Chovatelství na rekreační chalupě

Následující řádky budou o mých zkušenostech z chovu drůbeže a holubů „na dálku“, a to na rekreační chalupě vzdálené 25 km od mého bydliště. Jsou to mé vlastní poznatky o které by jsem se s vámi rád podělil, protože vím, že i mezi čtenáři časopisu Fauna jsou lidé, kteří se nemohou chovatelství věnovat doma, ale vlastní rekreační zařízení.

Chov „na dálku“

První co musí případný zájemce o chov „na dálku“ udělat, je ujasnění svého chovatelského cílu: jaký druh zvířat chci chovat, proč je chci chovat, jakým způsobem povedu chov a zda tento způsob chovu vyhovuje životním potřebám zvířete. K získání zkušeností je nejlepší návštěva chovného zařízení obdobného chovatele a prostudování odborné literatury. Obecně však platí, že při tomto způsobu chovu se nejlépe uplatní plemena holubů tzv. polního typu a lehká selská plemena drůbeže – nejlépe koroptvího zbarvení, a to hlavně z důvodu ochrany před predátory. Shrnuto, jedná se o plemena příliš neprošlechtěná do exteriérových zvláštností a pokud možno shánčlivá. Já se rozhodl pro následující plemena:

Drůbež – Česká zlatá kropenka

Jedná se o původní české lehké plemeno slepic. Hmotnost dospělé slepice je do 2 kg, snůška se pohybuje v rozmezí 160–190 vajíček za rok. Kropenky jsem umístil ve stáří 6 týdnů na chalupu do kurníku a od staří 8 týdnů je volně vypouštěl. Zařízení kurníku: Hřady měly šířku 5 cm a zaoblené horní rohy. Pro 15 slepic jsem vyrobil 3 velká snůšková hnízda, která byla šikmo nakloněna, aby se snesená vejce skutálela do zadního zásobníku, a tak nedocházelo např. k zobání vajec či neustálému zahřívání již dříve snesených vejcí. Zdůrazňuji, že slepicím nečinila šikmá snůšková hnízda žádné problémy a nedocházelo k zanášení vajec. Mé kropenky preferovaly při hřadování co nejvýše položená místa a dokázaly se vecpat i na sedačku pro holuby, kterou jsem musel demontovat. Kropenky nikdy nehřadovaly mimo kurník i když měly možnost výběru.
Otvírání a zavírání kurníku jsem vyřešil tak, že jsem si koupil elektrické spínací hodiny s přepínacím kontaktem za cenu 450 Kč a v bazaru, za 200 Kč, starý servopohon. Jedná se o malý motorek se dvěmi vinutími. Podle impulsu ze spínacích hodin se jednou točí doleva a podruhé doprava, takže otvírání a zavírání bylo zajištěno. Jenom jsem musel několikrát do roka čas otvírání a zavírání u spínacích hodin změnit, a to v závislosti na délce dne. Lze to samozřejmě vyřešit i komfortněji, např. použitím světelného spínače, ale takto to spolehlivě funguje a „za pár korun“. Jako určitou ochranu před predátory jsem do kurníku nainstaloval elektronický plašič kun, lasiček a myší. Nevím, jaké s podobnými zařízeními mají zkušenosti ostatní chovatelé, ale můj chov nebyl těmito škůdci napaden a po několika týdnech zařízení v provozu se v kurníku přestaly vyskytovat i myši.
Krmení, včetně gritu, jsem aplikoval pomocí zásobníku, ke kterému měly kropenky neomezený přístup. Původně jsem očekával, že krmítko bude neustále obsazeno a měl obavu, že dominantnější slepice budou utlačovat ostatní, ale k mému překvapení jsem pozoroval, že Česká zlatá kropenka se o předložené krmení zajímá až na posledním místě a má snahu si krmení obstarat sama. K dispozici mají 4 ary ohraničeného pozemku (louky) a kropenky po celý den pilně shání potravu, ozobávají traviny a vytrvale hrabou, což by asi neocenili milovníci okrasných zahrad. Spotřeba jádra byla velmi nízká a já si zpočátku nebyl jist, zda nestrádají. Kropenky však byly ve vynikající kondici, snůška vajíček odpovídala standardu a žloutky měly nádherně sytou barvu, zcela nesrovnatelnou se žloutky vajíček produkovaných ve velkochovech.

Napájení jsem vyřešil formou plastových napáječek, avšak kropenkám nečinil problém napájet se vodou z barelu umístěného pod okapem. Spíše preferovaly tuhle formu uspokojování potřeby vody a napáječek si příliš nevšímaly. Přesto byly kropenkám napáječky neustále k dispozici a voda obsahovala vodorozpustné vitamíny a minerály včetně Acidomidu. Kurník se nachází v bývalém prasečím chlévě, má silné zděné stěny a na půdě je vrstva sena, takže má dobrou tepelnou stabilitu, v létě v něm není horko a v zimě třeskuté mrazy. Přesto jsem musel zajistit pitnou vodu v zimních měsících, a to následovně. Nechal jsem si vyrobit tepelné podložky. Je to obyčejný elektrický ohebný odporový drát zalitý do betonu (průměr asi 15 cm), ukončený vidličkou na 230 V. Má výkon asi 15 W a to stačilo, aby voda v zimě nezamrzla. Tyhle podložky mi vyrobil ing. Rus, který na stránkách Fauny pravidelně inzeruje svou nabídku pro chovatele. Když napadl sníh, tak se kropenky pohybovaly pouze po vyšlapaných chodníčcích a jejich aktivita pohasla, více se zdržovaly v kurníku a došlo k nárůstu spotřeby předkládaného krmiva. Když ale sníh nebyl, bez ohledu na mrazivé počasí pokračovaly dále ve shánění potravy.

Zdůrazňuji, že při tomhle způsobu chovu mi žádná kropenka neonemocněla. Nechci dělat reklamu tomuto našemu národnímu plemenu drůbeže, mimo Českou zlatou kropenku je druhým naším národním plemenem Šumavanka, s jejich chovem nemám zkušenosti, ale kropenky mě velmi mile překvapily po stránce estetické i užitkové, a tak je můžu vřele doporučit chovatelům, kteří vlastní nevyužité pozemky v okolí domu či chalupy. Do uzavřeného chovu se však kropenka nehodí – nesnáší jej a přelítání jí nečiní problémy.

Holubi

Při dálkové formě chovu jsem vyzkoušel holuby poštovní a Slezské barevnohlávky. Obojí se osvědčili, neboť jejich chov je jednoduchý, dokáží i polařit, ale ti moji si bohužel oblíbili sousedovu vyšší střechu a tam vítáni nebyli. Proto jsem přešel k uzavřenému (volierovému) chovu a pořídil České voláče sivé a Moravské bělohlávky. Přestože se jedná o voláče střední velikosti, kteří dokáží také dobře lítat, lze je bez potíží chovat i ve voliéře. Jsou to plemena holubů národní, zajímavá, hezká a co se týká především Moravských bělohlávků i málo chovaná.

Chovám je v komorovém holubníku, který je adaptován z bývalého chléva pro kravku o rozměrech asi 4,5×4,5 m. Každý pár holubů má svůj budník o rozměru 80×40×35 cm (dך×v) rozdělený do dvou částí. Hnízdní misky používám z pálené cihlářské hlíny, některé páry, a to především siváků, je však nevyužívají a vajíčka snesou a mláďata vyvedou v těsné blízkosti hnízdních misek. Obě plemena však vyvádějí mláďata zcela bez problémů, jsou to starostliví a krmiví rodiče. V případě, že je budníků víc než chovných párů, mají holubi snahu obsadit i více budníků, a proto volné budníky mám uzavřeny. Počet sedaček mám vyšší než počet holubů, protože hlavně bělohlávci jsou temperamentní a chvíli v klidu neposedí.
Krmím běžnou míchanou směsí sestávající z pšenice, ječmene, prosa, ovsa, kukuřice s přídavkem slunečnice, hrachu a pelušky. To vše ještě trošku obohatím granulemi pro holuby. Hrách a pelušku dávám v množství maximálně 10 %, neboť někteří chovatelé tvrdí, že se voláčům při větším množství svěsí volata. Veškerá tato směs je holubům k dispozici neustále v zásobníkovém krmítku a je obohacena o vitamíny a minerály např: plastinem. Mimo to holoubkům nepravidelně předkládám i máčené pečivo. Holuby lze samozřejmě krmit i kompletní granulovanou směsí, ta je však dražší.
Nevýhodou uzavřeného chovu je nemožnost holubů si obstarávat ty složky potravy, vitamínů a minerálů, které v potravě chybí, a proto musí být předkládané krmivo plnohodnotné. V žádném případě však nepředávkováváme vitamíny a minerály. Co se gritu týče, tak jej kupuji, nevyrábím. Nestojí mnoho a mám jistotu, že obsahuje vše potřebné. Mimo kupovaný grit ještě holubům předkládám vaječné skořápky. Ty nejdříve 10–15 minut povařím, nechám oschnout, rozdrtím a osolím a mohu říci, že jejich spotřeba je opravdu velká.
K napájení používám obdobně jako u drůbeže plastové napáječky, tentokrát o obsahu 7 litrů v počtu 3 kusů. Do vody aplikuji Acidomid a Opmimin přesně podle návodu.
Při každé návštěvě holubům umožním koupel v plastové vaničce. Na tohle by neměli chovatelé zapomínat – koupel holubi milují.
Velmi důležitá je hygiena chovu. Já chovné zařízení čistím 3x do měsíce, a to včetně desinfekce. Taktéž je důležitá vakcinace holubů především proti pseudomoru, trichomoniádě, salmonele a kokcidióze, a to před začátkem a po skončení chovné sezóny.
Pokud holubům zajistíte výše napsané, budou v dobré kondici a budete mít zdravý chov. V případě, že vám holub onemocní, tak pravděpodobně budete mít problém najít veterináře-specialistu, který se vyzná v holubářské problematice. Veterináři jsou zaměřeni především na velká hospodářská a na malá domácí zvířata, proto doporučuji nemocného holuba okamžitě izolovat a pokud to není cenný chovný kus, tak i utratit.

Na chalupu dojíždím 2× týdně, ale dostačuje i interval 1× týdně. Je samozřejmé, že čím více, tím lépe, protože i přes péči, kterou jim poskytuji, se vždy nějaký problém vyskytne, např. úhyn holouběte v budníku. Taky je nutné holoubata okroužkovat a pokud propásnete 2–3 dny, tak kroužek přes prsty holouběte už nenasunete. Pokud o chovu „na dálku“ uvažujete, ale nemáte pro něj vhodné podmínky, raději se do něj nepouštějte – trpí tím především chovaná zvířata a na jejich ochranu pamatuje i příslušná právní úprava. Taky různí zlodějíčkové by mohli být problémem. Já mám, bohudík, chalupu ve slušné obci a pro každý případ k ní má přístup i soused, kterému můžu v případě problémů zavolat a on vše potřebné zařídí. Což chovatel ocení v případě neplánovaných situací, dovolené apod.

Pokud se pro chovatelství „na dálku“ rozhodnete, tak vám přeji hodně úspěchů a radosti.