ZOO – Obchod U kolouška

„Kdes byl?“ vyjevila se Hanička, jen spatřila mé několik dní neoholené strniště. Dal jsem jí pusu a ona se chytila za nos: „Fuj, ty ale smrdíš.“
„Promiň, jen se osprchnu a jedu za tetou.“
„Můžu s tebou?“
„Jasně. Ale kdo bude v Tropech?“
„Ta nová, Lída. Je šikovná, může mít na starosti pobočku a Romče necháme na triku krám.“
„Hm,“ přikývl jsem a běžel domů dát svému zevnějšku punc člověka.

Když jsme v deset večer dorazili do Chomutova, museli jsme si koupit lístek na noční safari, Jinak by nás totiž vrátný dovnitř nepustil. No vlastně nám to ani tak nebylo moc platné, protože nikdo z vedení zooparku zde touhle dobou nebyl.
Přespali jsme v pick-upu. Rázem byla středa a začínalo svítat. Veterinář Daniel Lhoták dorazil před devátou a bez okolků nás pustil do prostoru karantény. Došli jsem dlouhou chodbou až k předposlední kóji a uslyšeli chrochtání.
„Támhle,“ ukázal lékař a nám se před očima objevil asi rok a půl starý sameček jihoamerického tapíra druhu Tapirus terrestris. Byl kouzelný. Na první pohled poznáte, že byl uměle odchovávaný lidmi. Ihned totiž přiběhl až k nám a začal Haničce olizovat napřaženou ruku.
„Bude nám tu chybět,“ řekla smutně mladá ošetřovatelka, která se najednou objevila vedle zvěrolékaře. „Je jako dítě.“
„Kdy vyrazíte?“ zeptal se muž.
„Co nejdřív, dneska už tam měl být.“
„Hm, do večera jste tam. Já si jen ofotím to potvrzení, vy podepíšete převzetí a můžete si ho vzít.“
„A jak se vlastně jmenuje?“ zeptala se Hanka.
„V papírech měl jen číslo a tak mu říkáme Garibaldi,“ vyhrkla ošetřovatelka. V jejích očích se odráželo, jak jí ten tvoreček přirostl za dva dny k srdci. Nebylo však zbytí, museli jsme jít.

19. Nach Berlín

Garibaldi se uvelebil v pick-upu na vysoké vrstvě sena a ničím nerušen začal chroupat připravená jablka. Vyrazili jsme na severozápad přes Horu Sv. Šebestiána a zakrátko už ukrajovali z té přibližně třistakilometrové vzdálenosti, jež nás od cíle dělila. Rádio vyhrávalo rozličné německé odrhovačky a Hanička na místě spolujezdce spokojeně usnula. Bylo nádherné říjnové dopoledne.
Kousek za polovinou cesty jsem se rozhodl udělat přestávku na pozdní oběd a sjel na odbočku k Senftenbergu. Je to takové malebné městečko jen pár kilometrů od hlavní silnice. Přímo na náměstí se zde tyčí věž pozdně gotického kostela zdobená přebohatým naturalistickým dekorem z rukou Hanse Spiesse, který pocházel z Frankfurtu nad Mohanem a od roku 1485 žil také v Praze. No a pár kroků odtud je Gaststätte bei des Steinmetzen, zájezdní hostinec, kde podávají výtečné lovecké tournedos, velmi vysoké bifteky s cibulí a žampióny. Sliny se mi sbíhaly.
„Co je?“ protřela si Hanička oči a vystrčila hlavu z okénka jen jsem zastavil. „To už jsme tady?“
„Udělal jsem přestávku na jídlo.“
„Kolik je?“
„Budou dvě,“ odpověděl jsem jí a šel zkontrolovat našeho pasažéra. Garibaldi byl v naprostém pořádku.
Za pár chvil už jsme seděli každý u dvojité porce tournedos a spokojeně se cpali. Náš klid však zčistajasna narušil jakýsi dohola ostříhaný muž. Měl na sobě krátké, široké kalhoty a vysoké bílé podkolenky. Chyběl mu snad už jen lovecký klobouk s jezevčími štětinami.
Vběhl do restaurace a rozrušením celý sinalý divoce gestikuloval rukama. Pak zamířil přímo k nám: „Ich suche Herrn…“
Dál něco šprechtil a já se zeptal Hanky: „Co chce?“
„Nevim, zdá se že hledá nějakýho pána od nějakýho psa. Moc mu nerozumim.“
„I don´t understand German. Plese speak English,“ obrátil jsem se k němu.
Nechápal. Stále jen ukazoval ven a s očima navrch hlavy ze sebe vyrážel: „Groß Hund…big dog…“
„Co porád blbne?“ zeptal jsem se Haničky.
„Nabízí ti nějaký velký párek v rohlíku, či co,“ vzdychla a dál vychutnávala tu krmi, které se jen tak něco nevyrovná.
Třebaže tam stál celou dobu a jeho hlas se změnil ve vyšeptané chrčení, bylo nám fajn. Nakonec jsem to začal považovat za nějakou zdejší atrakci, součást jejich folklóru, a když jsme dojedli a zaplatili, zastrčil jsem tomu muži do kapsy desetieurovku. Nakonec za ten výkon si to i zasloužil.
Vyšli jsme před hospodu a rozhlédli se kolem. Všude byl klid a ticho. Kdybychom pominuli několik důchodců povalujících se na lavičkách, dalo se říct, že nikde není živáčka. Taková ta odpolední pohoda, jak ji známe z Balkánu.
„Vidíš, tak už to došlo i k nim,“ hlesl jsem.
„Co?“
„No siesta přece.“
Ale to už tady byl zas ten chlap a popadl mě za ruku.
„Co je zas?“ zhrozil jsem se. „To by snad už mohlo stačit, ne?“
Ale nestačilo. Táhl mě kamsi do jedné z bočních uliček a Hanička mě následovala. Nakonec jsem ho pochopil. Nenabízel nám ani párek v rohlíku ba ani velkého psa, ale chtěl nám ukázat, jak mu vandalové zničili jeho útulnou cukrárnu. Vypadalo to jak výbuch sopky. Tající zmrzlina všude kolem a dorty na zemi i na stěnách.
„Vidíš, zlatý Čechy. U nás to sice poslední dobou vypadá jako na divokým západě, ale něco takovýho, to sem tedy eště neviděl,“ zavrtěl jsem hlavou.
„Chudák, představ si, že by to někdo udělal nám. Celej krám zničenej,“ politovala majitele Hanka.
Já zavětřil. Nějaký divně nasládlý pach mi s tou vůní vanilky a lékořice nešel dohromady.
„Je mi to líto,“ pravila moje přítelkyně k tomu muži a potřásla mu rukou jako při pohřbu.
Ten zápach odněkud znám, pomyslel jsem si. No ale čas běžel a my pospíchali. I poklepal jsem tomu člověku s účastí ve tváři na rameno a otočil se k odchodu. On však ryčel dál.
A pak se to stalo. Na zemi mezi povalenými židličkami jsem zahlédl tu hromadu hnědozelené kaše, která šířila dosti podivný puch. Ne, to nebyla ani pistáciová zmrzlina, ba ani pohádka mládí. Naklonil jsem se blíž a najednou zahlédnu v rozsypaném pískovém cukru stopu. Vypadala jako Poseidonův trojzubec.
 

(pokračování příště)