Člověk se stále učí a poznává nepoznané, i když se jedná o běžný, obyčejný lidský život

Opět po roce se nás zase sešla parta nadšenců, kamarádů a přátel na jarním společenském a výcvikovém víkendu v Milovicích u Hořic v Podkrkonoší.

Měli jsme štěstí, snad poprvé v letošním roce se na nás usmálo sluníčko a po celý víkend bylo opravdu nádherně. Sjeli jsme se ve středu nebo pak ve čtvrtek ráno. Ve čtvrtek dopoledne byl slavnostní nástup, po kterém následovalo rozdělení do družstev, jednak podle věku pejsků a také podle dosažené úrovně výcviku. Každému družstvu se věnoval vždy jeden výcvikář nebo výcvikářka a všichni, jak psovodi tak pejskové, se moc a moc snažili, což na konci předvedli i na zkouškách.
Tady bych chtěla moc poděkovat výcvikářům za jejich velmi, velmi náročnou práci. Moc nám pomohli: Janička Dohnalová, Markéta Paslerová, Markéta Sojková, Vašek Lehký, Pavel Pečenka, Honza Ščerba. Jsem přesvědčená, že i všichni účastníci víkendu na ně velmi rádi vzpomínají. Většina z nich bude také na Letním výcvikovém a pobytovém táboře – naší společné dovolené se čtyřnohými miláčky, takže se můžeme všichni těšit.
Mimo výcviku jsme také měli nácvik ve výstavním kruhu (měření, ukazování zoubků, varlat, výstavní postoj, předvedení), současně jako přípravu na svod mladých nebo bonitaci.

Se svojí velmi zajímavou přednáškou nás navštívili vet. lékaři z hradecké kliniky HaK Vet – MVDr. Finsterle a MVDr. Bednář. Shlédli jsme přednášku o dysplazii kyčelních kloubů a jak řešit event. problémy + prevence a dále přednášku o kožních onemocněních psů. Ještě jednou také moc děkujeme za tyto zajímavé informace.
Přijel mezi nás také náš kamarád, velký milovník pejsků a „psí psycholog“ Ruda Desenský. Jelikož jeho návštěva proběhla současně se zkouškami (velmi natěsnaný program), nemohla se jeho zajímavého povídání o povahách pejsků a některých problémech soužití psů a lidí věnovat většina osazenstva, ale řada účastníků byla ze setkání s ním nadšená.

Chci se však vrátit k nejsilnějšímu zážitku, který mne a řadu dalších účastníků na tomto pobytu potkal. Naše kamarádka Jana Pečenková se již dva roky věnuje canisterapii, zjednodušeně řečeno – léčení psem a domluvila návštěvu dětí z denního stacionáře Prointepo z Hradce Králové (kam ona dojíždí každý týden se svými fenkami).
V pátek po ránu přijel autobus dětí s různými postiženími a jejich učitelky a asistentky. Byly tam děti nechodící nebo se špatně pohybující, děti různě mentálně postižené, prostě takové, kterým je potřeba po celý den věnovat pozornost. Některé z dětí mělo svojí asistentku po celou dobu.
Děti si různě posedaly, polehaly na podložky pod břízky, na kraj plochy, kde se cvičilo. Z pejsků zatím byla u nich jenom pečenkovic Danka. Nejprve se vytáhly svačiny a všechny děti začaly svačit, což na Danku silně zapůsobilo a nevěděla, kam dřív koukat. Na ploše cvičilo družstvo s Honzou. Děti se chvíli dívaly, ale protože kontakt nebyl tak blízký, po chvíli je jenom koukání přestávalo bavit.

Dostala jsem okamžitý nápad a doběhla pro svého 3,5 letého psa berňáka – Larga. Byla jsem zvědavá, jednak jak se boudou chovat děti k němu a také, jak on mezi dětmi. Když jsem s ním přišla blíž, hned několik chodících dětí se na něj doslova sesypalo a začalo si ho hladit a laskat. Largo byl velice spokojený a klidný. Pak mu také chtěly dávat pamlsky. Nebyly piškoty, ale jedna paní učitelka měla rýžový chlebíček. Tak ho začala lámat a děti Larga krmily. On si velice opatrně bral pamlsek z jejich dlaní. Učili jsme je, aby rozevřely dlaň, na kterou se pak pamlsek položí a děti se velice snažily.
Pak se celá společnost dětí i učitelek a nás, co jsme zatím k dětem přišli sebrala a pomalu jsme přešli na vedlejší louku, kde už se přestalo cvičit. Přišel ke mně Honzík, chlapeček se stíženou motorikou pohybu, a že si chce Larga vést na vodítku. Dala jsem mu do ručiček konec vodítka a pomalu jsem šla vedle něj a Larga. Pes šel krásně pomaloučku vedle klučiny a choval se úplně úžasně. Honzík tak Larga odvedl několik desítek metrů a byl velmi šťastný. A to prý před rokem, když k nim Jana s Dankou poprvé přišly, tak se hystericky krčil ze strachu před psem. Teď to bylo prý poprvé, co si pejska sám vedl.
Na vedlejší louce se vytvořilo pak několik hloučků, vždy tam bylo jedno nebo dvě děcka ze stacionáře a u nich pejsek od nás. Děti si pejsky hladily nebo je vodily a byl to pro ně, ale i pro nás, obrovský a úžasný zážitek.
Largo také přišel ke kočárku nechodící holčičky Miriam, která si ho hladila a zkoušela mu dávat povely, aby si sedl nebo postavil… a on krásně poslechl. Pak jí asistentka nabídla, jestli si chce Larga povodit na vodítku a ona, že ano. Tak Miri paní asistentka nesla nad zemí, holčička držela vodítko a Largo šel podle nich. Bylo to něco úžasného a odzbrojujícího. Tahle jsme se mezi dětmi různě pohybovali skoro hodinu.
Nikdy jsem nic podobného nezažila, vždy jsem si myslela, že bych takové setkání možná hůře snášela… prostě jsem opravdu nevěděla.
Tyto děti, přestože mají různě závažná a značná postižení, dokážou dát svými drobnými radostmi a úspěchy tolik síly a energie, že bych tomu nikdy nevěřila. Celý den jsem v sobě měla zvláštní pocit, který se nedá ani slovy popsat. Něco euforického a nádherného se ve mně usadilo a já mohu jenom dodat, že těmto úžasným dětem za to za všechno moc a moc děkuji.

Dokonce, když už skoro všechny děti byly v autobuse, jsem se tam s Largem nahrnula a museli jsme se s nimi rozloučit. Byli jsme v uličce v autobuse a děti křičely „ahoj Largo“ a mávaly nám.

Pak nás několik nastoupilo u boku autobusu a pejskové sborově všem dětem v autobuse zaštěkali na rozloučenou. I pro děti to prý byl úžasný zážitek, ale o tom už zase napíše osoba z nejzasvěcenějších – Jana Pečenková.

Na závěr bych snad chtěla jenom dodat: užívejme si každý všední den tak, jako to dokážou tyto děti. Radujme se i z těch nejdrobnějších radostí a těšme se z přítomnosti osob, které nám jsou blízké. A když k těmto radostem přidáme ještě naše čtyřnohé mazlíčky… nezbývá nám, než prohlásit, že jsme velmi, velmi bohatí, nejbohatší na světě.