Rozkrmování a růst zmije rohaté

Násilné krmení je o nervy vždycky. Minimálně proto, že odpovědný chovatel si je vždy vědom rizik, které tato varianta příjmu potravy pro hada znamená (nebudu je zde opakovat - na toto téma už toho bylo napsáno hodně). Násilné krmení hada jedovatého je z pochopitelných důvodů o nervy dvojnásob. Rád bych se proto podělil o některé své zkušenosti. Upozorňuji ale, že to, co funguje mně, nemusí nutně stejně dobře fungovat někomu jinému. A také připomínám, že sebedůkladnější text nemůže nahradit osobní zkušenost.

Potrava a růst
Zmiji rohatou (Cerastes cerastes) jsem získal začátkem roku 2004 coby mládě (patrně 0,1) narozené v zajetí v září roku 2003. Chovám ji v teráriu 40×35×40 cm na neprašném písku, vyzdobeném několika kameny a úkrytem. Světlo a teplo zajišťuje 40 W žárovka. Napáječka je spíše symbolická – nikdy jsem neviděl zmiji pít, ale na druhou stranu přítomnost napáječky nic nezkazí… .
Ke krmení zmije jsem dostal instrukci, že ji mám vytáhnou pinzetou z terária, položit na podložku, hlavu zafixovat lžičkou, chytit za hlavou a nakrmit. Ukázalo se, že tento postup je skutečně funkční. Ještě v lednu se mi podařilo hádě nakrmit myším ocáskem (nechtěl jsem se pouštět hned do krmení holaty bez trochy předchozí praxe) bez větších problémů. Zmije se krátce poté svlékla (délka svlečky 22 cm). Vše vypadalo dobře, ale krátce poté jsem si (při naprosto neteraristické činnosti) poranil nerv (konkrétně ulnaris) v levé ruce a levá ruka se stala téměř necitlivou a víceméně nefunkční. Jakýkoli pokus o další krmení byl v dané chvíli naprosto nemožný a nikdo z mých přátel si netroufal mi se zmijí pomoci. Nezbylo, než se obrátit na profesionála – MVDr. Weidenhöfera – který mi hada krmil za 150 Kč (což považuji za cenu přijatelnou a odpovídající riziku). Během března a dubna byla takto nakrmena celkem třikrát. Poté jsem ji začal krmit opět myšími ocásky, na manipulaci s holaty jsem si netroufal. V období od 16. 2. do 21. 4. byla zmije nakrmena třemi holátky a čtyřmi velkými ocásky. Poté se svlékla – délka svlečky 24 cm. Průběžně jsem zmiji předkládal holata – většinou jim nevěnovala zájem, v jednom případě holátko uštkla, ale nesežrala. Pokračoval jsem v krmení ocásky (pokud možno co největšími) až do 6. června. Celkem jich bylo 15. Vzhledem k mému postižení to byly poměrně náročné operace. Předkládaná holata zmije stále vytrvale odmítala. 6. června jsem si byl svou rukou natolik jistý, že jsem si konečně troufl na krmení myšími holátky. Zmiji jsem krmil vydatně, abych poněkud napravil předchozí deficit. Od 6. 6. do 16. 7. dostala celkem 10 holátek. Pak se svlékla a k mé spokojenosti činila délka svlečky již 30 cm. Po dalších deseti holatech (v období od 16. 7. do 21. 9.) se opět svlékla, ale růst již nebyl tak markantní (33 cm). Rozhodl jsem se, že již nastal čas, aby had konečně začal žrát sám. Průběžně jsem nabízel holata a myšky a slavný den nastal 12. 10., kdy zmije ulovila a sežrala svou první myšku. Zajímavé bylo, že zatímco malé myšky ignorovala, úspěšně ulovila myš, která byla dle mého názoru nad její možnosti. V této době jsem zaregistroval zajímavý jev: v teráriu se objevoval typický mrtvolný zápach, který teraristé dobře znají. Nebylo však možné určit jeho původ. Terárium je naprosto přehledné (jemný písek, úkryt) a dokonce i když jsem zmiji přemístil a písek důkladně prosil, nic jsem neobjevil. Domnívám se, že zápach mohl souviset s nadměrností soust, které had spořádal a s jejich nedokonalým strávením.
Od 12. 10. do 1. 2. 05 spořádala 9 myší. Poté přestala jevit o potravu zájem a 23. 2. se svlékla (35 cm). Zatímco délka se příliš nezvětšila, zmije znatelně zmohutněla. Od tohoto svleku jedla již méně – několikrát kořist uštkla, ale nechala být. Od 23. 2. do 15. 5. ulovila a sežrala 4 myši a jedno ochmýřené potkáně. Poté se svlékla a délka svlečky činila překvapivých 42 cm. Nyní krmím zmiji přibližně každých čtrnáct dní, potravu přijímá bez problémů.

Techniky krmení
Základní instrukce již byly zmíněny, ale není od věci je popsat podrobněji. Předně: je snad jasné, že by se do krmení jedovatého hada neměl pouštět někdo, kdo nikdy žádného hada nekrmil. Proto vynechám obecně platná pravidla a budu se věnovat jen těm specifickým: Zmije rohatá umí být hodně nepříjemná, pokud ji naštvete. Proto je třeba jednat rychle a s jistotou. Nejprve odlovení hada – to jsem činil vždy dlouhou pinzetou s konci změkčenými leukoplastí. Hada je třeba uchopit co nejblíže hlavy, vytáhnout a položit na podložku. V okolí by neměl být nábytek, pod nějž by zmije mohla zmizet v případě, že ji upustíte. Ihned, jak je had na podložce, je třeba přikrýt hlavu lžičkou (ne každá se hodí – je třeba, aby byla dostatečně mělká) a lehce přitlačit. Poté pustíte pinzetu a palcem a ukazovákem uchopíte zmiji za krkem. Současně zafixujete co největší část těla malíkem a malíkovou hranou ruky, to je velice důležité – zmije má tendenci se vymanit a vydatně sebou „mele“ – jednou se stalo, že se mi zafixování nezdařilo dostatečně rychle a zmije sama sebe kousla do ocasu. Naštěstí nepoužila jed – představa o tom, že hadovi jeho jed neublíží, je mylná. Jestliže se vám to takto povedlo, další manipulace je (vzhledem k velikosti hlavy oproti tělu) naprosto bezpečná. Pokud nikoli, je třeba vrátit zmiji do terária a další pokus nechat na druhý den, protože byste s ní už beztak nic nepořídili a jen ohrožovali zdraví vás obou. Ač se to někdy nezdá, je to velice rychlý a hbitý had a pokud se rozčílí, má sklon chňapat po všem kolem a to i směrem do výšky. Navíc se svíjí a tím pádem je obtížně uchopitelná, navíc při svíjení vydává výstražný zvuk třením kýlnatých šupin o sebe, což i u otrlého teraristy vyvolává dávno zapomenuté atavistické pocity, které nejsou nejvhodnějším rozpoložením pro tak delikátní činnost, jakou je krmení hada.
Shrnuto: v první fázi musíte hada překvapit a mít jej ve své moci dříve, než mu dojde, co že se to vlastně děje.
Další postup je již zkušenému teraristovi známý – jemně a s citem vpravit do hada potravu. Rozdíl je jen v tom, že s potravou nelze manipulovat přímo, ale je nezbytné uchopit ji do pinzety. Ke zmenšení tření lze doporučit klasický bílek, ale mně se osvědčily i sliny. Někdy doporučovaná voda se mi nijak zvlášť neosvědčila. Pokud had začne polykat, pak je třeba postupovat podle toho, čím jej krmíte. V případě myšího ocásku bylo možné vrátit v této chvíli hada do terária, ale zvlhčené holátko je třeba vpravit do hada celé – jinak by se na ně nalepil písek. Osobně jsem navíc při každém krmení vpravil do hada holátka hned dvě – má to dvě výhody: jednak můžete krmit i hodně malými a hlavně – pokud již had jedno sousto spolkl, u druhého už se tak intenzivně nebrání.

Závěrem
Cerastes cerastes je krásný had a pokud již žere sám, lze jej doporučit i mírně pokročilému chovateli, neboť při dodržení nezbytných bezpečnostních zásad (zabránění v úniku zvířete z terária apod.) je vcelku klidným a předvídatelným chovancem. K přemísťování hada se mi osvědčily dlouhé kožené pracovní rukavice, které zvlhčím vodou, čímž zajišťuji, aby had nevyklouzl, a současně se tak i zvyšuje cit v rukou. Nicméně k čemukoli delikátnějšímu, než je prosté přemísťování hada, se rukavice použít nedají. Vzhledem k tomu, že jde o pouštní druh, není problém ani s výkaly, které na vyhřátém písku rychle uschnou a lze je snadno odstranit. Nerozkrmené mládě bych ale naopak doporučil jen chovateli velmi zkušenému, který má v krmení mláďat hadů solidní praxi.