Evropské bojgy
Pokud položíte obyčejnému člověku, který není ani v nejmenším zasvěcený do oboru herpetologie, otázku: „Jaké znáš jedovaté hady?“, začne zřejmě vyjmenovávat druhy jako zmije, kobra, chřestýš a někdy se mu můžou vybavit i druhy jako mamba či vodnář. A zde by se asi zastavil, protože by si další hady, o kterých kdysi kdesi slyšel ve školní lavici, přestal vybavovat. Ovšem člověk, který se o teraristiku a herpetologii zajímá alespoň okrajově, by vám již pravděpodobně dal odpověď přesnější. Kromě těchto a jiných rodových názvů jedovatých hadů, by vám pověděl, že mezi hady disponujícími jedovým aparátem a určitým toxinem patří i některé druhy užovek, ale také bojgy, což jsou vlastně také užovky, protože jsou díky svým společným znakům řazeny do stejné čeledi a tou je čeleď Colubridae. A protože se především jedovatými hady zabývám a hadi skupiny bojg jsou někdy neprávem opomíjeni, chtěl bych vám je alespoň trochu představit a přiblížit. Přesněji řečeno, chtěl bych vám popsat systematiku, morfologii, chování a chov, ale v neposlední řadě i jedovatost evropských bojg.
Rozdělení bojg
Na Evropské kontinentě se vyskytují celkem 3 druhy bojg, ve třech rodech, které jsou řazeny do již zmiňované čeledi Colubridae.
V Evropě se tedy nalézají tyto rody bojg:
Malpolon
Telescopus
Macroprotodon
Taxonomicky jsou však tyto bojgy ještě trošku složitější. V nedávné minulosti totiž došlo k taxonomickým změnám, se kterými se teraristé určitě setkali u různých druhů a rodů plazů. Těmto změnám se pak nevyhnuli ani hadi podčeledi Boiginae, čili bojgy. Totiž pro všechny tři výše uvedené rody a pro s nimi příbuzné rody jsou vytvořeny podčeledi, které ovšem lépe vystihují podstatu fylogenetického vývoje druhů k nim přiřazeným. Tedy rod Malpolon je řazen do podčeledi Psammophiinae, rod Telescopus patří do podčeleďi Colubrinae a rod Macroporotodon do podčeledi Boodontinae. Druhy bojg, které se vyskytují na evropském kontinentě, jsou tyto:
Malpolon monspessulanus (Herman, 1804)
Telescopus fallax (Fleischmann, 1831)
Macroprotodon cucullatus (Geoffroy, 1827)
Ovšem ani toto stanovisko není jednoznačné. Totiž v roce 2004 popsal herpetolog Carranza nový druh Macroprotodon brevis (Günther, 1862), který je poddruhem Macroptotodon cucullatus. To znamená, že by se pak v Evropě vyskytovaly 4 druhy bojg. Zatím však tento nově popsaný druh není příliš uznáván. Je to však otázka názoru a tak si myslím, že se v budoucnu dočkáme ještě dalších taxonomických změn.
Malpolon monspessulanus
Bojga, česky nazývaná šírohlavec ještěrčí, byla poprvé popsána Hermannem v roce 1804 jako Coluber monspessulanus s typovou lokalitou v jižní Francii. Následně byla v roce 1824 Waglerem přeřazena do rodu Natrix, kde dostala druhový status Natrix lacertina. Později byla znovu přeřazena, tentokrát do rodu Coelopeltis. Teprve od roku 1928 (Mertens & Müller) je nazývaná Malpolon monspessulanus. Rod Malpolon celkově zahrnuje 2 druhy.
Jde o velkého a silného hada, který dokáže být velice rychlý a agresivní. Tělo má dlouhé a štíhlé. Má dlouhou hlavu, která je jen málo odlišená od krku. Typický pro šírohlavce je na hlavě dlouhý a úzký temenní štítek (frontale). Vyznačuje se rovněž velkýma očima, které překrývá nadočnicový štítek (supraoculare). Ten dodává hadovi přísný a zlý vzhled. Rovněž horní čelist má mírně předsunutou. Oční zřítelnice je okrouhlá. Zbarvení je dosti rozmanité, přitom však nenápadné. Hlava je zbarvena jednobarevně šedohnědě, nebo může být i skvrnitá či proužkovaná. Spodní okraje horních retních štítků (labialia) jsou často zbarveny bíle. Tělo je zbarveno hnědě, šedozeleně, světle žlutě, někdy může být i načervenalé, nebo také velmi tmavé až černé. Zbarvení je právě často ovlivněno prostředím a lokalitou, na které jedinec žije. Na hřbetě a na bocích může mít drobné světle načervenalé skvrnky, které jsou někdy žlutě lemované. Mláďata jsou často výrazněji skvrnitá než dospělí jedinci. Ventrální (břišní) strana těla má krémové zbarvení, může být žlutošedá nebo i bělavá, často s tmavými skvrnkami. Tyto skvrnky však mohou chybět. Dorsální šupiny jsou hladké, často rýhované, ale bez kýlu. Dorsália jsou na těle uspořádaná v 17–19 řadách. Šírohlavec ještěrčí měří 120–170 cm. Zřídka může dorůst až 200 cm, čímž se stává jedním z nejdelších hadů Evropy.
Ze všech evropských bojg zaujímá právě šírohlavec ještěrčí největší areál rozšíření. Je rozšířen především ve Středomoří. Jeho areál se zhruba táhne podél pobřeží severní Afriky, přes jižní Evropu, po Malou Asii a Kavkaz až na Blízký východ. Na tomto území vytváří Malpolon monspessulanus dvě subspecie (poddruhy):
Malpolon monspessulanus monspessulanus (Herman, 1804)
Malpolon monspessulanus insignitus (Geoffroy, 1809)
Nominotypický poddruh je rozšířen v jižní a jihozápadní Evropě a na severozápadě Afriky. Žije v jižním Portugalsku, Španělsku, jižní Francii a severozápadní Itálii. Izolovaná populace žije v Trentinu. Tento podruh se také vyskytuje na ostrově Lampedusa. V Africe pak obývá oblast Maroka, Alžírska, Tunisu a částečně i Libye. Subspecie M. m. insignitus se nalézá v oblasti od jižní Venécie, přes Istrijský poloostrov na Balkáně, v Malé Asii, na Kavkaze, Blízkém východě a v severovýchodní Africe. Vyskytuje se v Chorvatsku + jaderské ostrovy, západní Bosně a Hercegovině, Srbsku, Černé Hoře, Makedonii, Albánii, Řecku (+ ostrovy Korfu, Chios, Samothraki, Lesbos, Kefallonia, Zakinthos) a v Bulharsku. Dále je rozšířen v Turecku, na ostrově Kypr, v jižním Rusku, Arménii, Gruzii, Ázerbajdžánu, západním Íránu, Iráku, Saudské Arábii, Jordánsku, Izraeli a Sýrii. V Africe pak v Egyptě a dokonce v severním Súdánu. Oba poddruhy se od sebe odlišují zbarvením a kresbou. Hlavním rozlišovacím znakem je však počet řad hřbetních šupin, kdy M. m. monspessulanus má těchto řad 19, M. m. insignitus pak 17 řad.
Tento druh obývá především suchou krajinu v nížině i v pahorkatině, ale zasahuje i do hor až do nadmořské výšky 2000 m n. m. (Kavkaz, Atlas). Šírohlavec ještěrčí má rád intenzívně osluněná kamenitá místa s nízkými rostlinami a řídkým křovinatým porostem.V oblibě má však především haldy kamení, kamenité stráně, rozpadlé kamenné zídky a jiná suchá stanoviště. Je však možné jej nalézt i v zemědělsky využívané krajině, jako jsou olivové háje, vinice a podobně. V Africe obývá nejčastěji oázy. Ovšem nalézt se dá také ve vlhkých oblastech – okraje vodních toků, menších vodních nádrží, které jsou obklopeny křovinami a stromy. V těchto oblastech však není tak častý.
Stejně jako v přírodě, tak i pak v zajetí jde o velice pohyblivého a zvědavého tvora. Proto pro jeho chov volíme i prostornější terárium. Optimálními rozměry jsou například 80×40×40 cm (d×vך). Terárium by mělo mít aridní charakter. Jako substrát volíme směs rašeliny a štěrkopísku, popřípadě přidáme rozdrcenou kůru. Taková směs se mi velice osvědčuje. Terárium vybavíme několika kameny, hrubší větví a větším kusem kůry, který bude šírohlavci sloužit jako úkryt. Je zajímavé pozorovat, že pokud má jedinec v teráriu k dispozici úkryt, často z něj během dne vůbec nevylézá a pokud ano, tak jen v době krmení nebo v době těsně před svlékáním. Na druhé straně jsem však pozoroval občasnou noční aktivitu a to i přesto, že jde především o druh aktivující přes den. Vhodné je do terária umístit misku s vodou. Terárium osvětlujeme 10 až 12 hodin denně. Vyhříváme na teplotu 26–32 °C ve dne, v noci teplotu snížíme na 21–24 °C. Vhodné jsou zejména bodové zdroje vyhřívání, které soustřeďují teplo jen na malou plochu, čímž si chovanec může vybrat teplotní zónu, která mu bude nejlépe vyhovovat. V létě je vhodné šírohlavce slunit venku. Terárium ráno a večer lehce porosíme. Rosení zintenzívníme v jarním období po odzimování, ale také v období před svlékáním hada. Šírohlavce je možné chovat společně, nejlépe v páru, ale jen velikostně stejné jedince.
Pro úspěšnou reprodukci druhu v zajetí je nutné přezimování. Šírohlavcům postačuje 2 až 3 měsíční přezimování v temnu a suchu při teplotě kolem 10–12 °C. Po přezimování je vhodné, hlavně samce, hodně slunit. Zvýší se tím jejich pohlavní aktivita. Zhruba dva týdny po přezimování se šírohlavci páří. Ve volné přírodě je to nejčastěji v dubnu nebo v květnu. V zajetí se tato doba odvíjí od ukončení zimování. Po zhruba padesáti dnech, v přírodě nejčastěji v červnu a v červenci, samice snáší 4–20 vajíček, která ukládá do vlhkého substrátu. Jako kladiště v teráriu je vhodná nádoba s vlhkým rašeliníkem. Vajíčka inkubujeme při teplotě kolem 28 °C na vlhkém rašeliníku nebo vermikulitu. Mláďata se líhnou zhruba po 60 až 90 dnech. V této době měří 20 až 25 cm. Jejich potravou po vylíhnutí je nejčastěji hmyz. Mladé šírohlavce odchováváme odděleně. Šírohlavci pohlavně dopívají ve třech letech.
Šírohlavec ještěrčí je velice dobrým a vytrvalým lovcem. Potravu loví ve dne. Loví se zdviženou hlavou, kterou pozoruje své okolí. Útok je velice prudký a bleskurychlý. Kořist rychle sleduje a pak se ji zakousne do kterékoli části těla, následně ji obtočí a žvýkavými pohyby se ji snaží dostat ke svým jedovým zubům. Velký šírohlavec, je-li to možné, je schopný pozřít velké množství potravy. Přičemž částečně využívá svého jedu. V přírodě loví především ještěrky jako Lacerta trilineata, L. viridis, Timon lepidu, drobné savce, ptáky, ale také hady. Nepohrdne ani zmijí Vipera ammodytes. V zajetí tyto hady krmíme především laboratorními hlodavci. Krmení je podle mne největším problémem společného chovu šírohlavců v zajetí. Šírohlavci jsou totiž hadi dosti vznětliví a každou potravu si „závidí“, často pak dochází ke zbytečnému pokousání jedinců a následné agresi. Proto je lepší podávat potravu mrtvou. V mém chovu například jeden odchycený jedinec nepřijímal potravu nijak jinak než mrtvou.
Šírohlavci, i ti odchycení, se v zajetí stávají poměrně klidnými chovanci. Při vyrušení však dokáží být dosti divocí a kousaví. Pokud se cítí ohroženi, vytrvale a velmi hlasitě syčí. Častěji se toto chování projevuje u mladých zvířat.
I přes svou vznětlivou povahu jsou šírohlavci nádhernou a vděčnou ozdobou terárií.
