ZOO – Obchod U kolouška: Druhá šance

„A rodičovský pár chameleonů?…A hroznýšovci?…A…“ nestačil jsem se divit. Většina ubikací zela prázdnotou a to nejen tady v obchodě, ale také vedle v pobočce Tropy. Tam navíc už dva dny nepáchla ani noha. Nač by se také návštěvníci výstavy přišli dívat, když v teráriích a klecích zbyli všeho všudy ježci ušatí, plšíci, dva poslední tamaríni, mimochodem oba samci, no a samozřejmě všichni naši upíři.

„Vstávej, je poledne!!!"

„Kde je!“ pravil jsem výhružně k druhé prodavačce, jen jsem ty škody dokázal strávit.
„Kdo?“ dívala se mi Lída vyděšeně do očí. Hanička zatím v kanceláři hlasitě plakala. Jak by také ne, vrstva nezaplacených faktur narostla na sto tisíc korun.
„No Bert přece!!!“ začínal jsem být agresivní.
„Ne… nevím,“ zakoktala Lída.
Zvedl jsem telefon a vytočil číslo vedle do krámu. „Kde je Bert?“
„Myslím, že ještě doma,“ odvětila Romana a vzápětí dodala: „Myslím, že eště spí, protože tady dneska nebyl a včera plánoval nějakou oslavu.“
Praštil jsem sluchátkem a běžel domů. No hrůza.
V bytě to vypadalo jako po výbuchu atomové bomby. Všude se povalovalo oblečení, zbytky jídla a nedopalky přetékající přes porůznu odstavené popelníky. Zápach až neskutečný.
Zalomcoval jsem spícím starcem, jemuž na rameni spočívala hlava o dvacet let mladší černovlásky s ohromnými zlatými kruhy v uších. Byla snědá a docela nahá, jak jsem si mohl všimnout. Koutkem oka jsem zaregistroval i gibona Lara, jenž pacičkou vylizoval zbytky piva z usmolené sklenice a papouška Alexandra, který se, nevím jak, přestěhoval z obchodu zpět do bytu. Vzteky jsem byl takřka modrý.
„Co…co…. Neblázni, eště je noc…“ pravil Albert a překulil se tak neohrabaně, že jeho partnerka vypadla na podlahu jak ji pánbů stvořil. Všiml jsem si, že používá Veet takřka všude.
„Vstávej, je poledne!!!“ zařval jsem a skočil obkročmo na strýce.
„Neblbni, hrrrát si budem zas až večer…“ mluvil kapánek z cesty, ale pak prohlédl a uvědomil si, proti komu ho osud postavil.
„Ne! My si už nebudem hrát. Nikdy!!!“ chytil jsem ho za vlasy a přitiskl do peřin. Bohudík byl omotán peřinou a zatížen mými devadesáti kilogramy živé váhy a tak na obranu ani nepomyslel. Jen cosi zakoktal a já mu zakryl ústa dlaní. „Teď mě poslouchej. Dávám ti výpověď, nech si svoje květinářství, či co to bylo. Zejtra ať tam seš vodstěhovanej, nebo za sebe neručim!!!“
Cítil jsem, jak se pokouší přikývnout.
„Gibon a Alexandr se prodaj…“
Tentokrát se snažil zakývat, že ne.
„Bez keců!!! Prodám je já sám a to hned dneska.“
„Prrroč prrroboha?“ vysmekl se mi ze sevření. Zároveň do místnosti vtrhla Hanka. Nevěřícně zírala na tu spoušť i na tu hinduisticky vyhlížející dívku, která seděla na zemi hned vedle postele.
Já však pokračoval: „To je jako náhrada za všechna moje chovná zvířata, o která jsi mě připravil.“
„Vašíka néé,“ zaječel strýc.
„Á, už nespí, už je zase vzhůru,“ zašvitořil papoušek v rohu místnosti.
„Ale to víš že jo!“ trval jsem na svém.
„Neblázni, Vláďo, toho opičáka mu přece nemůžeš vzít, to ho zabiješ.“
„Koho?“ obrátil jsem se na Haničku.
„Strejdu. Nemůže bez něho…“
„Bude rád, jestli ho nezabiju rovnou, hned, teď a tady. A vo tomhle se nebudu bavit. Strýc, Lar i papouch jdou z domu. Okamžitě a střelhbitě.“
No a tak se také stalo. Obvolal jsem několik známých a přes strýcův i Hančin odpor obě zvířata ihned prodal. Jen okamžitý trest je tím správným trestem. Strýc Albert putoval do pobočky Tropy, kterou jsem prohlásil za zrušenou. Těch pár zbývajících zvířat, kromě upírů, jsem přestěhoval prozatím do Hančina obchodu a začal se poohlížet po místě, kde bych mohl zcela sám a nezávisle na hladovém příbuzenstvu otevřít zas svou vlastní malou zoo. Z uplynulých měsíců nám, tedy mně a Haničce, zbývalo takových nějakých sto padesát tisíc korun v hotovosti, něco málo zvířat a stotisíc dluhů. Přesto se mi zdálo, že slunce svítí opět jenom pro nás.
 

Krajní zoufalství

Dluhy sice byly díky provizi za tapíra a po prodeji Vašíka gibona Lara, jakož i několika dalších zvířat splaceny, obchod však dál stagnoval.
Strýc Albert bydlel už čtrnáct dní v poloprázdné pobočce Tropy a stejně dlouhou dobu s námi vůbec nepromluvil. Hančina sestra Mahulena se i se svým popelářem rozhodla znovu odstěhovat do Prahy, což jsem kvitoval s uspokojením. Ne že bych byl proti nim nějak zaujatý, ale to, jak se neustále snažili mojí přítelkyni vysávat psychicky, fyzicky i finančně, to mi vážně lezlo na nervy. Nakonec nám všem bylo jasné, proč se vlastně stěhují. Jen proto, že nedosáhli svého. On už se v hlavním městě o ně někdo z příbuzných postará.
„Co si dáte?“ zeptal jsem se příchozího, který vypadal spíš jako zaměstnanec pohřebního ústavu, než jako zákazník.
„Ehm, ehm…“ stál ostýchavě naproti mně a nemohl se vymáčknout. Tvářil se jako šestnáctiletý adolescent, který jde poprvé kupovat kondom.
„Nějaké zvířátko?“ snažil jsem se mu pomoci.
Zavrtěl odmítavě hlavou.
Vzdychl jsem si. S některými lidmi je potíž.
„Hledám paní Kolouškovou,“ zacvrlikal nakonec hláskem tenkým jako nitka.
„Hanííí,“ zařval jsem směrem do skladu.
„Co je?“
„Hledá tě tu nějakej pán.“
Hanka přišla během rozhovoru až k pultu s pokladnou.
„Já jsem Šípek, Emanuel Šípek,“ pravil pisklavý mužíček. To jméno k němu sedělo, jako ulité, snad jedině Ctirad Komár mohlo být výstižnější.
„Prosím,“ naklonila se Hanička blíž, aby mu lépe rozuměla.
„Přišel jsem vám nabídnout nějaká zvířata z pozůstalosti…“
Přece černej havran, pomyslel jsem si.