Pískomil kRod: Pachyuromys (jediný zástupce)
Podčeleď: Gerbillinae – pískomilové
Čeleď: Muridae – myšovití
Řád: Rodentia – hlodavci
Je známý také pod jménem pískomil tlustoocasý nebo pod starším označením kyjochvost. V cizojazyčných publikacích ho nalezneme pod názvy:
anglicky – Fat–tailed Gerbil,
rusky – žirnochvostaja pesčanka,
německy – Dickschwanzmaus,
francouzsky – souris a grosse queue.
Na systematické postavení pískomilů (a ostatně všech myšovitých hlodavců) existuje řada rozdílných názorů – někdy bývají řazeni do samostatné čeledě pískomilovitých, jindy jako podčeleď čeledě hrabošovitých, ale v poslední době převládá názor, že patří do rozsáhlé čeledě myšovitých, která obsahuje více než 1300 druhů.
Do chovů v naší republice se pískomil křečkovitý dostal pravděpodobně poprvé v roce 1995, kdy byl vystavován v pražské zoologické zahradě. Od roku 1996 se několikrát objevil v nabídkách obchodníků se zvířaty a záhy si získal oblibu chovatelů. Není divu, protože většinou svých vlastností je přímo předurčen, aby se stal pravým domácím mazlíčkem.
Německý zoolog Heck popisuje již v roce 1906 tyto pískomily slovy: „Jsou to velmi čistotná zvířátka, mající šedožlutý, hedvábně měkký kožíšek a kulatou hlavu s velkýma očima, podobnou hlavě tarbíků, kteří také obývají pouště Egypta a jiných severoafrických zemí. Nejpodivuhodnější jest na těchto zvířatech tlustý ocas, podle kterého dostala své jméno. Ocas jest porostlý řídce srstí, růžově prosvítá a vypadá docela tak, jakoby na něj někdo šlápl a ocas byl oteklý.“ K tomuto výstižnému popisu zbývá jen dodat, že pískomil křečkovitý dorůstá délky 105–135 mm a jeho ocas může být dlouhý 45–60 mm. Ocas má obvykle na svrchní straně stejnou barvu jako hřbet zvířete a vespod je bělavý, ale u některých forem může být celý masově růžový. Spodek těla a končetiny jsou bílé.
V přírodě obývají pískomilové křečkovití písčité pustiny se sporou vegetací. Žijí v severní části Sahary, od Maroka až po Egypt. Vyžadují poměrně velké, dobře větrané terárium (alespoň 40×60×30 cm). Jako substrát je nejlepší propraný a prosátý říční písek (velikost zrn do 2 mm) smíchaný s mastkem. Vhodný je i písek pro činčily případně i kočkolit (ten však může způsobit těžké zažívací potíže, pokud ho zvířata požírají), ale naprosto se nehodí piliny nebo hobliny, ve kterých se pískomilům zakrátko zcela slepí srst. Chov je možný v párech nebo menších skupinách s jedním samcem, ale musíme počítat s tím, že některé odpářené samice samce napadají a je proto nutné včas je oddělovat. Samice rodí po 19–22 dnech březosti 3–6 holých a slepých mláďat, velkých okolo 1,5 cm. Jejich vývoj je poměrně pomalý – zcela osrstěná jsou až 15. den, oči se jim otevírají okolo 20. dne. Jejich odstavení je možné po 30 dnech života. V teráriu musí být dostatek úkrytů, např. z půlek kokosových ořechů. Základem potravy je hmyz, který by měl tvořit asi 50 % krmné dávky. Ochotně přijímají cvrčky, saranče, larvy potemníků (i rodu Zophobas). Rostlinnou složku může tvořit směs zrní (kukuřice, slunečnice, pšenice apod.) doplněná zeleninou a ovocem. Je dobré podávat část zrní naklíčenou. K okusu podáváme větvičky nejedovatých dřevin a tvrdý chléb. Většina zvířat ochotně přijímá i sušenky pro kočky. Napájení není nutné, pískomilové dokáží využívat vodu obsaženou v potravě a nepijí vůbec nebo jen velmi málo.
I když je pískomil křečkovitý poněkud obtížněji chovatelný než jeho příbuzní z rodu Meriones, vyváží to svým zajímavým chováním a klidnou povahou.