ZOO – Obchod U kolouška: Krok k cíli

„Zmetku,“ urazila se naoko, ale ona i já jsme věděli, že k sobě prostě patříme. Jako nikdo na světě. Přivinul jsem ji k sobě a políbil tím nejmilenečtějším polibkem, jaký znám. Oslintal jsem jí tak i osmičku vpravo nahoře.

Ďábel sám si pro mě přišel

Pak jsme se vydali přes uličky a náměstíčka kolem domu Romeova až nahoru na hrad Scaligeriů. Byl to nádherný den.
No ale proč vám to vlastně popisuji. Nechci abyste si mysleli, že jsem sklouzl k nějakému místopisnému vyprávění, či dokonce k pouhému cestopisu. Musel jsem Vám ovšem vykreslit to fluidum okamžiku, protože právě na téhle cestě, zhruba někde na konci Dantova náměstí, až tam, kde jsou majestátní hrobky některých příslušníků rodu Scaligero, zrovna když jsem si prohlížel nádherný sarkofág pod andělským jezdcem, tak právě tehdy jsem měl pocit, že mi někdo sáhl na zadek. No nesmějte se. Hanička to být nemohla, protože ta stála kousek přede mnou a tak jsem nenápadně pootočil hlavu abych pohlédl za sebe. Nikdo tam však nebyl. Uklidnil jsem se. Ale vtom mne kdosi žďuchl do hýždí tak silně, že jsem se převážil a plnou vahou narazil do své přítelkyně. Pak jsem se oba poroučeli vpřed a před pádem nás zachránilo jen ozdobné kování kolem hrobky.
„Co blbneš?“ osopila se na mě Hanka, jen co popadla dech.
„Kurňa, kerej…?“ snažil jsem se postavit alespoň na všechny čtyři. Neohrabaně jsem se obrátil a zahlédl tmavou siluetu. V tu chvíli jsem ucítil náraz a dál už nevím nic.
„…haló, Vláďo, prober se, Miláčku, jsem u tebe…“ zaslechl jsem jakoby s velké dálky a když se mi před očima projasnilo, uvědomil jsem si, že ležím v Hančině náručí. K vědomí jsem přicházel jen velmi pozvolna. Možná to mohlo trvat tak pět minut, než jsem si uvědomil jak mne kdosi sexuálně obtěžoval a jak mne pak jedinou ranou poslal k zemi. KO. Podíval jsem se na Haničku a ona se pousmála. Pak mě políbila a já ucítil tupou bolest na čele, kde se mi rýsovala neskutečně ohromná boule.
„Co.. to … bylo?“ vysoukal jsem ze sebe konečně.
„Vona,“ ukázala Hanka vedle sebe.
Zaostřil jsem a pak se mi všechny informace, ze všech čivů spojily v jedno a spolu s právě nabytou zkušeností mi daly pohlédnout do samotného pekla.
„Čert,“ zařval jsem jako smyslů zbavený. „Ďábel sám si pro mě přišel, néé.“ A znovu jsem omdlel.
„Co je?“ zeptal jsem se o minutu či dvě později, když mne políček přivedl zpět k vědomí.
„To není čert,“ pravila Hanka a já poněkud lépe zaostřil. Tam přímo nade mnou, hned vedle mé Haničky stálo černé, vousaté stvoření, jehož podmračený pohled a velké rohy mne tolik vyděsily. Nebyl to čert, byla to koza.
„Čí je?“ zeptal jsem se, když se mi podařilo vysoukat se na nohy.
Hanka pokrčila rameny.
„Dem pryč, než si nás někdo všimne,“ zavelel jsem trochu nepřiměřeně, protože kolem byl už dávno srocený dav. Všichni se nám smáli.
Původně jsem si myslel, že ta černá koza s bílou plotnou na plecích patří některému z komediantů, kteří zde na Dantově náměstí provozovali středověké tržiště. Opak byl však pravdou. Ta mrcha černobílá nás sledovala až na hrad nad řekou a neustále se snažila pozřít něco málo z mých kalhot. Ducala mě a pošťuchovala až jsem se nakonec neudržel: „Ty mrcho bídná, jestli hnedka nepřestaneš, budeme mít k vobědu skopový na česneku.“
„Neblázni,“ napomenula mě Hanička,“ vždyť to zvíře je do tebe úplně blázen.“ A smála se až se prohýbala.
No a jak myslíte, že to dopadlo? No jasně, k tapírovi přibyla ještě koza, koza co dostala jméno Verůna.

Z Verony domů

Verona je kouzelné město, to nepopírám, ale doma je prostě doma. Vrátili jsme se za další čtyři dny, protože cirkus s tetičkou Emou měl malilinkaté zpoždění. Nicméně tapíra jsem předal bez úhony a dokonce jsem se stal autorem scénáře pro jeho později nejúspěšnější vystoupení. No samo sebou, šlo o scénku, v níž tapír ničí klaunovu malou cukrárnu. Bohužel, honoráře jsem se nikdy nedočkal.
Přejeli jsme hranice na Dolním Dvořišti a kupodivu neměli ani žádné problémy s kozou Verůnou, která vzadu už půl hodiny zoufale mečela.
„Co je s tou potvorou?“ zeptala se Hanička trochu nervózně ještě před Českými Budějovicemi.
„Asi řve hlady,“ pokrčil jsem rameny a uvědomil si, že jsme jí po noční cestě ještě nenakrmili.
„Nebo bys jí měl podojit, ne?“
„Neblázni,“ zhrozil jsem se při představě, jak kdesi u dálnice tahám černobílou kozu za vemeno. „To už vydrží, za dvě tři hodiny jsme doma.“
A taky že ano. Zaparkovali jsme vzadu za obchodem přesně, pamatuji si to, jako by to bylo včera, ve čtvrt na dvanáct dopoledne. Hanička hned vyskočila na rampu a zadním vchodem vešla dovnitř, zatímco já pospíchal otevřít tomu uřvanému zvířeti.
„Co je?“ zeptala se moje přítelkyně, když jsem se dlouho neozýval. Byla podivně bledá, stejně jako já, který jsem nevěřícně civěl zadními dveřmi do automobilu.
„Tak co je? Neříkej že chcípla.“
Uvědomil jsem si, že je naprosté ticho. Já ovšem nebyl schopen jediného slova. Ukázal jsem jen rukou dovnitř a tak Hanka přišla až těsně ke mně, načež vyprskla smíchy. V úložném prostoru puck-upu ležela na trochu zakrvácené podestýlce Verůna a k jejímu břichu se tiskla dvě malá roztomilá kůzlátka. Byl to nádherný pohled.
No jenže, ne všechno může být stále krásné. Když jsme novopečenou matku i s jejími ratolestmi přestěhovali do klece na rampě obchodu a zaopatřili je vším nezbytným, mohl jsem se konečně dozvědět, proč se i u Hany projevil ten náhlý záchvat chudokrevnosti. Obchod byl za ten více než týden naší nepřítomnosti takřka před krachem. Jak by také ne, když strýček Albert tuneloval pokladnu stejně jako Hančin švagr Bořek a sestra Mahulena. Nikdo z nich nebral zřetel na to, že zvířata musí žrát, že světla musí svítit a topení musí hřát. Žádný z nich si neuvědomil, že obrat není ziskem a že když za prodané zboží a živý inventář nenakoupí nový, obchod bude stagnovat.
„Kde sou moje rohatky?“ zhrozil jsem se a bylo mi mdlo.
„Váš strýc je prodal za výhodnou cenu nějakému chovateli z Prahy,“ pokrčila rameny prodavačka.