Lázeňská ornitologie
Letošní rok začal velmi příznivě. Hned třetího ledna se mi podařilo koupit módní, značkovou, zimní bundu za pouhých 350,-Kč. Nemohl jsem se na sebe v zrcadle ani vynadívat. Štramák. Vydrželo mi to dobře do začátku února, jak začal padat ten sníh. Do té doby se mohli příznivci teorie globálního oteplování mediálně přetrhnout. Pak dali chvíli pokoj. Jak jsem zametal ten marast, najednou jsem pocítil, že to není zrovna zdravá práce a jelikož jsem si právě šel k doktorovi pro potvrzení na řidičák, zmínil jsem mu tento poznatek. No, co vám budu povídat, do týdne mne v Motole rozpárali na prsouch a rovněž na noze mi učinili šlic. Kocovina po narkóze byla pěkná, ale pokud si dobře vzpomínám, zažil jsem párkrát takovou i po rumu. A slivovice, ten vychvalovaný lék, mě jednou na Moravě málem vobrátila naruby. Tolik na úvod, aby bylo zřejmé, jak jsem se vůbec ocitnul v lázních.
Lázeňský pobyt
Bohužel ani lázeňský pobyt se nevydařil, jelikož cestou tam jsem si při neustálém přestupování nějak strhnul cemr, musel jsem pobyt v polovině ukončit a stal jsem se opět zákazníkem nemocnice v místě bydliště. To mě bohužel mrzí, protože Františkovy Lázně jsou až neskutečně krásná přírodní lokalita, plná ptáků, kde se dá pořídit spousta krásných fotek. Tuto možnost jsem využil opravdu jen okrajově, protože většinu možného volného času jsem se čarokrásnými starými parky a lesoparky plížil jako Němci od Stalingradu na Sibiř. Přesto se mi podařilo udělat několik fotek, které tímto představuji.
Vůbec, celá skladba tamější ptačí společnosti je více než zajímavá a docela se v některých detailech podstatně liší od jiných míst u nás. Především pak od ptačí společnosti v Praze. Ale ono se to všechno liší i od jiných míst u nás. Třeba Ledeč nad Sázavou. Tady jsem to znal dříve docela dobře, v současnosti bohužel trochu ztrácím kontakt. Mohlo by se zdát, že úvahy, které tady rozvíjím, se příliš netýkají chovatelství, které představuje časopis Fauna, ale nesmíme se mýlit. Právě chovatelé mají k přírodě velmi blízko a chovatelé ptáků možná nejblíže. Musí totiž pokud možno co nejvíce porozumět svým svěřencům, to je základ úspěchu. A kde jinde nejlépe sesbírají ty nejcennější poznatky, než když se naučí dívat okolo sebe. Snad v denním tisku? Prosím vás!
Je vcelku známou skutečností, že některé druhy ptáků dovedou využívat přítomnosti člověka ke svému prospěchu. Jednoduše řečeno, stěhují se do měst a ztrácí zde svoji plachost. Říká se tomu urbanizace. Je až neskutečné, jak tento proces pokročil právě ve Františkových Lázních. Byl jsem doslova překvapen a pokusím se popsat zkratkovitě jednání jednotlivých druhů ptáků, spíše jako doprovod k fotografiím.
Od kosa k holubovi
Nejběžnějším druhem a to nejen ve Františkových Lázních je asi kos černý – Turdus merula. Přesto jsem zaznamenal rozdíl mezi jeho chováním tady a v Praze. Početnost kosů je v lázních mnohem vyšší než jinde, i když i v Praze patří k nejpočetnějším druhům. Rozdíl je především v ohrožení predátory a to nejen takovými, kteří loví přímo dospělé ptáky, ale především těmi, kteří ničí jejich hnízda. Na zahrádce pod mým oknem hnízdí kos pravidelně, v loňském roce to byla čtyři hnízda. Ani z jednoho hnízda nebylo vyvedeno nějaké mládě. Všechna hnízda mají na svědomí straky a sojky. Lázeňský kos přítomnost člověka naprosto ignoruje a nechá se fotografovat z bezprostřední blízkosti. Pražský kos obvykle zmizí, když mu věnujete nějakou pozornost, například na něj zamíříte fotoaparátem. Hnízda staví nejčastěji v zahradnicky upravovaných korunách nízkých javorů, kde jsou dokonale kryta. A nejen kos. Prakticky každý z těchto stromů má své nájemníky, kosy, drozdy, zvonky i stehlíky. Nejnápadnějším rozdílem mezi Prahou a Františkovými Lázněmi je početnost drozda zpěvného. Ten před mým oknem zcela chybí. Letos jsem nezaznamenal ani jednoho zpívajícího samce. Je jedním z nejdostupnějších úlovků krahujce a jeho hnízda jsou strakami a sojkami ničena ještě více než hnízda kosů.
Tady se vyskytuje tak jeden drozd na tři až čtyři kosy, což je dosti vysoký počet. Drozd je však o něco plašší. Nepřibližuje se tolik k člověku a pokud mu začnete věnovat pozornost, okamžitě se k vám otočí ocasem, připraven odletět. Přesto je jeho odletová vzdálenost malá. V jiných částech naší země je kvíčala, další hojný lázeňský pták značně plachý. Tady jej můžete vidět také opravdu zblízka. V poslední době je však ptákem, u kterého se stalo jeho stěhování do měst nejnápadnějším, holub hřivnáč. Původně obyvatel okrajů lesů a polí, který v tomto původním prostředí zůstal až nápadně plachým ptákem. Odlétají ještě dříve, než se k nim člověk dostane na dostřel. Ostatně mají proč, neboť jsou počítáni mezi lovnou zvěř. Ve městech si je můžete někdy prohlédnout opravdu zblízka, ale i tady se nijak nevystavují obdivu. V lázních vám klidně chodí pod nohama mezi zdivočelými holuby. I tak zvaní „věžáci“ si zaslouží naší pozornost. Řekl bych, že jejich počet je přiměřený, ale všichni jsou v nápadně dobré kondici, dobře opeřeni a nezahlédl jsem ptáka s nějakou vadou na nohách. Oproti tomu hrdličky zahradní ani tady neztratily svou plachost a zahlédnete je spíše na střechách domů. Někteří ptáci vyloženě žebrají o nějaký pamlsek. U holubů „věžáků“ to nijak nepřekvapuje. Ovšem sýkory koňadry dokáží být značně drzé. Létají lidem na ruce a ramena a lezou po lavičkách v bezprostřední blízkosti. V Sadové kavárně jsem pozoroval koňadru, která se snažila dostat k vystaveným dortům ve skleněné vitríně. Opravdu pečlivě prozkoumala každou hranu, jestli by snad nenašla nějakou skulinu, za velké pozornosti kavárenských hostů. Uvažoval jsem, že by se měl platit zvláštní příplatek za takový biograf. Všudypřítomné kavky však braly přilepšení od lázeňských hostů jen v určitou část dne, asi šlo o moučník. Kromě sýkor přilétali pro přilepšení i brhlíci. Pro člověka s naším ptactvem již trochu obeznalého byli pastvou pro oči lejsci. Jak lejsek šedý, který se dal pravidelně pozorovat v lázeňském centru, tak i lejsek černohlavý. U tohoto druhu jsem měl vystopovanou i hnízdní dutinu a těšil jsem se, že až budou ptáci krmit mláďata, může se mi podařit i nějaká ta fotka. Toho jsem se již nedočkal.
V korunách staletých velikánů
Hlavní ptačí život se však odehrával v korunách staletých velikánů, dubů, buků, lip i javorů. Z ptáků v korunách nechyběl snad jediný druh, který tam měl být. Strakapoudi, žluny, šoupálci, všechny druhy sýkor, rehkové, budníčci. Přímo v lázeňském centru se vrabec domácí vyskytoval jen poskrovnu, ale o dvě ulice dál již posedávali vypasení samci porůznu po okapech a vesele cvrlikali. Žádné známky obezřetného chování pražských vrabců, kteří bývají pečlivě zalezlí v nějakém hustém trní. Poněkud mě mrzí, že jsem již nestačil prozkoumat širší okolí, protože v okruhu lázní jsou četná slaniska, bažinaté louky a různé vodní plochy a to jak rybníky, tak i vytěžená rašeliniště, po okrajích i s rákosovými porosty. Chtělo by to sice alespoň holinky, ale i tak pro ornitologa přímo ráj. K těmto lokalitám jsem se dostal jen na okraj, přesto bylo možné vidět rozličné druhy kachen jako poláky velké i malé, chocholačky, březňačky, potápky černokrké, lysky, kolonii racků, labutě s mláďaty. V mnohem menším počtu jsem zaznamenal straky. Neobjevovaly se přímo v lázeňském centru, ale občas jen opravdu v okrajových částech. Nejspíš jsou myslivecky tlumeny a na početnosti jiných druhů ptáků je to opravdu znát. Z dravců jsem zaznamenal jen hnízdící poštolky. Docela dobře jsem mohl sledovat jejich chování, protože hnízdily právě přes ulici od mého lázeňského okna. Objevil jsem je hned první den a když jsem odjížděl, samice již nezahřívala mláďata ani v noci, ale nocovala na římse nedaleko hnízda. Vyfotografovat přilétající poštolku se mi k úplné spokojenosti nepodařilo. Ono je totiž zaostření objektu „digitálem“ poněkud složitější než obyčejnou zrcadlovkou a tu jsem sebou neměl. Vzpomenout si na všechny druhy ptáků, které jsem za svého pobytu zaznamenal je snad nad lidské síly. Ale opravdu v těchto místech nechyběl snad jediný druh, který by se tady měl vyskytovat. Nezmínil jsem se třeba o vlaštovkách, jiřičkách, rorýsech, ale opravdu všichni tito ptáci tady byli a to v počtech jinde asi nevídaných. Dokonce jsem viděl ptáky, které jsem spolehlivě nedokázal určit. Jeden druh budníčka mi leží v hlavě. Jak známo, z rodu budníčků jsou považovány za naše ptáky tři druhy. Liší se především zpěvem. Nejrozšířenější z nich pak, budníček menší, se ozývá jednoduchým rytmickým zpěvem, který je popisován jako opakující se cilp-calp. Cilp nahoru, calp dolů. Většina budníčků jsou spořádaní ptáci a zpívají opravdu tak, jak mají. Někteří však opakují slabiky svého zpěvu krapítko jinak, třeba cilp, cilp, calp nebo v podobných obměnách. Na jaře, než se zpěv ptáků znovu naučíte, můžete si tak splést některého takového zpěváka i s jiným druhem, třeba s modřinkou. No a tady, ve Františkových Lázních jsem na dvou místech zaznamenal zpěv, který jsem ještě neslyšel. Bylo to naprosto monotónní, budníčkovské cilp, cilp, cilp. Špicoval jsem uši, abych zaznamenal alespoň jedno jediné snížené calp. Nic. Strávil jsem na tom místě přes tři čtvrtě hodiny, abych ptáka zpívajícího vytrvale v koruně vysokého stromu uviděl. Nakonec se mi to podařilo. Byl to typický budníček. Tvar těla a lehce naznačená světlá páska přes oko. Leckdo by asi řekl, no co, budníček menší. Mě to neuspokojuje. Proč všichni ostatní v okolí zpívají tak, jak mají a najednou dva odpadlíci jinak? Já si myslím, že i v té naší, prozkoumané přírodě máme o čem přemýšlet. A vůbec nejlepší pak je, když si člověk udělá svůj vlastní názor. Když si najde nějaký svůj spolehlivý způsob, jak se nejlépe orientovat.
Nic nového pod sluncem
Pěkná blbost, co? Nakonec i ten zrzavej revolucionář říkal to samý. Učit se, učit se, učit se. Přesto nikdo nedělá nic jiného, než že vám věšej bulíky na nos. Jak je potom krásný sedět v lázních na lavičce, najít si tu správnou polohu, aby vás nic nebolelo, dívat se do korun starých stromů, které pamatují jak to tady zakládali a říkat ptákům tam nahoře. Vy kluci, vy se tady máte, to je ale pastvy.
