Linduška luční - Anthus pratensis

Lindušky jsou pěvci příbuzní konipasům, řazeny jsou do čeledi Motacillidae. Obvykle tato čeleď v různých seznamech nebo tabulkách, či v knihách, začíná právě výčtem rodu Anthus – kterému říkáme česky lindušky. Nové české názvosloví jich uvádí celkem 41 druhů řazených do rodu Anthus a jeden druh řazený do rodu Tmetothylacus. Pro rod Macronyx bylo pak zvoleno české jméno linduškovec. Z uvedeného vyplývá, že vyznat se v těchto ptácích bude pěkná fuška, zvláště proto, že jsou si navzájem zatraceně podobní. Ne sice úplně všechny druhy, nicméně ty sobě podobné mají silnou převahu.

linduška luční u hnízda s mláďaty

Naštěstí však většina druhů lindušek žije někde jinde než na území naší vlasti, proto se problém určení ptáků pro české ornitology, k jejich velké radosti, dosti omezuje. Zdeněk Klůz ve svých ornitologických tabulkách uvádí pro naše území tyto druhy, které se mohou eventuelně vyskytnout. Jsou to následující druhy, případně jejich zeměpisné formy:
Anthus richardi richardi – linduška velká sibiřská,
Anthus campestris campestris – linduška úhorní evropská,
Anthus trivialis trivialis – linduška lesní evropská,
Anthus pratensis pratensis – linduška luční evropská,
Anthus cervinus rufogularis – linduška rudokrká západní,
Anthus spinoletta spinoletta – linduška horská evropská.

• Právě tady, v bujné přízemní vegetaci, je ukryto hnízdo.

To je jenom šest druhů. Všechny tyto druhy lindušek na našem území ovšem nehnízdí, některé jen řídce, avšak vcelku pravidelně protahují, další jsou zaznamenány jen jako vzácní zatoulanci. Novodobější ornitologické tabulky Dr. Mlíkovského neuvádějí lindušku velkou. Jako hnízdící druhy uvádějí celkem čtyři. Ovšem dva druhy hnízdí jen opravdu v nevelkém počtu. U lindušky úhorní je uváděno jen 40–80 hnízdících párů. Ptáci se zdržují jen na specielních lokalitách, jako jsou staré výsypky severočeských povrchových lomů. Dříve byl uváděn výskyt i v Polabí, tady však asi již nehnízdí. Další druh, linduška horská, hnízdí jen v Krkonoších a v Jeseníkách, snad i v Beskydách. Počet hnízdících párů opět není nijak vysoký, je uvedeno 260–380 hnízdících párů. Tím se nám počet druhů, které by průměrný ornitolog měl umět určit, snížil na pouhé dva druhy. Tedy lindušku lesní a lindušku luční. Při této selekci máme nakonec trochu štěstí. V hnízdní době se můžeme s linduškou lesní setkat prakticky jenom v lese, případně na jeho okraji, nejspíše však při lesních pasekách. České jméno tohoto ptáka je tedy velice výstižné. Zcela ojediněle je můžeme najít na ne zcela typických lokalitách jako jsou nějaké travnaté, hustě keři porostlé hůrky. Takovou zprávu podával například J. Holeček. Lindušku luční pak můžeme vidět opravdu nejspíše na loukách, polních cestách, spíše poblíž vody. Ale velice častá je i v pásmu kosodřeviny v Krkonoších. Asi v roce 1980 jsme pěšky stoupali směrem z Pece na Sněžku a jakmile jsme minuli pásmo vysokého lesa, pozorovali jsme co chvíli vyletující, zpívající samce lindušek lučních. Tady to byl opravdu hojný pták. Dr. Mlíkovský uvádí jako naši nejhojnější lindušku, lindušku lesní. Počet hnízdících párů odhaduje na půl až jeden milion. U lindušky luční pak na 30 až 60 tisíc hnízdících párů. Tyto údaje se poněkud rozcházejí s údaji kroužkovací stanice Národního muzea. Tady se uvádí, že v období od roku 1934, až do roku 2002 bylo okroužkováno celkem 10180 kusů lindušek lesních, ale 14247 kusů lindušek lučních. To sice nic neříká o počtu hnízdících párů, spíše o tom, že lindušky luční se vyskytují na lokalitách, kde se lépe chytají, nicméně každý údaj by měl být brán v úvahu. Lindušky luční najdeme v Čechách spíše na výše položených místech a spíše poblíž vody. V takových místech se kroužkovatelé snaží chytat i jiné druhy ptáků a proto je asi lov na lindušky luční úspěšnější.

• V hnízdě sedí jen poslední opozdilec.

Já jsem ptáky fotografoval u vesnice Bělá poblíž Ledče nad Sázavou, to je již začátek Českomoravské vrchoviny. První hnízdo jsem našel vcelku náhodou, ještě s násadou vajec, v trávě u polní cesty, když sedící pták prudce vylétl. Naštěstí jsem si místo označil a dokonce zapsal „souřadnice“ na kus papíru. Našel jsem na místě klacek a na něj ještě navlékl kus tvarované gumové hadice, která se používá u automatických dojiček krav. Klacek jsem pak zabodnul kousek od hnízda, ale tak, aby nebudil pozornost. A zapsal si i počet kroků. To bylo nakonec štěstí, protože za týden, když jsem tam dorazil s fotografickým nádobíčkem, to na místě vypadalo zcela jinak. Tráva vyrostla dobře o třicet centimetrů a moje znamení jsem dvakrát přešel. Když jsem jej konečně našel, musel jsem pěkně na kolena a rukama odhrnovat trávu, aby to nakonec nevypadalo tak, že tudy prošlo stádo slonů. Všechno dobře dopadlo, i nějaké fotky jsem udělal, ale na druhou stranu nejsou docela ideální. To hnízdo se dalo fotografovat právě jen z jedné strany, ale krmící pták pak byl vždy otočen k fotografujícímu zády. Bohužel ve většině případů tomu tak je. Lindušky luční, ale i lesní, hnízdí zásadně na zemi. Hnízda jsou však z valné většiny umístěna ve svahu, v nějaké polodutině vytvořené ve staré suché trávě, na rovině pak pod nějakým polehlým suchým trsem různých rostlin. Lépe se hnízda hledají v době, když ještě ptáci sedí na vejcích. Okolní vegetace ještě není natolik vysoká, takže někdy již zdaleka vidíte podezřelý kruhový otvor nebo dokonce i část hnízda. To však netrvá dlouho, zakrátko se všechno schová v bujné zeleni. Těsně před tím, než mláďata opustí hnízdo, můžeme pak pozorovat i vyšlapané chodníčky, kterými ptáci k hnízdu chodí. Lindušky chodí k hnízdu zásadně pěšky, někdy i opravdu velkou vzdálenost, třeba i 10 až 15 metrů. Abychom však tyto cestičky odhalili, to musíme mít již opravdu zkušené oko. Přítomnost lindušek nám však nejspíše prozradí zpívající samci. Ti vyletují se země vzhůru podobně jako skřivani, ale nekrouží. Při vzletu již zpívají, po dosažení nejvyššího bodu pak padají k zemi s roztaženými křídly a vysoko zdviženým ocasem. Tento let je naprosto typický. Linduška lesní předvádí podobný let, ale obvykle startuje ze špičky vysokého stromu a při letu dolů i krouží.

• Mláďata právě pěšky opouštějí hnízdo.

Ptáci hnízdící na zemi často předvádí zvláštní manévr, aby odpoutali pozornost nepřátel od hnízda. Najednou vám pod nohama vyletí ptáček a dělá, že má zlomené křídlo a nemůže létat. Pro dravce snadná kořist. Jakmile však upoutá vaši pozornost a začnete jej pronásledovat, najednou se zázračně uzdraví, svěšené křídlo se narovná a frnk, je pryč. Je to známá skutečnost, každý o tom někde četl. Na vlastní oči jsem to viděl právě jen u lindušek, takže vám nepovím, které další druhy ptáků umí takto klamat. Pokud jsou v hnízdě vejce, obvykle ptáci tento trik nepoužívají, teprve až po vylíhnutí mláďat. Mláďata jsou však v hnízdě jen asi 13–14 dnů a hnízdo opouštějí v době, kdy ještě neumí létat. Odejdou prostě pěšky. Staří ptáci chrání svým trikem se zlomeným křídlem i jednotlivá, ještě nelétající mláďata. To jsem si ověřil, protože jsem byl mámen rodiči v místech, kde hnízdo být nemohlo. A skutečně jsem nakonec objevil jedno mládě přikrčené u keříčku kvetoucího rmenu. Dokonce mám někde i zdařilou fotku, ovšem nevím, jestli se mi ji podaří rychle najít. I když ne, přiznám se vám, že mládě lindušky nepózovalo pro fotografa zcela dobrovolně, ale bylo přivázáno za jednu nohu provázkem ke kolíčku zapíchnutém v zemi. I když tento jejich trik znáte, neznamená to předem úspěšné nalezení hnízda. Jednou mi takhle asi 100 metrů od kraje lesa najednou vylétla linduška lesní přímo pod nohama a předváděla mi to známé zlomené křídlo. Ale di ty, to na mě neplatí. Zkameněl jsem na tom místě a položil si k nohám dalekohled. Potom jsem si našel příhodnou suchou větev a zapíchnul ji do toho místa. Nakonec jsem začal prohledávat terén v kruzích okolo větve. Potom jsem si to zopakoval pěkně po čtyřech a zase nic. Tak jsem se vrátil do vesnice pro kosu a všechnu vysokou trávu posekal. Nic. Zajel jsem autem hlouběji do lesa a pozoroval jsem to místo dalekohledem. Bylo vidět, že lindušky tam krmí někde svoje mláďata, dokonce jsem pozoroval ťuhýka, který jim jedno mládě uzmul. Přesto jsem to hnízdo nenašel. Celou tu dobu jsem jinak nespatřil živáčka. Ale najednou večer v hospodě slyším od stolu, kde mastili mariáš, poznámku. Jó, nejlepší seno je z lesa!

linduška luční – Anthus pratensis

Nakonec tedy ještě poznámku k odlišování dvou našich nejběžnějších lindušek, pokud ptáky držíte v ruce. V tomto případě se literatura příliš nevyjadřuje a dokonce jsou tady i otazníky. V roce 2004 například vyšla v Knižním klubu knížka Ptáci Evropy. Je to překlad z anglického originálu, autorem Rob Hume. Autor ovšem není současně i autorem fotografií a proto vyvstává otázka, nakolik je si jist, že na obrázku je skutečně ten druh ptáka, který na ní má být představen. Ovšemže nemohu tvrdit, že jsou tam chyby, nicméně mám z toho poněkud cvrčka v hlavě. Například právě u lindušky luční je na snímku šipka směrem k zobáku a text: štíhlý, jemný tmavý zobák. Potom mám jednu rakouskou knížku, kde je na fotografii linduška s černým zobákem, je však určena jako linduška lesní. Naše literatura, konkrétně Hudec, říká: zobák šedavý, spodní čelist a nohy světle masově červenavé. Ostatně ani na našich obrázcích není zobák lindušky luční příliš tmavý a odpovídá spíše popisu Dr. Hudce. Jsou zde však znaky, které jsou vcelku spolehlivé a jsou známé již ve staré literatuře. Lindušky jsou chodci a mají dlouhý dráp na zadním prstu, který jim pomáhá při chůzi udržovat rovnováhu. Chodí, neskáčí jako vrabci. Linduška luční má pak zadní dráp vždy delší než samotný prst. Linduška lesní má drápky kratší. Pak je tu ještě formule křídla. Druhá až pátá ruční letka jsou stejně dlouhé a tvoří vrchol křídla a třetí až pátá letka jsou zúžené na vnějším praporu. To jsou dostatečné znaky pro určení druhu, pokud držíme ptáky v ruce. Lindušky luční jsou u nás ptáci tažní a v době tahu je samozřejmě nemusíme pozorovat zrovna někde na louce, jako v době hnízdění. Nelétají od nás nikam daleko, většina z nich přezimuje v jižní Francii nebo severní Itálii. Některé u nás dokonce i přezimují, ale jde asi o ptáky severních populací. Dr. Mlíkovský odhaduje počet zimujících ptáků na 1500 až 3000 jedinců. Nezdržují se však v hejnech, maximálně jen v malých skupinkách na příhodných místech, někde na březích řek nebo rybníků.

• Fotografie bez blesku dokumentuje krycí zbarvení lindušek.

Až někdy začátkem houbařské sezóny vám některá pozdně hnízdící linduška bude předvádět svůj trik se zlomeným křídlem, neskákejte jí na špek, košík hříbků je také hezký pohled.