ZOO – Obchod U kolouška

Byl jsem šťastný. Po několika týdnech jsem měl zas pocit, že jsem vlastním pánem. Bořek s Mahulenou si během následujících dvou dní našli podnájem a zmizeli tak, jak se objevili. Nepochybujte, že dál ždímají Haničku, jak jen mohou, ale aspoň bydlí někde jinde. Strýc se vzpamatoval ze šoku až po osmačtyřiceti hodinách strávených v restauraci Na soudku a protože byl z orientu ledasčemus přivyklý, vydržel to s námi a s tabony ještě celých dalších čtrnáct dní, než se nám je podařilo prodat zoologické zahradě v Budapešti. Pak se náš život konečně vrátil do starých kolejí. Já však díky téhle příhodě zjistil, že to, co mne ke zvířatům poutá, je silnější než cokoliv jiného a dal si do budoucna předsevzetí, že jestli to jen trochu půjde, zařídím si zas a znovu svou vlastní malou zoo.

17. Tetin jazyk

A přijela teta, co jmenuje se Ema. Ne, nebylo to tak hrozné, jak to na první pohled vypadá. Měl jsem tu starou paní docela rád, třebaže byla stejně vyčůraná jako většina jejich příbuzenstva. Přiřítila se zrovinka, když prodavačka Romana zaučovala naši novou pracovní sílu v obchodě U kolouška a my s Hankou jsme se hubičkovali za pultem pobočky Tropy.
„Už si zas žerou huby,“ spustila ta bodrá paní, jen vstoupila dovnitř.
„Ahoj tetičko,“ odlepila se ode mne Hanka a vrhla se na ní.
Když se olíbaly, chytila ta žena kolem pasu i mne a v upřímné radosti ze shledání mě málem udusila. Bylo to až s podivem, jakou měla při své váze necelých padesáti kilo ukrutnou sílu. Stisk jak anakonda.
„Uúúúúúf,“ zaúpěl jsem a vrazil jí polibek na tvář.
Usmála se: „Chlap jak hora a chová se jak slečinka.“
Někdy jsem si vážně myslel, že u toho cirkusu nepracovala jenom jako hadí žena, ale také jako silák Gargantua.
„Kde se tu bereš?“ zeptala se překvapená Hanka. Já však tušil, která bije.
„Máme štaci tady kousek vod Berlína a tak sem za vámi, děti, zaskočila. Neviděla jsem vás ani nepamatuju.“
„Byla ste tu před měsícem,“ upozornil jsem ji.
„To je dobře, zrovna máme novou prodavačku, tak na sebe budeme mít víc času,“ vychrlila ze sebe Hanička.
„A co tady? Kdo bude tady?“ zahlaholila Ema.
„Máme sanitární den. Zrovna jsme dokrmili a chystáme se domů na svačinu,“ vysvětlil jsem jí.
Rozhlédla se: „Prej je u tebe pořád můj drahej bratříček.“
„Spí,“ pravil jsem ironicky.
„Ale Mahulenka, ta se musela odstěhovat.“
„Jak to víš?“ zeptala se Hana.
„Ále,“ mávla Ema rukou a vyskočila na pult, kde se pohodlně usadila. „Mahulena mě informovala.“
„A je to tady,“ vzdychl jsem si.
„Ty mlč,“ okřikla mě teta. Nebylo lehké skákat jí do řeči, mluvila totiž ráda a stále.
„Ztěžovala si?“ zeptala se Hanička a opřela se o voliéru s kosmany.
Ema zavrtěla odmítavě hlavou.
„To ste přijela kvůli ní, že jo?“ zeptal jsem se já.
„Ale kdepak,“ ohradila se. „Jedu vám udělat kšeft.“ Teprve teď jsem si všiml kufříku, který předtím odložila vedle kasy.
„Co ty můžeš potřebovat za zvíře?“ zaptala se Hanka. „Chcípla ti snad Esmeralda?“ Tak se jmenovala Emina kočka.
„Kdepak. Potřebuju pro Pabla tapíra.“
„Cože potřebujete?“ vyděsil jsem se. To se asi přeřekla.
„Pro jakýho Pabla?“ zajímalo Haničku něco jiného.
„Pablo je můj nový přítel. Nastěhoval se ke mně do maringotky asi před měsícem a teď spolu plánujeme nový číslo.“
„A jé,“ sykl jsem si pod fousy.
Ema pokračovala: „Tak myslim, že drezůra tapírů, to tu eště nebylo. Nebo jo?“
„Ne, to určině eště ne,“ neubránil jsem se, abych nestočil oči v sloup.
„Tak porád nereptej,“ obrátila se Ema na mě. „Seženeš mi ho? Prej si dělal v zoo, tak to snad můžeš pro starou ženskou udělat, ne?“
„Hele, nejseš na novou známost už trochu stará?“ zeptala se jí Hanka.
„Jakápak stará, je mi teprve padesát a postavu mám na čtyřicet,“ mávla dotčeně rukou.
„Víte, co stojí takovej tapír?“
Ona se vrátila pohledem k mé maličkosti a uhodila dlaní do kufříku: „Tady to máš. Potřebuju ho co nejdřív, za tejden odjíždíme do Verony.“
„Takový dva miliony korun,“ dokončoval jsem a přitom otevřel její kufřík. Zůstal jsem stát jako opařený. Byl plný bankovek. Nikdy jsem takovou sumu pohromadě neviděl a asi nikdy už ani neuvidím.
„Je tam stodvacet tisíc Eur,“ vypnula hrdě hruď, která svou konstitucí vypadala spíš jako mužská. „Tak a teď bysme mohli jít na oběd, ne?“

Ema Bodláková byla žena opravdu zvláštní. Vdala se už jako osmnáctiletá, ale její manžel, Ludvík Bodlák byl násilník a rváč. Už dva roky po svatbě musela před ním utéct, protože jí zlomil klíční kost. Znovu se k němu však vrátila a vracela se ještě další dva roky, během nichž se nechávala opětovně mrzačit. Nakonec, byla pro ni manželova smrt vysvobozením. Pracoval totiž jako lešenář a opilý pod obraz boží, zřítil se jednoho červencového dopoledne ze sedmimetrového lešení.
Emina dobrodružná povaha jí ovšem hnala dál. Bláznivě se zamilovala do cikánského stavěče Dezidera a spolu s ním a s cirkusem Berousek se vydala na cestu Evropou. Syn Adolf z prvního manželství putoval s nimi. Pro dítě nádherné dětství, tedy až do okamžiku, než Ema znovu otěhotněla a než svému druhovi porodila dceru, malou snědou Gabrielu. Dezider vydržel to štěstí pouze několik měsíců, pak od své partnerky i cirkusu navždy odešel. Ema se vzápětí vrátila na pár týdnů do rodných Loun, aby zde obě děti odložila u své matky a znovu se vydala tam, kam ji srdce nejvíc táhlo. Zpátky k Berouskům a k novému příteli Armandovi.
Cestovala, měnila místa a partnery a život jí sladce ubíhal. Ke stáří sice občas kontaktovala své děti, vyžadujíce od nich projevy lásky a vděku za život, ale její boty z toulavého telete jí brzy táhly zas o dům dál.
 

(pokračování příště)