu, jen nepatrně odlišenou od těla. Výborně šplhá a využívá k tomu svůj chápavý ocas. Samci bývají obecně celkově drobnější a štíhlejší, mívají ještě užší hlavu a o něco delší ocas, a tak jako u většiny hroznýšovitých hadů, mají samci větší rudimenty než samice. Tak jako všichni hroznýši, jsou oviviparní. Páří se na podzim a samice po zhruba pětiměsíční graviditě rodí až 20 mláďat o délce 35–50 cm. E. c. maurus žije spíše terestricky, vyhledává skalnaté, řídce porostlé biotopy a okraje lesů, ale lze ho zastihnout také v jeskyních a dokonce i v kulturních oblastech, jako jsou okraje vesnic a plantáže. Nepohrdne téměř žádnou potravou, jeho kořistí se stávají hlavně malí savci, ale také netopýři, ptáci a příležitostně i malí ještěři. V teráriu přijímá ochotně veškeré hlodavce, a také holoubata či jednodenní kuřata.
• obr. 5 – Kromě skvrn na bocích vystoupí také charakteristický vzor na zádech.
Hroznýšovec duhový (ssp. maurus) je had mnoha tváří, alespoň co se vybarvení týče. Základní zbarvení adultů je přes den jednolitě hnědé až rudohnědé, s krémově zbarveným břichem (obr. 1 a 2). Efekt duhového lesku (podle něhož si tento had vysloužil české pojmenování) je však patrný pouze při určitém lomu světla dopadajícího na jeho pokožku. Had potom v teráriu zejména při nevhodném osvětlení vypadá celkem fádně a zřejmě z toho důvodu není mezi teraristy tolik oblíben, jako jeho atraktivní nominotypický příbuzný (E. c. cenchria) s výraznou kontrastní kresbou a sytě červeným zbarvením. Duhové efekty jsou nejpůsobivější hlavně při přímém dopadu slunečních paprsků, kdy na hladkých bronzových šupinách zazáří snad všechny barvy duhového spektra. Jeho kůže pak vypadá, jakoby byla z vycíděného bronzu či mědi a to především těsně po svlečení staré pokožky. Ta v době zakalení před svlékáním zešedne, oči zneprůhlední a had vypadá jakoby byl celý pokryt plísní (obr. 6). Navzdory tomu hroznýšovec vyhledává slunění spíš výjimečně a tak jednobarevně červenohnědý povrch těla slouží zřejmě jen jako ochranné zbarvení (mimikry) před denními predátory. Přes den totiž tento had (jako živočich upřednostňující soumračný a noční způsob života) vyvíjí pouze minimální aktivitu a většinu času tráví v úkrytu nebo zpola zahrabaný v substrátu. O nočním způsobu života svědčí i jeho svislé, štěrbinovité zřítelnice.
• obr. 6 – A ještě jeden způsob změny zbarvení – mléčné zakalení pokožky a očí před
Typická skvrnitá kresba na bocích charakteristická pro hroznýšovce duhové, začíná vystupovat na povrch teprve po setmění, kdy had vylézá z úkrytu a slídí po teráriu. Kresba se začíná objevovat nejprve pozvolně, s ubývajícím světlem had pomalu bledne a skvrny na bocích začínají velice nenápadně vystupovat z jednolité hnědi (obr. 3). Teprve po zhasnutí světel, když nastane téměř úplná tma, boky ještě více zesvětlají, skvrny i řetízkový vzor na hřbetě získají na intenzitě a had vynikne v celé své kráse (obr. 4 a 5). Ssp. maurus mezi chovateli bohužel nedosahuje takové popularity, jako pestře zbarvený, nominotypický poddruh E. c. cenchria, ač by si to jistě zasloužil. Myslím si, že jde o dostatečně atraktivního hada, aby díky své nenáročnosti při chovu, snadnému způsobu rozmnožování, cenové dostupnosti a v neposlední řadě i díky zajímavé schopnosti měnit svoje zbarvení, patřil mezi oblíbené chovance našich terárií.