ZOO – Obchod U kolouška: Kde nic, tu nic

„Garibaldi,“ zašeptal jsem, popadl Haničku a pelášil zpátky k zaparkovanému autu.
Ano, byl to on. Vyvalil zadní dveře pick-upu a vzal nám draka. Hledali jsme ho pak ještě hodinu a nebýt toho, že cestou plenil jednu cukrárnu za druhou, asi bychom ho nenašli. Ten zmetek, měl zmrzlinu fakt nesmírně rád.

Garibaldi

„Jestli to takhle půjde dál,“ pravil jsem k Haničce, když jsme ze Senftenbergu odjížděli, „tak nás ta naše zvířata zruinují.“
„Kolik to stálo?“ zeptala se.
„Myslím, že většinu provize za tapíra,“ hodil jsem okem dozadu, kde za zadrátovanými dveřmi slastně podřimoval přecpaný Garibaldi.
Ale nakonec, proč si ztěžovat, cesta ubíhala dobře a viděli jsme světa kraj. Na berlínský Siegplatz jsme dorazili pozdě odpoledne, tedy spíš už navečer a … Nikde nikdo.
„Seš dobře?“ zeptala se Hanička, zatímco já vystupoval z auta. Obešel jsem vozidlo a s rukama pokrčenýma jako žebrák, koukal kolem.
Nic!
Ještě dobře čtvrt hodiny jsem to nemohl pochopit. Pak mi však bůh seslal do cesty jakousi stařenku vezoucí dětský kočárek. Větrala se tady na ohromném prostranství, jež připomínalo naši letenskou pláň.
„Prosím vás, nebyl tu někde cirkus?“
„Wie bitte?“
„Ach jo,“ sesul jsem se do podřepu a připadal si úplně ztracený.
„Was haben Sie gesagt?“ naklonila se stařenka ke mně.
Já jí však při nejlepší vůli nerozuměl ani slovo.
Tu se do toho však vložila Hanka, která měla alespoň nějaké základní znalosti tohohle mně nepochopitelného jazyka: „Wo ist Zirkus? Zirk? Opláá, op.“ Hanička začala naznačovat, co tím svým hoplá hop vlastně myslí. Musel jsem se smát.
„Ja?“ dovtípila se ta paní. „Zirkus ist schon abreisen.“
„Wohin?“
„Ins Ausland verreisen.“
„Wohin ins Ausland?“
Žena pokrčila rameny.
„Nemohli byste mluvit taky se mnou?“ zeptal jsem se. Cítil jsem se odstrčený a zbytečný.
„Sou pryč,“ obrátila se Hanka ke mně.
„Na to nemusim umět německy,“ odpověděl jsem a ukázal rukama kolem.
„Ale,“ ohradila se moje přítelkyně, „cirkus odjel do ciziny.“
„Kam?“
Hanka pokrčila výmluvně rameny. Přesně tak, jako stařenka před chvílí. Ještě že tyhle posunky jsou ve všech jazycích stejné.
Opřel jsem se o pick-upa.
„Co budeme dělat?“ zadívala se mi Hanička do očí.
„Musíme za nima.“
„Kam?“
„Do Itálie. Do Verony,“ vzdychl jsem. „Teta přece říkala, že tam maj další štaci.“
„No jo, ale tam můžou dorazit taky za dva tejdny. Znáš to, cestou vystoupěj tuhle a onde a…“
Mávl jsem rukou: „Máme na vybranou?“
Zavrtěla hlavou.
No a tak jsme nasedli do vozu, u nejbližší benzínky doplnili autu palivo a tapírovi vodu a zamířili na jih. Na jih do období renesance.

Verůna

Cesta to byla krkolomná, ale vzhledem k tomu, že jsme Garibaldiho na hranicích zatajili, projeli jsme ze severu na jih Evropské unie za necelých dvacet čtyři hodin. Utahaní jako dva bladhaundi po zvlášť namáhavém honu, zaparkovali jsme auto i s mlsným lichokopytníkem jen deset minut od pověstné arény města Verony.
„Všechno mě už bolí,“ zahekala Hanička a s rukama v bok se snažila rozcvičit ztuhlá záda.
„Já mám hlad,“ rozhlédl jsem se kolem.
„Už zas? Jedli jsme před dvěma hodinama v Malcesine.“
„No právě,“ nedal jsem se.
„A co Garibaldi?“ zeptala se moje přítelkyně a mě vytanulo na mysli, jak nám během cesty už zas dvakrát utekl. Podařilo se nám ho však vždycky v předstihu odlovit u nejbližší cukrárny, ještě než stačil něco spáchat. Teď jsem ovšem nechtěl riskovat: „Nacouvám zadními dveřmi až k téhle zdi, aby nemohl vylézt. Pak si můžem v klidu prohlídnout město a zeptat se na cirkus…“
„Ty umíš italsky?“
„Nóó, la bambina, nóó.“
„Cože?“ vyjevila se Hanička, ale než jsem jí vysvětlil, že v podstatě neumím ani slovo, jen si tak pohrávám s tím, co jsem kdy kde pochytil, už jsme měli přeparkováno a mířili k nedaleké pizzérii. V žaludku mi už zas hlasitě kručelo.
Dal jsem si „Pizzu Quattro stagioni“ - čtvero ročních období a musím říct, že chutnala příšerně. Hanka měla klasickou šunkovou „Al prosciutto“ a byla spokojená. Holt, člověk nemá vždycky jen experimentovat.
Pak jsme šli kolem arény, kruhového amfiteátru, kde se v dobách římských pořádaly hry a turnaje gladiátorů. Rozlehlé náměstí kolem bylo plné turistů, ale i tak na vás dýchalo kouzlo dávno zašlých časů. Stejně jako o pár ulic dál před domem Julie Capuletové, kde se turisté mísili do průvodu masek a dobově oblečených herců. Širokým klenutým vchodem vcházíte do dvora, jehož stěny jsou posety tisíci a tisíci milostných vzkazů, srdíček a příslibů věčné lásky. Veskrze každý zde udělá svou značku barevnou tužkou, voskovkou, nebo jen rtěnkou a tak každá z cihel vystupujících ze zdí kolem, hýří duhovými odlesky nesčetných barev. I já jsem zde připojil rudé srdce s vyrytým V + H, jak se pod balkónem, z něhož Julie vyznávala lásku svému Romeovi sluší. V čele dvora, pod sametovou zelení břečťanu, je stářím zašlá bronzová socha krásné Julie a její levé ňadro, pokud z něho sleze zrovna další s pověrčivých výletníků, je oblýskáno do zlatavě bílé. Chudák Julie, osahaná do běla.
„Máš mě rád?“ zeptala se Hanička a já přikývnul: „Miluju tě, ty zvíře. Jsem přece zoolog.“