Zvěrolékařský průvodce exotickým chovem
•pokračování z Fauny č. 13
Výborným a bezpečným léčivem jsou trypaflavin a akriflavin. Užívají se nejen proti prvokům, žijícím na povrchu ryb, ale i pro dezinfekci drobných poranění, např. po transportu. Oba přípravky barví vodu slabě do žluta. Podáváme-li je nebo FMC v zařízeném akvariu, není vyloučeno toxické působení na vodní rostliny. Kromě toho organické látky snižují účinek léků, proto se vyplatí dodávat každé tři dny 1/10 základní dávky. Jinou možností je přelovení rybek do nádrže bez jakékoli dekorace, pouze s intenzivním vzduchováním. Bez této možnosti se neobejdeme při léčbě bakteriálních infekcí antibiotiky (tetracyklin, chloramfenikol, neomycin atd.), které získáme pouze prostřednictvím veterinárního lékaře. Antibiotika ve vodě omezí bakterie, na jejichž úkor se pomnoží kvasinky a plísně. Voda se třetí až čtvrtý den začne kalit, je třeba ji vyměnit a do nové vody odměřit čerstvou dávku léčiva. Proti bakteriím lze ordinovat i sulfonamidy nebo nitrofurany, nazývané souhrně chemoterapeutika.
Objevíme-li na rybkách chomáčky plísně, což bývá komplikace drobných poranění, rybku vylovíme a v síťce ji postižené místo potřeme tamponem, namočeným v silném roztoku manganistanu draselného (hypermanganu). Tento postup lze použít i u obojživelníků se stejnými příznaky.
Potřebujeme-li podat lék zažívadly, uvaříme trochu agaru. Do chladnoucího, ale ještě tekutého namícháme oblíbené krmivo a lék. Agar i s přísadami necháme ztuhnout a poté zmrznout. Strouháme ho přímo do nádrže struhadlem s přiměřeně velkými otvory. Tímto způsobem se např. podávají léky proti vnitřním cizopasníkům (levamisol proti kapiláriím).
Dojde-li k většímu úhynu ryb, vyplatí se kontaktovat prostřednictvím veterinárního lékaře odborný ústav. Diagnózu pomůže stanovit několik ještě živých rybek s typickými příznaky onemocnění. Uhynulé rybky zasíláme co nejčerstvější ve vlhkém obalu, nikoli ve vodě. Rybky nesmí projít chladničkou nebo dokonce mrazákem. Vodu na chemické vyšetření zasíláme ve vyvařené láhvi v množství jednoho litru. Ústavu pomůže jakýkoli detail, jehož jsme si všimli, např. neobvyklého pachu vody, zákalu nebo sedimentu.
Jak už bylo řečeno, základem chovu obojživelníků je čistota. Ne snad sterilizace prostředí, ale pravidelné uklízení a výměna vody. Obojživelníci přijímají relativně velké množství potravy a produkují mnoho trusu. Při jeho hromadění může v krajním případě dojít až k autointoxikaci (volně přeloženo jako samootrávení) prostředí. Na tento jev přímo navazuje množství chovaných jedinců v teráriu, které pokud možno nepřeplňujeme. Některým vadí kožní sekrety ostatních zvířat, i když patří ke stejnému druhu, jiné mohou být kanibaly a menší jedince jednoduše spolknout.
Obojživelníkům vadí rezidua mycích a dezinfekčních prostředků více než jiným živočichům. Používejme je proto co nejstřídměji. Substráty raději vyměňujeme a k mytí používáme čistou horkou vodu. Také insekticidy jsou vesměs pro obojživelníky toxické.
•pokračování ve Fauně č. 15
(Výňatek z knihy Naučte se o nás starat,
připravované k vydání v nakladatelství DONA.)