Devonian Reef

„Rozhodně ne.“ Už potřetí zazněla stejná odpověď. Tentokrát asi z nejpovolanějších úst, od zaměstnance Okresního zastupitelství v Derby. „To by jste s normálním autem neprojeli. Potřebujete 4WD. Navíc nám tu nedávno dost pršelo a na téhle trase se několikrát křižuje řeka s cestou, takže tam může být stále ještě dost vody. Každopádně tam jsou pro normální auta dost velký kameny,“ poznamenal na konec. V tu chvíli nám bylo jasné, že budeme muset opět trochu provětrat naši peněženku.

O hodinu později, zlomeni nátlakem zkušenějšího okolí, se řítíme po Gibb River Road v poměrně malém, ale pohodlném Daihatsu Terios směrem na Devonian Reef, což je společný název pro tři národní parky v Kimberley (severozápadní oblast Austrálie), Windjana Gorge, Tunnel Creek a Geiki Gorge.

orel pojídající klokana

Času máme jako obvykle málo, pouhých 24 hodin, a tak jsme se rozhodli vyjet ještě odpoledne. Tachometr ukazuje 90 km/h. Rádi bychom posunuli ručičku aspoň na 110, ale máme na paměti slova paní za přepážkou: „Dejte pozor na krávy, jsou téměř všude. Když to nabouráte, platíte 500 dolarů, takže nejezděte po setmění!“ Věděli jsme, že je to pravda. Během naší cesty jsme se již mnohokrát setkali se stády volně pobíhajících krav nebo ovcí. Doposud největší hrozbou pro naše auto byli ale klokani. My jsme však nikdy žádného nesrazili. V Austrálii vám všichni řeknou, že není vhodné jezdit autem po západu slunce nebo v noci. To jsou totiž chvíle, kdy začínají být klokani nejvíce aktivní, začínají skákat. A skáčou opravdu všude. V jednu chvíli nám přišlo, že hlavně pod kola všech projíždějících aut. Pohled na desítky mrtvých klokanů ležících u silnic (na úseku jen pár stovek metrů) není v Austrálii žádnou vzácností.
„Viděl si ho?“, z ničeho nic vykřikla Milča. „A koho jako?“, nechápavě jsem se na ní podíval. „Byl tam ten varan, nebo co. Projela jsem nad nim autem. Chceš se vrátit?“ „No to je otázka. Dělej, otoč to,“ nervózně jsem sebou cukal v autě.

Tiliqua multifasciata

Ještě se ani nestačily dotočit kola a už jsem vyndával nohu z auta. V zápalu událostí jsem jen zaslechl: „ty si fakt blázen,“ jen jsem se pousmál, ale v hlavě už jsem měl něco jiného. Na okraji silnice už na mě čekal. Asi 30 cm dlouhý, tlustý a nikterak přitažlivý Scink. „Nejdřív udělej fotku nebo ti pak zase uteče a nebudeme mít nic“, namítla Milča po předchozí zkušenosti s mým lovem těchto scinků. Před pár dny totiž nastala úplně stejná situace, jenže já jsem po zastrašovacích manévrech tlustého ještěra stáhl ruce zpět a než jsem se stačil znovu připravit k útoku, scink zmizel kdesi v houští. Neponechávám tedy nic náhodě a nejprve pořizuji několik fotografií a teprve poté se pouštím do lovu. Hlasité syčení a otvírání jemně zubaté tlamy není tentokrát milému scinkovi nic platné. Bez váhání jsem ho čapnul za krkem a jemu nezbývalo nic, než rezignovat.
Scinka většinou poznáte na první pohled. Mají obecně válcovité tělo, krátké končetiny, někdy dokonce i ty chybí a hladké lesklé šupiny. Většina druhů je ovoviviparních, embryonální proces tedy probíhá ve vajíčku uvnitř těla samice. Navíc působí poměrně obtloustle a podle mého názoru nejsou nijak přitažlivými zástupci plazů.

Tiliqua multifasciata

Scink, kterého jsme potkali patřil k rodu Tiliqua. Devět z deseti zástupců tohoto rodu žije na Australském kontinentu. Náš úlovek jsme později určili jako Tiliqua multifasciata.
Slunce pomalu dokončovalo svou celodenní pouť a večerní obloha se ladila do tradičních barev. Krajina se pozvolna halila do temného závoje noci, zatímco oblohou se rozlévaly všelijaké odstíny červené. Člověk mění hodnoty ve zlomku sekundy a v němém úžasu stojí tváří v tvář kouzlu přírody. Všechno se najednou změnilo v cosi překrásného a nezapomenutelného, pohádka západu se stala zase na chvíli pravdou. Za pár minut bylo po všem a my jsme stále nevěděli, kde budeme spát. Opravdu nebyl den, kdy bychom nenašli alespoň něco nového, něco krásného, co jsme ještě neviděli.

Crocodylus johnsoni

Z devadesátikilometrové rychlosti se stala čtyřicetikilometrová. Světla reflektorů pronikala noční krajinou, až nám po půlhodině jízdy ukázala místo našeho tábořiště. Bylo to sice silniční odpočívadlo, takový ten kousek rozšířené silnice pro unavené řidiče, ale stan se tam dal postavit celkem dobře, protože asfaltová část Gigg River Road už dávno skončila. Zbytek cesty je pak typicky červená prašná cesta, která končí někde u Fitzroy Crossing. V tomto směru se nám už nechce nic riskovat. Přece jenom jsme slíbili, že po setmění jezdit nebudeme a pak těch 500 dolarů… .
Budík nás probouzí v šest ráno. Po krátké snídani házíme vše do auta a během několika málo minut se nám opět práší od kol.
První zastávkou je Windjana Gorge. Dřevěné informační tabule pro turisty říkají, že zdejší kraj je co do přírodních krás opravdu bohatý. Kromě sladkovodních krokodýlů a kaloňů, kteří zde nejsou žádnou vzácností, je velmi významným historickým místem. Zdejší exponované skalní stěny jsou staré 350 mil. let a dodnes je možné v některých místech objevit zkamenělé pozůstatky již dávno vyhynulých živočichů.

Crocodylus johnsoni

Procházíme úzkou skalní uličkou a zlehka se přidržujeme kamenných výčnělků a jen ztěží nám dochází, že horniny, kterých se dotýkáme, mají několikanásobně delší historii než lidstvo samo. Dvacet, třicet kroků a stojíme na břehu Lennard River. Zkalená řeka si poklidně protéká svým korytem. Hned na první pohled je patrné, že celkem nedávno tomu bylo úplně jinak. Ohnuté kusy suché trávy kolem větví na břehu rostoucích stromů mlčky vypovídají příběhy této řeky. Po obou stranách se tyčí do výšky mnoha desítek metrů velké skalní útesy. Dojem je velkolepý.
Pomalu postupujeme podél koryta a očima neustále skenujeme nejbližší okolí řeky. „Tamhle je, koukej!“, strčila do mě Milča a ukazovala na druhý břeh. Beru dalekohled a opravdu, na druhé straně, přesně tak jak ho všichni známe ze zoo, nehybně ležel krokodýl.
„To je freshy, sladkovodní krokodýl. Nejsou nebezpeční. Dá se s nima i koupat, když je neohrozíš, tak ti nic neudělaj“, prohodil směrem k nám jeden z poblíž stojících návštěvníků. S váhavým úsměvem a nevěřícným pokrucováním hlavy jsme se s Milenou podívali na toho bushmana. „Vážně?“ s podivem jsem odpověděl. „Jo, vědí, že tě nemůžou sežrat, protože maj malou tlamu, dlouhou a moc úzkou, ne jako ty mořský potvory, ty tě sežerou ani nemrkneš. Ty tady ale nejsou,“ poznamenal na závěr.
Jak jsme se později dozvěděli, tlama sladkovodního krokodýla (Crocodylus johnsoni) je až třikrát delší než šířka její základny. Krokodýl dorůstá délky až 3,2 m, nejčastěji však 2,6 m a živí se zejména korýši, rybami, ptáky a menšími savci. Při hnízdění využívá písečných břehů a vytváří jakési kolonie. Samice pak klade 4–18 vajec, ze kterých se líhnou 20–25 cm dlouhá mláďata. Samice dospívá poněkud dříve než-li samci, podobně jako u lidí, od 11 do 14 let, samci od 13–17 let. Zajímavé je, že v období sucha, pokud není zahrabán, urazí až 40 km za den.

Tunnel Creek

Asi o dva kilometry dál se nám naskýtá jedinečná příležitost. Několik „freshies“ tu nehnutě leží v bahnité mělčině. „Koukej na ně, to je nádhera. Jdi pomalu co nejblíž k nim a uděláme nějakou fotku.“ „Ty ses asi zbláznil, jdi si sám.“ Chvilku se takto popichujeme, ale pak se jeden po druhém postupně přibližujeme jen na pár metrů a pořizujeme celkem zdařilé snímky.
Po hodině chůze nám turistická cesta mizí pod nohama a další postup už není tak jednoznačný. Prodíráme se křovím, opět míjíme baobaby a sledujeme bedlivě okolí, jestli třeba nepotkáme nějakého další zástupce australské fauny. Nic. Žádní hadi, žádní kaloňi a ani žádní další krokodýli, a tak se rozhodujeme pro návrat.
Baobaby jsou vůbec zvláštním útvarem, tajemnou hříčkou přírody, jež majestátně hledí daleko do kraje. Je škoda, že je však můžeme najít pouze v sušších oblastech dvou kontinentů, Austrálie a Afriky. Jejich kolébkou je Madagaskar, který byl v dávných dobách součástí afrického kontinentu a dodnes zde tak můžeme najít celkem šest druhů těchto velikánů. Jsou v sobě schopni zadržet obrovské množství vody, aby přečkali dlouhá a suchá období. Umožňuje jim to mohutný kmen s nasákavým pórovitým dřevem uvnitř a jakýmsi ochranným štítem s tuhými vlákny na svém povrchu. V těchto obdobích se také z důvodů další úspory živin zbavují svých listů a vypadají pak opravdu impozantně. Poměrně tenké větvoví v porovnání s masivním kmenem tak neujde žádnému pohledu proplouvajícímu krajinou.

Tunnel Creek je odsud vzdálen pouhých 37 km, což v nás vzbuzuje velmi dobrý pocit, náš další cíl není daleko. Tento přírodní útvar není nic neobvyklého. Jedná se o velikou vápencovou jeskyni zhruba 12 m vysokou a až 15 m širokou, jejímž středem protéká malá říčka. Jeskyně je tunelem o třech vchodech. Kdysi to byl jeden dlouhý tunel, dnes je však uprostřed narušen propadlým stropem. Kromě velkého počtu netopýrů a vápencových útvarů vznikajících vysrážením uhličitanu vápenatého obsaženého v rozpuštěné krasové vodě, jako jsou ze shora visící stalaktity, se zde můžeme občas setkat i s „freshies“.
Vytváření podzemních prostor je obdobné jako vznik krasových útvarů, závisí na rozpustnosti vápence v podloží. Srážkové vody pohlcují atmosférický oxid uhličitý a stávají se slabým roztokem kyseliny uhličité. Tento roztok je již schopen rozpustit vápenec a změnit ho na uhličitan vápenatý rozpustný ve vodě. Voda bývá často obohacena půdním vzduchem, oxidem uhličitým i dalšími organickými kyselinami, které rozpouštěcí proces znásobují.
Koncem 19. století byla jeskyně úkrytem Jandamarry, domorodého obyvatele a člena Bunuba klanu, který bojoval po příchodu kolonizátorů za práva domorodců. Dlouhé roky se mu dařilo skrývat. V roce 1897 byl však zrazen a zabit.
V dnešní době tu každoročně úspěšně projde mnoho stovek turistů a my se rozhodně chceme začlenit do jejich řad.
Před vstupem do tunelu narážíme na malý potůček razící si cestu skrze obrovské žilnaté balvany, aby se kousek opodál, v klidném stínu jeskyně, změnil spíše na bahnité rybníčky než tekoucí koryto dravého potoka. Náhradní boty jsme si tentokrát nevzali, ale ani přesto neváháme a vstupujeme do prvního brodu. Voda je sice studená, ale ne tak, jak jsme očekávali. Zapínáme čelovky a necháváme naše reflektory, aby nám ukázali kudy kam.

Tunnel Creek

„Koukej na to, ryby s červenejma očima,“ volám na svou přítelkyni a ukazuji na podivné plavající tvory kousek ode mě. „To je od baterky, na mě si nepřijdeš,“ bleskurychle odrazila moji fintu.
Brodíme se zleva doprava a zpět, podle toku potoka. Někde nám voda sahá téměř po pás a to znamená jediné, jsme zde ve správnou dobu. V jiném ročním období, kdy se k zemi řítí hektolitry vody, by se zde projít v žádném případě nedalo.
Míjíme místo, kde se propadl strop a já prohledávám okolní otvory a prolákliny s nadějí, že objevím nějakou krajtu. Je to velmi příhodné místo. Vlhko, stín, plno netopýrů a slunce na dosah. Po chvilce zjišťuji, že mé tajné přání asi nebude naplněno a protože Milča je už zase někde vpředu a já opět zaostávám, nechávám lov lovem a raději směřuji k východu. Hluboká voda s bahnitým dnem nám záhy klade nepřekonatelný psychický odpor. Váhání je dlouhé, ale rozum vyhrává a naše kroky směřují zpět. Cestu již známe, a tak jsme rázem tam, kde jsme začali.

Varanus mertensi

„Viděli jste tu velkou ještěrku?“, znenadání se ozvalo vedle nás. „Promiňte, co jste říkal?“, s úžasem jsem odvětil. „Na druhé straně vedle potoka leží velká ještěrka“, upřesnil postarší turista se svou manželkou. „Varan!, jdeme, rychle“, vykřiknul jsem a zbrkle sebral boty ze slunečního žáru a rval je zpět na nohu.
Tunelem jsme prolítli hloubka nehloubka. A opravdu. Na písečném břehu jen pár metrů od jeskyně si nerušeně užíval asi 80 cm dlouhý varan. Nehnutě ležel na malé písečné pláži a nejevil nepatrný zájem o své středoevropské přátelé. Oči měl zavřené, jen občas, asi pro kontrolu, je na chvíli otevřel. Působil velmi apaticky a po půl hodině nečinnosti jsem musel smutně konstatovat, že asi není v pořádku.

Varani jsou další zajímavou skupinou plazů. Tvoří samostatnou čeleď Varanidae a v mnoha směrech se podobají hadům, zejména hroznýšům. Mají roztažitelný hltan, dlouhý vidlicovitý jazyk, kterým přijímají pachy přicházející z okolí a předávají je dále k analýze do Jacobsonova orgánu umístěného na vnitřní horní části tlamy. Odtud putují vjemy do malého mozku, který informace dále zpracovává. Do této čeledi řadíme nejen druhy dorůstající tří metrů, ale i třiceticentimetrové exempláře. Většina druhů vede samotářský život. Loví, požírají mršiny a den co den slídí krajinou. Větší druhy pak téměř neohroženě vládnou australské krajině. Jejich největším nebezpečím je posledních pár tisíc let pes Dingo a v posledních letech samozřejmě člověk, ačkoliv jsou drtivou většinou zařazeni do Washingtonské konvence.

Varanus mertensi

Pořizujeme ještě pár fotografií a opouštíme mdlého varana. Jestli je silný, dokáže se se svou nepřízní osudu vyrovnat, v opačném případě to bude sama příroda, která ukončí jeho trápení ve prospěch ostatních. V přírodě stále ještě platí, že přežívají jen ti silnější a chytřejší. Jde v podstatě jen o výběr, o zachování druhu v té nejlepší genetické kvalitě. To jen my lidé měníme své osudy, zaběhnutý řád přírody k obrazu svému a už nemyslíme, zdali se tento obraz bude shodovat i s obrazy jinými, třeba s obrazy těch, kteří leží teď nehnutě na silnici nebo v nedalekém příkopě, těch, kteří dovedou pouze tiše pištět, ale protože ten zvuk není dost hlasitý, nikdo ho neslyší, anebo slyšet nechce.

Literatura:
1. Zelinka J., Voženílek P. – Krokodýlové-přežívající současníci dinosaurů. Třebestovice: Ratio, 153 s.
ISBN 80-902312-3-3
2. Harald J., Ještěři. Praha: Jan Vašut, 1998. 71 s. ISBN 80-7180-007-8
3. www.rako.host.sk
4. www.teraristika.cz
5. www.kingsnake.com