ZOO – Obchod U kolouška

No a tak teď byla tady. Třebaže sama se nezachovala k potomkům příliš morálně, ráda udílela rady všem ostatním.
„Museli ste je takhle vyštvat?“ zeptala se při obědě a šťáva z kotlet na smetaně jí stékala po bradě.
„My je nevyštvali,“ hájila nás Hanička.
„Ale,“ zavrtěla se na židli teta Ema, „mně to budeš povídat. Dyť dneska je ten svět tak zlej. Musíte holky stát při sobě. Já to těm svejm nepodarkům porád říkám.“
„Teti,“ snažil jsem se ji přerušit, ale ona pokračovala: „Jakpak maj ty mladý dneska začínat. Nic vlastně nemaj. Peníze žádný, všade nazaměstnanost a byty taky nejsou k sehnání…“
To mě však už docela nakrklo. Mrsknul jsem příborem do talíře až to zazvonilo a ujal jsem se slova: „Teto! Kdyby chtěli, v Praze měli dobrou práci oba, dali dohromady nějakejch třicet tisíc a u báby bydleli zadarmo. Mohli si založit stavební spoření a …“
„Dyk víš houby, co tam bylo. Vona mi to Mahulenka říkala, jak po nich bába porád chtěla peníze za stravu a za bydlení…“
„A divíš se jí, když si Bořek hned udělal další dluhy, protože si koupil auto na leasing a letiště na půjčku a ona je musela sponzorovat?“ snažila se Hanička být na mé straně.
„Buď jak buď,“ vložil jsem se do toho znovu. „Je jim pětadvacet a musej se vo sebe starat sami. Nemůžou chtít, aby je Hanka nebo bába nebo kdokoliv jinej do smrti živil a všechno za ně platil.“
„Jen je nech bejt. Tys je neměl rád vod začátku,“ trvala na svém teta.
„Nechám,“ začal jsem nechtěně zvyšovat hlas, „ale ať mi nelezou do soukromí. Nejlíp bude, když už je nikdy neuvidim.“
„Ale no tak,“ snažila se mezi nás vložit Hanka.
„Raděj změníme téma,“ uklidnil jsem se. „Kdy a kam chcete doručit toho tapíra?“
„Nejdýl do příští středy na berlínský Siegplatz.“
„Dobrá, a všechny ty peníze za něj můžu utratit?“ ujistil jsem se, jestli mi taky zbude nějaká provize, nebo jestli to musím udělat jen jako přátelskou službu a vyúčtovat všechno do puntíku. Teta byla ovšem tentokrát velkorysá: „Za tapíra a za dopravu. Víc ani fenik.“ Byl jsem rád.

18. Garibaldi

Tetička nás opustila, bohu dík, a já se hned následujícího dne jal obvolávat všechny své bývalé známé. Nemyslete si, sehnat tapíra není vůbec jednoduché. V ústecké zoo mi nabízeli prasátka pekari, v Praze zas indickou slonici, ale tapír jako na potvoru nikde k mání nebyl. Až nakonec, probíral jsem si zápisník s telefonními čísly, která již většinou ani neplatí a padl na jméno Manila Vinetovič. Krátce jsem se zasnil.
Manila byl můj kamarád z Jugoslávie, který k nám do Číšťanova přišel, prchaje před válečnými konflikty na Balkáně. Už je to tak dávno. Všechny ty chvíle, kdy jsme budovali náš výzkumný ústav, okamžiky strávené v jedné společné domácnosti s černým Bumurellem Bifitainu řečeným Bubi, doktorkou Fuxovou a právě s Manilou. Vzpomněl jsem si na to, jak chudák umíral i na to, jak se Bubi s doktorkou brali a posléze adoptovali jeho dceru. Bylo mi najednou do pláče.
Raději jsem se zvedl a nalil si velikého panáka rumu. Smutné i krásné jsou vzpomínky, smutné i krásné zároveň. V souvislosti s jeho jménem mě však vytanula na mysli také zoologická zahrada v Sarajevu, kde jsem se nachomýtl k operaci gorilí samice Kafi. Ano, tam jsem ještě nějaké přátele měl a na ně se teď rozhodl obrátit.
„Crrr,“ zazvonil o tři dny později v kanceláři telefon. „Crrr.“
Zvedl jsem ho.
„To je zoo-obchod U kolouška?“
„Sí, sí seňora,“ zavtipkoval jsem.
„Ty vado, já se dovolala do Španělska,“ zaslechl jsem telefonistku, která se na opačném konci linky někomu svěřovala.
„Ne, ste dobře, tady je zoo-obchod U kolouška,“ uvedl jsem vše na pravou míru.
„No to jsem ráda. Moment, já vás spojím…“
„Haló, to je zoo-obchod u …“ zeptal se mě docela jiný hlas, robustní a hrubý.
„Ano, jistě, čím posloužím.“
„Tady je hraniční přechod České Velenice, právě jsme odbavili živou zásilku s vaší adresou. Veterinární správa vyžaduje karanténu v pražské zoo. Jste s tímto faktem srozuměn, nebo navrhnete jiné zařízení?“
„Cože? Dyť to zvíře musí být za dva dny v Berlíně?“
„To pochybuju. Karanténa je šest týdnů.“
„Ale to přece… Nikdy po mně nic takového nechtěli. Jsem jen prostředník,“ koktal jsem.
„Promiňte, já s tím nemohu nic dělat. Mám je poslat do té Prahy, nebo někam jinam?“
Vzdychl jsem si. To snad vyřeším, než ho dovezou. Nahlas jsem tedy řekl: „Pošlete ho do chomutovského zooparku. Já to s nimi zařídím.“
„Dobrá, napíšu tam že karanténa proběhne v Chomutově. To zvíře tam dorazí tak za pět šest hodin. Ano?“
„Samozřejmě. Budem ho tam čekat.“
To ovšem byla rána, na kterou jsem nebyl připravený. Dovozy zvířat sice vždy podléhaly karanténě, ale většinou se to obcházelo s tím, že zásilky karanténujete sami pod dohledem veterináře z okolí. No a jak už to tak chodí, dovezená zvířata mnohdy změnila majitele ještě v den dovozu. Karanténa pak probíhala spíš papírově. Asi je blahým dobám obchodu věčný konec. Sedl jsem si za stůl a vytočil číslo zooparku Chomutov.
Takřka hodinový rozhovor s jejich veterinářem skončil konstatováním: „Karanténa v Chomutově ano, ale šest neděl je nevyhnutelných.“ Jedině, kdybych měl doklad, že zoopark bude v tomto případě pouhým tranzitem na cestě do jiné země. Pak by to snad šlo.“
„Ach jo,“ vzdychl jsem si nahlas. Jak moc se toho za těch pár posledních let změnilo. Znovu jsem sedl k telefonu a začal obvolávat veterinární správy a inspektoráty životního prostředí. Nepomohlo to. Nakonec jsem musel, ačkoliv jsem měl v sobě panáka rumu, nasednout do Hančiny Fábie a vypravit se po úřadech osobně.
Uteklo cenných osmačtyřicet hodin a já skončil v Praze na ministerstvu obchodu. Nechápal jsem sice, jak je tento resort propojen s veterinární správou, ministerstvem životního prostředí ani s ministerstvem zemědělství, které jsem všechny musel navštívit, ale nakonec jsem od jednoho z náměstků konečně vyloudil potvrzení, že nejde o zvíře určené k chovu ani k prodeji v České republice, ale o pouhý převoz ze Sarajeva do Berlína. Dorazil jsem domů pozdě večer, zdevastovaný jak po týdnech v amazonské džungli. Potvrzení jsem však měl.

(pokračování příště)