Magické slovo endurance– XI. Část

Kdy a kam

Přesto, že vytrvalostní ježdění je stále oblíbenější a vzrůstá počet jezdců i koní v přípravě, nelze říci totéž i o počtu závodů nebo pořadatelů. Je více než zřejmé, že se v tomto ohledu nemůžeme srovnávat s velkými a endurance zaslíbenými zeměmi jako jsou Francie nebo Velká Britanie, kde se závody konají každý týden, jen si vybrat ten pravý.
Když zmizí z kalendáře pořadatelé schopní uspořádat i více závodů ročně, je to znát. Do Prostějova či do Lhoty u Konice se vždy jezdilo s radostí a na dobré závody. Doufejme jen, že letošní „time out“ není na věky.
Pokud nenajdeme závody doma, musíme se podívat za hranice. Z mnoha důvodů bývá nejbližším zahraničím Slovensko, byť třeba ne kilometráží. Informace o „poriadaných pretekoch“ můžeme nalézt na www.sjf.sk, nebo pro ty, kteří znají Vlada Pažitného, přímo u něj.
Pokud nejedete na závody se statutem mezinárodní, stačí průvodní list z Okresní Veterinární Správy (třebaže jej celníci mnohdy ani nechtějí), občanský průkaz a peníze na cestu a startovné, které je nižší než u nás a je čtyřnásobkem kilometráže dostihu. Ostatní nezbytnosti jako na domácích závodech.

Bratislava

V příhodném intervalu, právě tři týdny po závodech v Rakvicích, pořádal ŠK Dunaj Bratislava XI. ročník vytrvalostních závodů o Cenu Dunaje. Z původního rozpisu tří závodů na 85, 64 a 42 km se konaly jen poslední dva jmenované. Důvodem byl malý počet přihlášených koní na 85 km. Pravděpodobně mnozí slovenští jezdci dali přednost mezinárodním závodům v Polsku, kde se mimořádně dařilo právě našim, tedy českým jezdcům. V hlavním závodě na 160 km byl třetí Emil Štefek s Trigou, vynikajícně se prosadili i další naši reprezentanti v závodech na 120 km jak juniorů, tak i seniorů, kde obsadili jednou první a dvakrát druhé místo.
Ale zpět do Bratislavy. Díky vstřícnosti slovenských pořadatelů nebyl problém se telefonicky přihlásit dva dny před pořádáním závodů, navíc tolerovali i příjezd ráno v den konání dostihů. Je zřejmé, že dobrá vůle dělá divy.
Hlavního závodu na 64 km, který se jel na zcela rovinaté trati v příměstské rekreační zóně v oblasti jezer a Dunaje ve dvou kolech s půl hodinovou přestávkou, se účastnilo osm dvojic. Všichni koně byli buď plnokrevní arabové nebo shagya arabové. Trať vedla zhruba ze dvou třetin po úzkých a velmi tvrdých polních, lesních a asfaltových cestách s nerovným povrchem a zbytek byly široké, posečené a přiměřeně pružné nivní louky na březích Dunaje, kde se v prvním kole naplno projevil slovenský temperament a tudíž se většinou cválalo. Korektně, nezběsile, nicméně dlouho. Přes to všechno, i přes závěrečný dojezd podjezdem s klouzavými dlaždicemi a neširokou, nerovnou cestou, prvních pět koní dojelo víceméně zároveň a zbylí tři s nepatrným odstupem, který vůbec nic nerozhodl. Průměrná rychlost první pětice na trati prvního kola byla téměř devatenáct kilometrů za hodinu. Toto tempo a z něj plynoucí i psychické vypětí neakceptoval pouze mladý, pětiletý hřebec shagya araba Dušana Majerčíka a pro nezklidnění jako jediný v první části odstoupil.
Všichni ostatní prošli veterinární kontrolou bez problémů a nastoupili do druhého, závěrečného kola. Jako první vystartoval Miroslav Drásal s klisnou shagya araba Kasr El Nil s náskokem více než tří minut před Ferasem Boulbolem na plnokrevném hřebci Habib. Další jezdci pak vyrazili již v kratších intervalech. Druhé kolo vedlo po stejné trase jako první, a tak dávalo rovné šance všem zúčastněným. První dvojice si nejen udržovala náskok před hlavním polem ale dařilo se jí ho i zvyšovat, byť se v průběhu závodu utvořila silná čtyřčlenná skupinka, která se intenzivně snažila uprchlíky dostihnout. Po odstoupení Tomáše Masarika na koni Tadeáš pro kulhání sice ve stíhací jízdě nezvolnili, ale každý se již spíše pokoušel vytvořit si optimální pozici pro dojezd do cíle. Všichni závodníci na druhém a dalších místech totiž velmi přesně znali situaci na trati od svých wranglerů, kteří je čekali snad na šesti různých místech a tak nejen poskytovali vodu k pití i chlazení, ale i přesné informace o časových rozestupech.
Do cíle dojela první klisna Kasr El Nil s Miroslavem Drásalem v čistém čase 3.40:02, po necelých sedmi minutách pak ve vteřinových rozestupech Andrej Hurbánek se Salemem, Silvia Kovaríková s klisnou Silvií a Feraz Boulbol s Habibem. Po dalších zhruba osmi minutách i jeho sestra Feiruz Boulbolová s klisnou Nazirou. Dvě minuty po ní přijela Zuzana Varjuová se Siglavy Bagdady, protože však neprošla veterinární kontrolou, byla diskvalifikována. Za povšimnutí dozajista stálo „obutí“ třetí v cíli, klisny Silvie. Byla neokutá, jen na předních kopytech měla gumové návleky.

Hlavní rozdíly

Je možné, že zpočátku se může zdát způsob organizace slovenských závodů poněkud uvolněnější a méně jasný něž je zvykem a vlastně i pravidlem například ve Zbraslavi, Rakvicích nebo Kozlově, nicméně je tu mnoho drobností i důležitých věcí, které si můžeme vzít za příklad. Předávání cen a vyhlašování výsledků se děje v sedle a s velkou důstojností. Ceny, což byla stužka, pohár, diplom a finanční ohodnocení předával nejen zástupce pořadatele a sponzora, nýbrž i poslanec slovenského parlamentu. O výši a rozdělení peněžitých odměn se vědělo dopředu a byly veřejně vyhlášeny. Po ukončení vyhlášení výsledků vedoucí jednotlivých ekip, případně jezdci dostali celkové výsledky v tištěné formě.
Z dalších, do očí bijících rozdílů nejvíce zaujala početní převaha mužů ve startovním poli a také věk nejstaršího účastníka byl úctyhodných téměř sedmdesát let. A že rozhodně nebyl jen raritou do počtu svědčí i jeho druhé místo v závodě na 42 km, kde se na start postavilo dvanáct jezdců.
Velmi příjemným momentem bylo i chování wranglerů k cizím jezdcům i koním, kdy neváhali nabídnout vodu na osvěžení i soupeři.
Veškeré poznatky lze shrnout do stručného konstatování, že ačkoliv se na Slovensku zúčastníte zahraničních závodů, rozhodně se nebudete cítit jako v cizině.