Amadina Gouldové - Chloebia gouldiae

Anglický název: Gouldian Finch
Německý název: Gould amadine

Vyskytuje se v severní tropické Austrálii s výjimkou poloostrova York. Jižní hranicí jejího rozšíření je na západě asi 19° j. š. zhruba k ústí řeky Fitzroy. Směrem na východ se její areál ještě rozšiřuje jižním směrem asi k 22° j. š.
O chovu amadin Gouldové bylo napsáno již mnoho pojednání. Proto se zde nebudu zabývat popisem jejich vybarvení, protože ten je mezi chovateli notoricky znám.
Obliba tohoto druhu mezi chovateli je dána především jejich nádherným zbarvením, ale také jejich poměrně jednoduchým chovem. Samozřejmě, že jejich chov má také svá úskalí. Přesto si troufnu tento druh označit již za domestikovaný, podobně jako zebřička, Pásovník dlouhoocasý, Amadina diamantová apod. Došlo také k vyšlechtění řady barevných mutací – běloprsá, žlutá, modrá, stříbrná a různých jejich kombinací.
I v přírodě se tento druh vyskytuje ve třech barevných variantách – černo, červeno a žlutohlavé. Lze polemizovat, zda se jedná o zeměpisné subspecie (tedy poddruhy) nebo pouze o barevný dichroismus. Ještě na počátku 20. století byly takto různě zbarvené „guldy“ považovány za tři samostatné druhy. Později se o černo a červenohlavé formě uvažovalo jako o poddruzích a o žlutohlavé formě, jako o jedincích se ztrátou schopnosti tvorby tmavého pigmentu.
Také se systematickým zařazením tohoto druhu nebylo vše bezproblémové. Amadinu Gouldové pro Evropu objevil a popsal anglický cestoval a ornitolog John Gould. Ten ji pojmenoval Amadina gouldiae „amadina paní Gouldové“ jako vyjádření díků své manželce, která jej na jeho cestách po Austrálii doprovázela (1838–41). Později byla tato amadina zařazena do rodu Poephila (pásovník), ještě později byla řazena do rodu Erythrura (amada). V roce 1978 vyšlo nové české názvosloví, kde byla zařazena do rodu Erythrura, podrodu Chloebia. Podle nejnovější systematiky je řazena do samostatného rodu Ghloebia a v novém české názvosloví (viz Göslerův Atlas ptáků 1994) dostala název amadina Goudlové, tedy její původní pojmenování. Přes řadu výhrad, které mám k uvedenému nejnovějšímu českému názvosloví astrildovitých, se domnívám, že v případě guld je nové jméno a oddělení od amad (amadin papouščích) velmi správné. Biotop amad, ale i jejich chování je značně odlišné od amadin Gouldové.
Jak již bylo uvedeno, vyskytují se guldy v severní části Austrálie. Jejich biotopem jsou teplé, suché savany. Vyhýbají se zalesněným místům (Yorkský poloostrov). Na těchto savanách vystupují denní teploty na 40–47 °C v létě. Noční teplota pouze sporadicky poklesne pod 20 °C. V období dešťů, kdy teploty dosahují pouze 30–35 °C, migrují ptáci více k jihu do vnitrozemí, v době sucha se stěhují na sever. Lze říci, že populace z jižní části areálu výskytu je častěji migrující, než-li severní populace. V přírodě se nejčastěji vyskytují černohlavé amadiny, méně červenohlavé (asi 3 : 1) a nejvzácnější jsou amadiny se žlutou hlavou (na 5000 kusů černo a červenohlavých ptáků připadá jeden jedinec žlutohlavý). Koncem 80. let dvacátého století došlo k razantnímu poklesu stavů amadin Gouldové v Austrálii. Zdálo se dokonce, že již ve volné přírodě vyhynula. Podařilo se ji znovu objevit. Tuto katastrofu mělo na svědomí onemocnění, které chovatelé znají pod názvem „prskavka“ (invazní tracheobronchytida). V době hnízdění se ptáci zdržují v párech nebo menších skupinkách, po vyhnízdění tvoří hejna, která mohou migrovat za potravou. Tu tvoří především drobná semena trav (Sorghum, Panicum, Eriachne, Eragostris a pod.). V době odchovu mláďat tvoří podstatný díl potravy hmyz, především termiti.
Hnízdění probíhá od prosince do dubna. Hnízda si staví v dutinách stromů, termitištích, hnízdech jiných ptáků (papoušků), vzácněji v hustém křoví nebo ve vysoké trávě. Ve velkých dutých stromech byly nalezeny i jakési mikrokolonie. Nejčastěji jsou hnízda ve velkých dutých blahovičnících. Klenba hnízda je velmi neumělá, jakoby pouze naznačená. Samice snáší 4–8 vajíček, na kterých se oba partneři při sezení střídají. Inkubační doba je 14–15 dnů. Mláďata jsou krmena na hnízdě asi tři týdny a po vylétnutí je ještě rodiče (převážně samec) asi dva týdny dokrmují.
Životním prostředím amadiny Gouldové je dán i rámec jejího chovu. Gulda je ideálním „panelákovým“ chovancem. Toto prostředí plně odpovídá jejím požadavkům na mikroklima - suché teplo. Teplota pro chov je optimální mezi 22–25 °C, při relativní vlhkosti 46–60 %. Délka světelného dne by se měla pohybovat okolo 12 hodin (+ - hodina), ale není podstatným činitelem pro úspěšný chov.
Nároky na velikost chovatelského zařízení nejsou nijak vysoké. Klec by měla mít délku, alespoň 60 cm a hloubku a výšku alespoň 30–40 cm. U tohoto druhu bych si dovolil tvrdit, že lepších výsledků dosáhneme při chovu v kleci, než-li ve voliéře. Zvláště, pokud se chovatel orientuje na chov barevných mutací. Odchovů lze docílit i v zahradních voliérách, ale s rizikem pro snášející samice a mláďata v hnízdech. Navíc při dlouhodobějším ochlazení v letní sezóně se nevyhneme ztrátám. Osobně jejich chov v zahradních voliérách považuji za neúčelný.
Velmi závažným faktorem pro chov a samozřejmě i odchov je krmení. Základem jsou semena, obdobně jako v přírodě. Ani na skladbu směsi zrnin nejsou guldy nikterak náročné. Zásadním předpokladem pro úspěchy v chovu je ale kvalita krmiv. Tedy jejich čistota a biologická hodnota. Jak již bylo uvedeno, i ve volné přírodě může populaci tohoto druhu ohrozit invazní tracheobranchytida a nejinak je tomu při chovu v zajetí. Toto onemocnění způsobují roztoči (Cytodites, Sternostoma a pod.), kteří se vyskytují nejčastěji v prachu obsaženém v nekvalitním krmivu. Biologickou hodnotu krmiva také výrazně snižují plísně, které se mohou v zrninách vyskytnout na jejich povrchu (prašné krmivo) nebo pod povrchem, při nesprávné technologii posklizňových úprav (prudké sušení apod.). Za nejlepší považuji krmení kvalitními krmnými směsmi pro astrildy (PRESTIGE, DUFKY apod.), které jsou již běžně k dostání na našem trhu. Jejich cena může být vyšší, ale při jejich použití snížíme výrazně ztráty u chovných ptáků i u odchovů. Výhodu mají chovatelé, kteří nemají daleko do Německa, kde si tyto směsi mohou pořídit za výrazně nižší ceny než-li u nás. Před rokem 1989, kdy tato možnost nebyla, zbývalo pouze vyprání získaných krmiv a jejich následné sušení. Že kvalita krmiv hraje opravdu podstatnou roli, jsem si mohl ověřit po revoluci, kdy jsem si dovezl několik kusů guld. Velmi jsem se divil, když došlo poměrně rychle k úhynům. Až když jsem si k ptákům koupil i krmení, bylo po problému. Velkou výhodou tohoto druhu, z pohledu chovatele je, že k odchovu není nezbytně nutný živý hmyz. Ptáci dobře berou vaječnou míchanici nebo suché vaječné směsi (QUIKO, ORLUX, VALMAN, CHEMIVIT apod.). Při podávání vaječné míchanice mohou nastat problémy, pro její špatnou stravitelnost. Pokud ji chovatel ponechá předloženou delší dobu, může dojít ke komplikacím, zvláště v teplém prostředí. Podával jsem suchou vaječnou směs (před ní WIWA směs), kterou jsem vlhčil mrkví nebo zeleným krmivem a ptáci odchovávali celkem bez problémů.
Velmi vhodné je podávání předklíčeného zrna, především v době odchovu. K předkličování jsem používal ohřívač lahviček pro kojence, který jsem si přivezl z tehdejší NDR (respektive jej přivezla manželka a po přechodu dětí na jiný typ výživy jsem jej „zdědil“). Zde šlo regulovat teplotu asi do 60 °C. Zrno zde nabobtnalo zhruba do 10–12 hodin a mohlo se zkrmovat. Výrazně se tak snížila možnost rozvoje plísní v tomto krmivu, protože vyšší teplota zabraňuje jejich zmnožení. Proti eventuelnímu výskytu bakterií jsem přidával několik kapek citrónové šťávy, protože bakterie se v kyselém prostředí hůře rozmnožují.

Samotná technologie chovu není náročná. Pokud chovatel splní předcházející podmínky, tedy odpovídající mikroklima a slušné krmení, je ze dvou třetin vyhráno. Poslední podmínkou úspěšného chovu je sestavení chovného páru. Starší literatura uvádí, že sestavení páru u tohoto druhu není problémem. A má pravdu. Vzhledem k poměrně výraznému pohlavnímu dimorfismu není skutečně těžké dát dohromady samce a samici. Je nutné ovšem podotknout, že ne každý takto sestavěný pár lze nazvat chovným – tedy schopným odchovat mláďata. Kamenem úrazu může být u většiny chovatelů snaha o chov jednotlivých barevných variant v čisté formě. Tím se zužuje možnost výběru mezi samotnými ptáky z hejna. A to nechci zmiňovat chov barevných mutací, kde výběr partnerů musí chovatel provádět, pokud chce danou mutaci ve svém chovu udržet. Jak tedy na to? Chovatel, který si chce chov guld založit, jistě nezůstane u jednoho páru. Tím vzrůstá možnost nechat proběhnout přirozený výběr párů.
Asi před dvaceti lety jsem měl stabilní chov guld (včetně mutací) o asi 15–20 párech. Úspěšnost samotného odchovu mláďat byla 90–95 %. Protože i já jsem chtěl chovat barevné formy (a později i mutace) v čistých liniích, měl jsem také zpočátku problém při sestavení nových párů. Zkoušel jsem různé možnosti, ale celkem se mi osvědčil následující způsob.
Amadina Gouldové je druh, který je schopen v klecích nebo voliérách úspěšně hnízdit zhruba do stáří 5–6 let (měl jsem samce, který měl oplozenou snůšku i ve stáří 8 let, ale již se zásadně vyhýbal dalším rodičovským povinnostem). Z pohledu chovatele drobotě se tedy jedná o celkem dlouhověké ptáky. Je zde proto možnost „experimentovat“ s nově sestavenými páry.
Vždy jsem se snažil mít k dispozici alespoň dva osvědčené páry (chovné) od jedné barevné formy (černo, červeno i žlutohlavé) a alespoň jeden (většinou ale dva) páry školní. Školní páry jsem tvořil vždy z jednoho mladého a jednoho staršího, již vyzkoušeného ptáka. Více se osvědčilo mít v páru starší samici. Zjistil jsem totiž, že ptáci při prvním hnízdění nejsou většinou úspěšní, ať složíme pár jakkoliv. To je celkem normální. Pokud sestavený pár selže i ve druhém hnízdění, je třeba jej rozdělit. Při použití školních párů, tedy starších ptáků s mladším (třeba i otec/dcera nebo matka/syn) se neúspěšnost prvních a druhých hnízd snižovala (až o 45 %). Navíc se ukázalo, že mají guldy celkem dobrou vlastnost, tedy alespoň pro chovatele. Pokud školní pár úspěšně dokrmil mláďata a podařilo se mi jej rozdělit ještě před druhou snůškou (lépe se to daří u mladších samic, které hned nepřistoupí k dalšímu hnízdění), s velkou pravděpodobností (80–90 %) zahnízdil znovu každý pták s novým partnerem. Chovatel tak v podstatě nic neriskuje, protože starý, osvědčený pár může pro hnízdní sezónu rozdělit a vytvořit tak dva školní páry a po prvním hnízdění (ať je jeho výsledek jakýkoli) jej na další hnízdění znovu spojit. U těchto vyzkoušených párů, které jsem před sezónou rozdělil a po prvním vyhnízdění opět spojil, došlo ve velké většině případů ke zcela normálnímu dokončení hnízdní sezóny k mé i jejich spokojenosti. Naopak u obou mladších kusů ze „školních párů“ byla ještě dvojnásobná šance na úspěch při 2. a 3. vyhnízdění. Vedl jsem si statistiku a takto připravené a sestavené mladé páry v 85 % případů nadále hnízdily samostatně bez problémů. Navíc se tímto způsobem ušetří prostor, potřebný pro více párů. Ve většině případů jsem školní páry sestavoval příbuzné (otec/dcera, matka/syn) a naopak mladé páry po „vyškolení“ nepříbuzné, vhodné pro další chov. Tímto způsobem lze upevňovat i exteriérové kvality ptáků, pokud je chováme pro bodování.
Samozřejmě existuje i určité procento ptáků (10–20 %), kteří nedokáží samostatně vyhnízdit. To je způsobeno různými příčinami – nemoc, špatná kondice, agresivita a pod. Jednoznačně vycházelo, že jak se chovný kmen upevňoval, tak těchto „hnízdních asociálů“ mezi ptáky ubývalo. Za základ považuji vytvoření silného, zdravého kmene, ostatně jako u všech druhů zvířat. Některé vlastnosti mohou mít vysoký koeficient dědičnosti, ať již kladné (postava, kondice apod.) nebo záporné (agresivita, neschopnost odchovu apod.). Mláďata takovýchto rodičů, když se je vůbec podaří odchovat, tyto vlastnosti získávají dědičně a tudíž jsou pro chov nevhodná (nyní mám na mysli negativní vlastnosti).
Minimální počet párů pro utvoření alespoň „minikmene“ jsou 4 (lépe 6) od jedné barevné formy. V takovémto chovu jsme nuceni sáhnout k nákupu „čerstvé krve“ daleko méně často. Navíc při ustálených vlastnostech v našem chovném kmenu, si můžeme vybrat vhodné doplnění (typem, barvou, postavou, konstitucí apod.).
Trochu jiná je situace v chovu mutačních ptáků. Nechci se zde pouštět do vysvětlování pojmu mutace a jejího vzniku. Mutace (barevná, tvarová) je ve většině případů z genetického hlediska negací (negativním jevem, abnormalitou), která ve volné přírodě má pouze velmi malé šance na přežití. Právě pro svoji odlišnost. Proto při chovu mutačních ptáků musíme postupovat trochu odlišně, než-li u přírodních forem. Alespoň po dobu, než-li je mutace tzv. ustálená. Nebudu zde termín ustálenost mutace dále rozebírat, postačí vysvětlení, že toto ustálení nastává až za poměrně dlouhou dobu od vzniku mutace. Do té doby je nutné nepárovat ptáky jedné mutace spolu. Vždy se vyplatí dát do páru jednoho ptáka mutačního (většinou samce) a druhého štěpitelného, to v případě, pokud se jedná o mutaci dědičnou recesivně nebo dominantně nevázanou na pohlaví. Pokud se jedná o mutaci vázanou na pohlaví, párujeme ptáky podle potřeby finálního produktu, tj. mláďat, v různém pohlaví a štěpitelnosti. Při chovu mutací tedy potřebujeme větší počet párů – mutačních, štěpitelných, ale i přírodních. Dva mutační ptáky spolu spárujeme až při dostatečně širokém genofondu, tedy počtu takto zbarvených ptáků. Počátkem 90. let dvacátého století jsem si přivezl z Německa pár stříbrných guld. V té době byla i tato mutace poměrně vzácná i v západní Evropě. Než-li jsem stačil ptákům přidělit partnery zahnízdili. Nechal jsem je dokončit hnízdění, i když jsem tušil neúspěch.
Nicméně odchov dopadl dobře, protože vylétla 4 mláďata. Bohužel do tří měsíců všechna uhynula. Jejich vitalita byla velmi snížena právě pro spárování dvou mutačních ptáků ještě „neusazené“ mutace.
Jak jsem již uvedl, nejmenším problémem v chovu guld je prostor. Choval jsem je v klecích o rozměrech 80 (d)×50 (š)×60 (v) cm, ale i v menších klecích s délkou asi 70 cm, hloubkou a výškou asi 30 cm. Rozdíly v chovu jsem nepozoroval.
Do klece jsem umisťoval před chovnou sezónou (září – leden) pár guld. Mimo chovnou sezónu jsem držel ptáky odděleně podle pohlaví. Spárování jsem prováděl zhruba v polovině září. Asi 14 dnů před rozdělením ptáků do párů jsem měnil krmnou dávku. Podával jsem více předklíčeného zrna, zeleného krmiva a suché vaječné směsi. Také dotace vitaminů a minerálních látek byla zvýšena! Denně jsem do vody přidával Supervit D, (před ním Spofavit sirup) v dávce 1–2 g/litr vody. Samicím 3× týdně kalcium do vody v dávce 1 ml na 1 litr vody (záleží na obsahu Ca v roztoku nebo tabletě – udává výrobce). Samcům pak také 3× týdně Combinal Selevit (vitamin E se selenem), v dávce 1 ml na litr vody, ale s jeho dávkováním jsem po spárování přestal. Jedenkrát za 14 dnů jód ve formě kalium iodati v dávce 1 ml/litr vody. Do vaječné směsi pak Vitamix D ve velmi malém množství. Dotaci vitamínů a minerálních látek jsem přerušil v okamžiku snůšky a odpět začal dotovat po vylíhnutí mláďat.
Snažil jsem se, aby v místnosti byla stabilní teplota 20–25 °C. Vlhkost jsem se snažil udržet okolo 50 %, což v prostorech s ústředním topením nebylo tak jednoduché. Hnízdní budky jsem věšel vně klece (z lenosti, abych si usnadnil jejich budoucí kontrolu, ptákům bylo zcela jedno, kde budka visí). Jejich rozměr byl jednotný 12×12×12 nebo 12×12×15 cm (podle situace na trhu). Tvar nebo velikost vletového otvoru nehraje žádnou roli. Jako výstelku jsem do budky namáčkl trochu sena jako hnízdní podklad. Stavební materiál – jemné seno (lipnice), sisálová a kokosová vlákna. Někdy, když byl v dosahu náš pes nebo kocour, trochu chlupů.
Guldy, alespoň jako celek, nejsou žádní stavitelé, i když někteří samci jsou preciznější a vzmohou se na polokulovité „hnízdo“. Zdá se mi, že stavba hnízda a její technika je také vysoce dědičná, ale tuto svoji domněnku nemohu exaktně doložit. Většina mnou vlastněných ptáků stavěla lajdácky. Možná i díky mé spořivosti, protože před rokem 1989 byl sisál nedostatkovým zbožím a bylo potřeba šetřit.
Většina párů do měsíce po spárování zasedne. Starší páry nasednou i dříve. Snůška činí nejčastěji 4–6 vajíček, maximum v mém chovu bylo 10. Nejpočetnější bývají snůšky v prvních hnízdech, u dalších se počet vajíček snižuje. Ve svém chovu jsem ponechával 4-5 oplozených vajíček v hnízdě jako maximum (podle kvality páru, stáří, pořadí hnízda). Za optimum považuji 4 mláďata v jednom hnízdě. Dobrý pár dokáže vychovat 6–8 mláďat v jednom hnízdě, ale pouze na úkor ztráty kondice, eventuelně i zhoršení zdravotního stavu. To se projeví v dalších hnízděních. Přebytečná vajíčka jsem podkládal pod chůvičky, které většinou mladé guldy zdárně odchovají. Zachovával jsem zásadu 3× a dost. Čtvrté hnízdění je možné, ale často nedopadá dobře ani pro mláďata, ani pro rodiče (především samici).
Na kontrolu hnízda nejsou ptáci citliví a snáší ji dobře. Mnohdy je problém odstrčit samici, aby bylo možné kontrolu provést. Snažil jsem se, abych měl zaznamenáno datum zasednutí (většina samic zasedne pevně po snesení 3. vajíčka). Vždy jsem si připočetl 13 dnů a začal podávat předklíčené zrní, máčený senegal a vaječnou směs, které jsem po dobu sezení vynechával. Vaječné směsi jsem v prvním týdnu krmení mláďat vlhčil mrkví, zeleným krmivem nebo předklíčeným zrnem. Mláďata se líhnou za 14–16 dnů, odchovná krmiva jsem tedy předkládal asi s dvoudenním předstihem, aby si na ně ptáci mohli zvyknout. Vaječnou směs jsem podával 1. týden denně, 2. týden ob den a od 3. týdne až do odstavení mláďat každý třetí den. Naopak jsem ale zvyšoval podíl předklíčeného zrna. Ve stejnou dobu jako odchovné krmivo jsem nasadil i dotaci vitamínů a minerálních látek.
Po odstavu mláďat je třeba mladým ptákům nabídnout co možná nejširší sortiment krmiv. Opět denně vaječnou směs, zpočátku vlhčenou, později přecházet na suchou, zelené krmivo, předklíčené zrno. A samozřejmě dotovat vitaminy a minerálie. Toto by mělo platit až do úplného přepeření mláďat. Vyhneme se tím řadě zbytečných ztrát. Přepeřování mláďat je u tohoto druhu dosti zdlouhavé a pro organismus velmi náročné. Je proto nutné podávat kvalitní, zdravotně nezávadná krmiva, zachovat dotaci vitamínů a minerálních látek.
Rodiče většinou po vylétnutí mláďat přistoupí k dalšímu hnízdění. Starší samičky již mají často novou snůšku ještě před výletem prvního hnízda. Naštěstí jsou ve většině případů samci rozumní a vylétlý dorost krmí celkem spolehlivě.
Je celkem zajímavé, že ač jsem se pokoušel podávat krmícím ptákům kukly i larvy minimoučných červů, neviděl jsem je toto krmivo brát. Někteří ptáci se navíc moučných červů báli, alespoň zpočátku. Zkoušel jsem i mšice a bezkřídlé octomilky, ale také bez úspěchu.
Po vyhnízdění lze páry ponechat spolu, ale já jsem ptáky rozdělil podle pohlaví, aby si lépe odpočinuli.
Odstavená mláďata jsem dával do skupin asi po 10 ks. Tyto skupiny jsem se snažil udržet pohromadě až do jejich úplného přepeření. To by mělo proběhnout do konce 5. měsíce života mláďat. Jedince, kteří v této době nebyli přepeřeni, jsem nezařazoval zpět do chovu. V této době jsou mladí ptáci poměrně náchylní k různým onemocněním a poruchám. Nikdy jsem ale nezažil nějaký větší úhyn, jak se uvádí ve starší literatuře.

Z výše uvedeného vyplývá, že amadina Gouldové by byla ideálním ptákem pro chov. Byla, kdyby. Tím uvedeným „kdyby“ je její náchylnost, řekl bych až choulostivost, k některým onemocněním. To činí její chov trochu dramatičtějším. S čím se tedy chovatel může setkat?

Invazní tracheobronchytida
(„prskavka“)

Je parazitální (invazní) onemocnění způsobované roztoči (Sternostoma tracheacolum, Cytodites nudus apod.). Má chronickou povahu, alespoň ve velké většině případů. Roztoči pronikají (ze znečištěného krmiva – prach, vzduchu apod.) do průdušnice (trachea), zde se zachytí na sliznici, začínají se rozmnožovat a pronikat dále – do vzdušných vaků. Svou přítomností v dýchací soustavě snižují její průchodnost, dráždí sliznici a mohou vyvolat její zánět. Při silných invazích dochází často i k perforaci vzdušných vaků, které pak nemohou plnit svoji funkci. Silná invaze může způsobit i chudokrevnost.
Příznaky jsou především charakteristické prskání, kterým se napadený pták snaží vykašlávat obsah průdušnice, ztížené dýchání a samozřejmě, jak onemocnění postupuje i všeobecné příznaky – malátnost, ospalost, nechutenství apod.
Jde o jedno z nejčastějších onemocnění guld (typické dále pro kanáry, astrildy rodů Uraeginthus, Pytilia, Lagonosticta apod.). Je proto nutné být pozorným hlavně při nákupu nových ptáků a každého si vzít do ruky a poslechnout. Napadený pták bude mít sípavý dech a při dýchání bude „klapat či cvakat“, nevím, jak lépe popsat vydávané zvuky. Nebezpečí tohoto onemocnění je v jeho chronickém průběhu, kdy si i zkušený chovatel nemusí včas všimnou jeho přítomnosti. Tím lze propásnout nejvhodnější čas k léčbě, kdy invaze ještě není tak velká.
Dnes lze toto onemocnění léčit poměrně jednoduše. V minulosti se používal Arpalit, který se aplikoval buďto postřikem do omezeného prostoru, takže jej ptáci museli dýchat nebo se nastříkal do malé mističky, získal se tak kapalný a následně se nakápl na krční nažiny. Tato druhá forma terapie byla šetrnější, ale měla také své nevýhody. Jednalo se vždy o použití organofosfáru (Arpalit), který není příliš šetrný k živým organismům a proto hrozilo i nebezpečí úhynu následkem otravy tímto preparátem.
Později byl používán Neguvon. Tento preparát byl šetrnější, ale jeho dávkování bylo velmi obtížné. Jednalo se o preparát původně vyvinutý pro hospodářská zvířata a tedy značně koncentrovaný.

V současně době považuji za nejrozumnější použití ivermectinu (preparát Ivomec). Ten lze aplikovat podobně jako Arpalit, nakápnutím na krční nažiny. To je ale třeba provádět přes den, kdy je předpoklad, že ptáci nebudou spát. Někteří jedinci ve spánku pokládají zobák právě do těchto krčních nažin a mohlo by dojít k otravě. Druhý způsob aplikace je bezpečnější, ale provádět by jej měl pouze veterinární lékař. Při tomto způsobu je preparát aplikován injekčně (subkutáně nebo intramuskulárně), nejlépe do prsní svaloviny. Velmi dobré výsledky jsem s tímto preparátem měl, když jsem několik kapek Ivomecu nakapal do malé skleničky (lékovky apod.) a tuto jsem zavěsil do klece. Preparát se odpařuje (velmi zvolna) a vlastně vytvoří prostředí, kde se roztoči vyskytují pouze velmi omezeně. Při chovu v klecích bednového typu se jeho účinek jeví jako velmi dobrý. Nicméně jako u všech onemocnění je vždy jednodušší a levnější prevence. V tomto případě je to především kvalitní krmivo, bez prachu, který je živnou půdou právě pro roztoče. Dále snaha o udržení alespoň relativní čistoty a bezprašnosti v chovném zařízení. Tím se výrazně snižuje pravděpodobnost vzniku rozsáhlé invaze.

Kroucení hlavou,
ztráta koordinace pohybu

Tento stav je popisován především ve starší literatuře. Sám jsem se s tímto onemocněním nesetkal.
Většinu těchto případů měla na svědomí pravděpodobně metabolická porucha, především nedostatečnost vitamínů skupiny B (B1) vitaminu E a selenu. Část případů připadala zřejmě na vrub některým dalším onemocněním (aspergilomykoze, malárii apod.)
Při správném a dostatečném dotování vitamíny a minerálními látkami, které je dnes celkem jednoduché díky řadě preparátů nabízených na trhu, se tento problém pomalu z chovu guld vytrácí.

Kokcidióza

Je parazitární onemocnění způsobené Eimeriemi (kokcidiemi), které u guld probíhá nejčastěji střevní formou. Krom obecných příznaků se projevuje radikálním hubnutím, průjmy, které jsou mnohdy až krvavé. Preventivně i léčebně lze použít například preparát Baycox v dávce 1 ml/litr vody po dobu 48 hodin jako jediný nápoj.
U kokcidie, stejně jako u „prskavky“ je jednodušší a účelnější prevence, která spočívá v důsledném dodržování čistoty a především v kvalitním krmení, bez prachu. I oocysty eimerii se vyskytují především ve znečištěném krmivu.

Bakteriální onemocnění

Mohou se v chovu vyskytnout, ale nejsou pravidlem. Nejčastěji lze zaznamenat kolibacilozu, tedy přemnožení jinak celkem neškodných baterií E. coli ve střevech. Preventivně lze použít preparát Metrozol v dávce 3 g/1 litr vody.
Při specifických infekcích je možné nasadit některá antibiotika nebo chemoterapeutika (Ronaxan, Baytril, Imequyl apod.). Zde je ale vždy na místě vyhledat veterinárního lékaře. Nejlepší prevencí je čistota chovu a podávaných krmiv a také opatrnosti při zařazování nově získaných ptáků do svého chovu.

Starší literatura udávala jako poměrně časté onemocnění mláďat na hnízdech, která uhynula, přestože jejich volata byla plná. Tento problém byl způsoben nevhodnou výživou v době odchovu. Především se jednalo o předávkování vaječné míchanice (klasické) nebo o její jednorázové podání ve větším množství na celý den. V teplém prostředí se klasická vaječná míchanice stává za několik hodin živnou půdou pro bakterie, které pak následně mohou způsobit úhyn mláďat. Pokud chovatel nemůže vaječnou míchanici zkrmovat v menším množství v několika dávkách, měl by používat raději suché vaječné směsi.
Uvedl jsem zde tedy i několik onemocnění nebo poruch, se kterými se chovatel guld může setkat. Zároveň ale musím uvést, že jejich výskyt není nikterak hrozivý. Osobně jsem se setkal s „prskavkou“, kdy jsem měl v chovu samce, kterého jsem již takto dostal. Po přeléčení byl celkem v pořádku, pouze při námaze a zrychleném dýchání „pískal“. To bylo způsobeno perforací vzdušných vaků po silné invazi. Tento handicap mu ale nikterak nevadil v jeho dalším životě. Také s kokcidiozou se chovatel celkem běžně setká, ale v dobře vedeném chovu to není nikterak závažný problém.
Lze tedy říci, že přes různé drobné problémy je chov amadin Gouldové celkem jednoduchý a lze jej doporučit i začínajícím chovatelům.