Expediční deník expedice LACERTA – 2, Řecko 2005 – 3. díl

Slíbila jsem návrat do Nikopolis (historicky zajímavé místo, ale my se budeme opět věnovat místní fauně).

Úterý 3.5.

Míříme rovnou k napájecímu korytu (foto 1), kde na nás již netrpělivě čekají nádherní pulci (foto 2) velikostí téměř mé dlaně. No řekněte sami, nejsou nádherní? Oko čápa by se jistě zaradovalo. A kde jsou rodiče? Po chvilce hledání nacházíme pod řasami ukrytou dospělou žábu – skokana ze skupiny skokanů zelených (foto 3). Přesně určit druh si netroufám, neboť tato skupina vodních skokanů bývá vzájemně prokřížená a mnohdy tak láme hlavu i odborníkům, což teprve nám laikům. Zajímavý byl skokan s křivou čárou na hřbetě (foto 4). Pokud by tato čára měla být čárou života – chudák žába. Nastává poctivá fotodokumentace, zepředu, zezadu, zboku, zespoda, shora. Nestačí? Je libo třeba detail patního hrbolu? No prosím, (foto 5) na nic se nezapomíná. Takovou fotodokumentaci jedinců nemá snad ani Interpol. Tito bezocasatí obojživelníci zde nebyli sami. Společnost jim dělali obojživelníci, pro změnu ocasatí, tedy čolci – čolek obecný ŘECKÝ Triturus vulgaris graeca. Pokud se podíváte na ono koryto, musel být jejich výstup do této nádrže výstupem horolezeckým. Nevím jak vám, ale na mě čolci působí velmi jemným a křehkým dojmem. Samec je pěkně a zajímavě vybarven (foto 6), samice je jako vždy méně nápadná (foto 7), naší pozornosti neunikla ani snůška těchto čolků (foto 8). Zatímco se střídavě noříme do vody a fotíme, netušíme, že jsme pozorováni. Blíží se k nám postava s fotoaparátem na krku. Po chvíli vyšlo najevo, že je to krajan, patřící do skupiny mladých veterinářů z Olomouce, kteří se také rozhodli letos navštívit Řecko. Jeli v autě, všimli si našeho počínání a nedalo jim to, aby nezjistili, cože podezřelého tady děláme. Zjišťujeme, že mají namířeno do Agi Apostoli a hledají českou skupinu herpetologů, tedy nás, lépe řečeno naše tábořiště a tak několik dní táboříme společně.

Odpoledne – Palestra

Z Nikopolis se přemísťujeme do Palestry, kde vbíháme do historicky dochované podlouhlé elipsovité arény, bývalého cvičiště. I přesto, že je poledne a slunce pálí, pobíháme na cvičišti hnáni vidinou zajímavého nálezu. Ten na sebe nenechal dlouho čekat. Blavor žlutý Ophisaurus apodus (foto 9). Velký hnědožlutý beznohý ještěr s charakteristickou zřetelnou rýhou po obou stranách, probíhající od konce hlavy až po kloaku. Stále uvažuji nad tím, proč na mne jeho pohled působí tak zvláštně, inteligentně, až lidsky. Už vím, je to proto, že jeho oko – duhovka je nezvykle světlá. Že by zakletý princ? Bohužel, ani světlooký magický blavoří pohled nezabrání, aby tyto nejedovaté ještěry místní lidé považovali za hady. Nemusím snad zdůrazňovat, jak je s nimi mnohdy naloženo … . Není tedy divu, že se ihned po ulovení ze strachu po… . Nebo, že by nám dával najevo co si o nás myslí? Tak jak tak, takto do plátěného pytlíku nemohl. Hnědožlutý řecký ještěr si zaslouží péči českého žlutého čtyřvrstvého toaletního papíru. To je servis, co? Blavor je ošetřen a lovíme dále. Na řadu přichází JEŠTĚRKA TRAVNÍ Podarcis taurica (foto 10). A překvapivě nacházíme i skokana štíhlého. Toho Vám však ukázat nemohu, neboť můj fotoaparát zákeřně zahlásil něco o vybitých bateriích. Zmoženi sluncem se vracíme do tábora. Horlivě dobíjím baterie. Jíme, doplňujeme tekutiny a debatujeme s našimi novými přáteli – veterináři. K večeru opět nasedáme do auta a vyjíždíme. Ivan nám slibuje zimoviště želv v místním opuštěném lomu. Na místě však zjišťujeme, že bylo zničeno.

V podvečer – okolí Agi Apostoli

Vyrážíme tedy dál a jedeme, jak se říká za nosem. (No to by ten nos musel být pěkně křivý, zatáčka doleva, zatáčka doprava.) Cesta se zužuje a serpentin přibývá. Potkat auto v protisměru, tak nevím? Vystupujeme a vrháme se na nádhernou skalnatou stráň, kde pobíháme jako kamzíci. Mezi kameny rostou roztodivné rostliny a skalničky. Biologové by si jistě přišli na své. My ostatně také. Nacházíme toho spousty, např.: termitiště, nádhernou snovačku, stavbu (hnízdo) vosy zednice, kokon kudlanky, různé vrubouny, drvodělky a velmi zajímavého pavouka (foto 11). Toho vám prostě musím ukázat. Nádherný černý pavouk s oranžovým lemováním, velikostí asi 5 cm. Povrch těla byl doslova sametový. No není to krasavec? Jak se jmenuje nevím a nevěděl to nikdo z nás. Je-li mezi vámi čtenáři někdo, komu tento tvor není cizí, prosím napište mi jeho název. Předem děkuji. A na závěr jsem si pro vás nechala ŠTÍHLOVKU BALKÁNSKOU Coluber gemonensis (foto 12). Tato, jak již sám název napovídá, pro Balkán typická užovka, foto 10 – se před námi ukryla pod igelitový pytel, který jistě do přírody „patří“. (Patrně však asi má jisté hadí přednosti, například je odolný proti dešti). Ani tento igelitový úkryt však nedokázal Ivana zmást a tak ho štíhlovka musela na chvíli nedobrovolně opustit. My však opouštíme toto místo dobrovolně a odjíždíme zpět do tábora.

Přijíždíme celkem unaveni a po chvíli veselení u kytary zalézáme do stanů a spacáků. Nastává klid. Lukáš se najednou začíná podezřele hemžit a důrazně se dožaduje baterky. S baterkou v ruce pak mizí ve svém spacáku a po chvíli se vynořuje s nádherným velkým střevlíkem. Začali jsme se obávat, aby se po této zkušenosti z něho nestal entomofil. Kterého brouka si vzal do spacáku další noc se mám již zjistit nepodařilo. Tak a to je pro dnešek vše. S vámi i všemi střevlíky se těším na setkání v příštím čísle.