Expediční deník: expedice LACERTA – 2, Řecko 2005 – 1. díl
Milí čtenáři, měla jsem možnost zúčastnit se herpetologické expedice „LACERTA – 2 , ŘECKO 2005“. Krátce řečeno, byla skvělá! Nedá mi to abych se s vámi o tyto zážitky nepodělila. Přijmete-li tedy mé pozvání, můžeme spolu, v několika číslech Fauny, znovu toto nádherné dobrodružství prožít. Jak jsem se stala účastníkem expedice?
Bylo to velmi jednoduché. Již v dětství jsem si stanovila jasný plán – stát se Joy Adamsonovou, popřípadě správcem národního parku v Nairobi, v nejhorším případě cvičitelem lachtanů.
Že Vám to něco připomíná?
Nevzdávejte to. Nikdy není pozdě. Jakmile Vám Vaše puberťácké dítě začne dávat najevo, že již vaši péči nepotřebuje, využijte toho. Založte si vlastí ZOO, staňte se průvodcem na safari, vybudujte záchranou stanici ledních medvědů. Já se dala na obojživelníky (viz článek Fauna č. 2/2005 „Minirezervace obojživelníků“, všem kteří na tento článek reagovali, moc děkuji).
Tak se ze mě, na středně stará kolena, stal herpetolog amatér, vděčný za každou radu či informaci. Protože se vše z knih vyčíst nedá, nabídka terénního herpetologa Ivana Zwacha k účasti na expedici se v tomto případě pochopitelně neodmítá.
Organizátoři expedice
Expedice se pořádala ve spolupráci s agenturou Natura Opava, která, mimo jiné, založila i Mezinárodní středisko ekologické výchovy – Ekocentrum Natura – muzeum v Neochori (více v některém z příštích čísel). Snaží se tak upozornit na to, že Řecko nejsou jen památky světového významu, ale také příroda, kterou je třeba chránit.
Témata expedice
1. Jarní stepi Řecka
2. Obojživelníci a plazi Řecka
3. Obojživelníci a plazi Prevezské zátoky
Termín konání
29. 4. 2005–15. 5. 2005
Pátek 29. 4. 2005 vyrážíme
Cíl cesty je jasný a tak se sbaleným batohem, spacákem a karimatkou vyrážím na místo srazu. Do Olomouce nás obatohovaných doráží sedm. (Ivan, Víťa, Lukáš, Jirka, Dan, Helena a já) Věci skládáme do vozíku, nasedáme a 29. 4. 2005 v 17.15 h sedm statečných vyráží směr Řecko.
Cesta probíhá v klidu a pohodě, Rakouskem projíždíme nocí, časně ráno přijíždíme do Benátek. Čekáme na trajekt, v poledne se naloďujeme, zvedáme kotvy a vyplouváme na širé moře. Na lodi trávíme téměř 24 hodin. Trpíte chronickou nespavostí? Netrapte se, kupte si palubní lístek, vyhlédněte si pěknou lavičku na zádi lodi, vytáhněte spacák a nechte se lodním šroubem unášet do říše snů. Navrhuji, aby se tato účinná terapie dala předepisovat ošetřujícím lékařem. V neděli odpoledne 1. 5. 2005 připlouváme do přístavu Iqumenica (časový posun o 1 hodinu). Přesedáme do auta a opět vyrážíme. Na silnici nacházíme 1. nález – obávanou ZMIJI RŮŽKATOU Vipera ammodytes. Zmije růžkatá je zajímavá nejen svou kresbou (pověstnou klikatou čárou) na hřbetě, ale hlavně svou nezaměnitelnou hlavou s růžkem na čenichu. Tu vám však ukázat nemohu, protože kontakt s automobilem (ne naším) se jí stal osudným. (foto 1) Bohužel nebyla sama, podobných nálezů bylo mnoho – ještěrky, hadi (asi jako u nás ježci). V Řecku jsou na tom hadi obecně špatně. Pokud Řek narazí na hada, ve většině případů to skončí jeho smrtí, ať už je či není jedovatý. V minulosti prý byly na Balkáně dokonce vyplaceny odměny za každou hlavu mrtvé zmije. Tak nevím, milí teraristé, zda byste v Řecku zaujali tím, že vaším domácím mazlíčkem je had.Přijíždíme do Agi Apostoli, kde jsme získali povolení k táboření, pro nás překvapivě v místním městském parku. Nedivíme se jen my, ale zřejmě také místní obyvatelé, kterým jsme od této chvíle sloužili jako levná atrakce, podle návštěvnosti celkem úspěšná.
První (živé) úlovky
Ještě ani nemáme pořádně vybaleno a s horlivou nedočkavostí se vrháme na obhlídku terénu. V parku rostou nádherné olivovníky, na kterých nám ještěrky předvádějí hru na schovávanou (foto 2). Léty cvičený Ivan, alias rychlá ruka, chytá první ještěrku. Protože jsme na Balkáně, je příznačné, že první ještěrkou byla právě JEŠTĚRKA BALKÁNSKÁ Lacerta trilineata (foto 3). Těch nám po tábořišti běhalo mnoho, na fotkách jsou mladé ještěrky. Dalším úlovkem se stal, rovněž mladý SLEPÝŠ KŘEHKÝ Anguis fragilis (foto 4). Napadá mě dětská hádanka: Co je to, má to tělo jako had, ale není to had? Ano, je to slepýš. Není třeba zdůrazňovat, že od hadů se na první pohled liší hladkými lesklými šupinami a pohyblivými očními víčky. V nebezpečí odhazuje ocas jako ještěrky (asi proto se jmenuje křehký). Proč se však jmenuje slepýš to nevím. Vidí, ne sice jako ostříž, údajně je dokonce i barvoslepý, ale přece. V orientaci si vypomáhá jazykem, ale tlamu má oproti hadům mírně pootevřenou. No, není to zvláštní tvor? Slepýš je živorodý, vývoj slepýšků probíhá v těle matky a tak je potomstvo chráněno nejen před predátory ale také před vedrem a suchem, což je právě v Řecku značnou výhodou. Bohužel i slepýš je mnohdy považován za nebezpečného hada a je proto zbytečně zabíjen.
V okolí nacházíme nádherné orchideje, tesaříka obrovského (foto 5) a pozor, velmi zajímavý hmyz – tiplici a to ne ledajakou. Tato tiplice napodobovala žahalku (největší evropskou vosu) (foto 6). Někteří z nás vyslovují teorii, že taky může jít o žahalku napodobující tiplici. Ivan ohromen (spíše ochromen) se ptá: „Proč by to ta žahalka dělala?“ Okamžitě rozvíjíme odbornou diskuzi, kde předkládáme ony jasné a zcela logické důvody proč. Pohotový Víťa nepozorovaně zapíná kameru a nahrává. Budete-li mít někdy možnost podívat se na dokument z této expedice, pak uslyšíte neslýchané. Ivan tentokráte nestříhal, aby měl důkaz, s kým že to na této expedici byl.
Příprava na noc
Dan vyráží s klíčem do Muzea pro stany, zrada, klíč nesedí. Žhaví mobil. Má obavu, že nikoho nesežene, v Řecku jsou právě velikonoce. Nezbývá než vybalit naše malé stany, původně plánované jako krizové pro výlety do okolí. Stavíme. Máme úspěšně dostaveno a přijíždí auto s klíčem. Co teď, spát v prostoru nebo se tísnit ? Bourat a znovu stavět ? Rychle a jednohlasně vítězí varianta první noci v malém stanu. Je odhlasováno a chlapi po namáhavé práci odjíždějí do místní taverny. Ivan neslyšel větu o velikonocích a odjel ve svých apartních tepláčcích (opět domorodce zaujal).
Zlé hustilky
Já a Helena zatím dobrovolně hlídáme tábor. Světla ubývá, zato přibývá podezřelých zvuků. Vytí a štěkot toulavé smečky psů se začíná nepříjemně přibližovat. Hlavou se nám honí myšlenky, kolik jich je a jak dlouho nežrali. Z opačného směru se ozývají neidentifikovatelné skřeky. A nad hlavou se ze všech směrů ozývají „hustilky“ (pravidelné s…s…s…). Hurá chlapi přijíždějí. Od Dana se dovídáme, že ony hustilky jsou sovy (sýčci). No jistě, co jiného. Spokojeně zalézáme do stanů, soukáme se do spacáků a chystáme se usnout, když v tom se ozve silný hlas rozzuřené hustilky sss…sss…sss. Tentokrát je to skutečná hustilka – Víťa nafukuje matračku. Vzhledem k tomu, že měla vadné spoje. Tento hustící rituál s…s…s… sss…sss…sss se opakoval každý večer. Přemýšlím, že po návratu vnutím manželovi hustilku, jinak už asi neusnu, zvyk je zvyk.
Tady se milí čtenáři rozloučím. Zítra – pondělí (v příštím čísle) na vás čekají skutečně skvělé herpetologické zážitky z lovu malpolona … jak by řekli v televizi: „Nenechte si ujít a zůstaňte s námi“.
