Kůň na lonži

Před nějakou dobou jsem byla požádaná redakcí Fauny, abych sepsala pro tento časopis seriál o lonžování. Přiznám se, že to byl pro mě úkol velmi nelehký, protože kniha Lonžování je poměrně čerstvá a já bych se velmi nerada opakovala. Na druhé straně zde nedávno „běžel“ velmi zajímavý seriál „Jak mít koně“, který se sice netýkal přímo lonžování, ale poměrně podrobně se zabýval tématem velmi podobným: práci ze země. Když jsem se však na věc podívala z jiného úhlu pohledu, kývla jsem a řekla si, že mohu napsat něco, co by třeba moji knihu doplnilo či převyprávělo, ale taky něco, co může doplnit nebo navázat na články „Jak mít koně“.

Dotaz z internetové diskuse

„… když chci lonžovat nebo jen odháním, kobylka se staví na zadní, i když si dávám pozor a jsem ji za zadkem a koukám se na ni, stejně se otočí hlavou proti mě a stoupne si na zadní. Nemáte někdo nějaký nápad, co s tím. Jinak se prostě s lonžováním rozloučím, není to zas taková ztráta...“
A zajímavé jsou i některé rady. Třeba jedna, které říkám
„okamžitá“:
„Přetáhni ji bičem. Přesně s takovou kobylou jsem pomáhala jedněm lidem … Taky se kobyla postavila na zadní a šla i proti člověku. Po 20 minutách chodila na lonži jak beránek, ale musela asi 4x dostat bičem, pokaždé, když se postavila na zadní a otočila se proti člověku.“ Svým způsobem je i pravdivá, ale pouze v tento okamžik, nelze na ní stavět jakýkoli vztah s koněm či jeho výcvik.

Nebo tato, které říkám pro změnu „naivní“

„Zkus to podle Robertse nebo Parelliho. Zavři koníka nejlépe do kruhové ohrady, ze které jen tak neuteče. Pak ho od sebe odháněj. Začne dávat hlavu k zemi, natáčet uši a olizovat se. Pořád by měl být v pohybu. Stačí klus. Pak si stoupni k němu zády a počkej. Po chvilce přijde a bude chodit za tebou a brát tě za šéfa… … snad si to mezi sebou dohodnete, kdo z vás bude ve vašem vztahu udávat tempo... Někdy to trvá 10 minut, někdy i půl hodiny… … snad ti to vyjde…“

Je to svým způsobem naivní pokus o podrobení si koně, který očividně má problém. Ne řešení tohoto problému. A u člověka, který neví, co činí, je to i hazardování se svým zdravím i dalším vývojem psychického stavu koně.

A toto už je očividné lámání:
„Krotili“ jsme kříženou chlaďasku. Stavěla se na zadní, vytrhávala a utíkala domů. Na ruce i na lonži. Neudrželi ji ani chlapi. Hrozně zanedbaná výchova. Pomohl obnosek, vyvazovací lonž zapnutá křížem. Nemohla vyvrátit hlavu z kruhu a zabrat. Také stavění nefungovalo, když proti nám vystartovala do kruhu, dostala dlouhým lonžovacím bičem přes nohy, protože přes zadek nereagovala. Určitě je třeba lonžovat ve dvou a mít rukavice…“
Svým způsobem může na klisnu tazatelky fungovat jakákoli ze tří uvedených rad. Fyzickým nebo psychickým nátlakem
se kůň přinutí poslouchat, nebo aspoň odmlouvat méně okatě. Ale… Nevyřeší se problém, neodstraní se jeho původní příčina.

Podívejme se ještě na jednu odpověď

„Je těžké jednoduše odpovědět, proč se ta kobyla staví na zadní. Jasné je to, že je to z její strany projev nespokojenosti. Je potřeba si uvědomit, že se tak chová, protože její výchova a výcvik jí to umožnily. Odpověz si na tyto otázky: Je kobylka v psychické pohodě? Má dostatek pohybu? Chodí denně do výběhu? Dostává dostatek sena? Chovají se k ní její ošetřovatelé pěkně? Není bita? Není bita od tebe? Naučila jsi ji rozumět pobídce dopředu ze země, ze sedla, při lonžování ? Jde pod sedlem ochotně dopředu? Je její krok pravidelný? Chodí s chutí? Na jaké otěži ji jezdíš? Má šanci si odpočinout svalům krku? Máš jemnou ruku? Jsi při výcviku důsledná? Jak řešíš problematické situace? Dáváš jí často pamlsky, aniž by si to zasloužila? Víš proč ti kladu tyto otázky, uměla bys najít souvislost mezi konkrétní otázkou a tvým problémem ? Pokud jsi odpověděla na všechny otázky kladně, budeš si umět poradit sama a problém vyřešíš. Pokud ale ne, radím ti, aby ses poradila s někým zkušeným, který ti řekne, co děláš špatně.“

To je dle mě jediná správná „rada“, kterou mohla původní tazatelka dostat. Bohužel ne každý to tak vidí a chápe:
„Tak tohle jsem nepochopila. Jak souvisí množství sena s tím, že kobyla neumí chodit na lonži? Lonžovat snad umím, ale proč kladeš některé otázky – s tím si neporadím, …“

Proč jsem začala tímto problémem a proč jsem trochu rozebrala některé z odpovědí? Ne, nemíním otevírat „lonžovací poradnu“. Ve dnešním díle se vlastně ještě o lonžování ani bavit nebudeme. Budeme se bavit o něčem pro mnohé méně záživném, o něčem, s čím se majitel či trenér koně před známými příliš neblýskne, o něčem, co však je pro život koně a jeho úspěšný a bezproblémový výcvik naprosto nepostradatelné: vytvoření vhodných a nezbytných životních podmínek pro koně.

Koně jsou sice úžasní tvorové, kteří vydrží hodně - i přes skutečné týrání se pro svého pána mnohdy doslova upracují k smrti! A přestože to jsou zvířata zvyku, není pravda, že si na nevhodné životní podmínky „zvyknou“ natolik, že budou schopni podrobit se výcviku a vůbec jakékoli činnosti bez problémů, bez narušení jejich psychiky i zdraví. Nevhodné životní i tréninkové (či výcvikové) podmínky se vždy nějak projeví na jejich chování, výkonu, ochotě pracovat nebo „jen“ na životní jiskře.
Pokud se kůň z nějakého důvodu necítí úplně dobře nebo nežije dle svých přirozených potřeb, dává to hned najevo. Bohužel, protože koně se i přes mnoho staletí domestikace stále nenaučili mluvit, sdělují nám své „volání o pomoc“ svým chováním. První známky nepohodlí či nespokojenosti nebo dokonce bolesti zůstanou většině lidí zcela ukryté. Jsou to obvykle drobné „nesrovnalosti“ mezi koněm a jeho jezdcem nebo ošetřovatelem. Pokud
se nic nezmění, kůň se obvykle začne bránit více. Podle svého temperamentu, charakteru, jistě i věku, pohlaví a předchozích životních zkušeností, začne různými způsoby odmítat obvyklou poslušnost: Může například začít „pro nic za nic“ vrzat zuby při uždění či sedlání, může být neklidný při vysedání jezdce, může
si lehat do otěží nebo se schovává za otěž, může být líný nebo naopak začne reagovat na pobídky hekticky, může odmítat skákat, nebo se pod jezdcem nechce uvolnit, nechce nacválat na jednu nohu, nechce se ohnout, kope po holeni, táhne za lonž… Nebo začne s lidmi bojovat: Bezdůvodně se začne ohánět zuby, kopat, utíkat z vodítka, nenechá se ve výběhu chytnout… Někdy možná začne mít ještě dříve zdravotní problémy: kašel, kulhání, špatný výživný stav, bolest hřbetu…

A jaké jsou obvyklé reakce majitelů či jezdců? Pominu-li horečné nahánění veterináře, aby koni „něco píchl“, většina lidí začne na koně vyvíjet nátlak. Jedni razí heslo: „V první řadě je třeba vybudovat respekt“. Druzí stejnou myšlenku ventilují slovy: „Budeš poslouchat, potvoro!“. Jiní, obvykle klidnější a trpělivější povahy, jednoduše vytrvají a koně bez jakékoli změny prostě dále cvičit tak, jako dosud a jen občas ho potrestají za vysloveně nevhodné chování. A další, kteří jsou si vědomi, že na toho koně nemají, si pozvou zázračné trenéry a nebo očekávají, že drahým víkendovým kurzem se všechny problémy vyřeší. Jsou i lidé, kteří na to půjdou „technicky“: delší ostruhy, pevněji utažený nánosník, ostřejší udidlo, průvlečky nebo gumový „chambon“. Ano, to vše jsou způsoby, jak lze – mnohdy naoko úspěšně - bojovat se „vzpurným“ koněm. A zdůrazním slovo bojovat, protože to je boj, nikoli řešení problému.

Skutečně se mnozí koně patřičnému psychickému nebo fyzickému nátlaku nakonec podvolí, rezignují, stáhnou se do sebe a stanou se z nich chřadnoucí chodící bytosti bez duše. Ale mohou z nich také vzniknout koně-zabijáci, kteří budou střídat majitele jako ponožky a které nakonec zvládne pouze „silný a nepovolující“ hrdina. A na začátku toho všeho bylo jen pár „drobností“, které by učinili takové koně šťastnými (nebo aspoň spokojenými) a daly by základ skutečné ochotě a spolupráci při jakékoli další práci. Práci založené na důvěře – na důvěře koně v to, že když „vydrží“ tu relativně krátkou chvíli nepřirozené fyzické a psychické aktivity, zbytek celého dne bude moct dělat to, k čemu ho příroda stvořila a co jeho tělo i duši uklidní a zdraví. A z této důvěry sám od sebe vzejde i základ onoho tolik proklamovaného respektu: pokud ještě přidáme důsledné, klidné a spravedlivé vystupování, dobrou znalost výcvikové metody, kterou používáme za dodržování všech zásad psychologie učení a fyziologie koně,
pak nás kůň bude respektovat „sám od sebe“, aniž bychom se o to nějak cíleně snažili.