Astrild bělolící (Stizoptera bichenovii)

Synonyma: pásovník bělolící, astrild Bischenův
Anglický název: Black-ringed Finch, Bicheno's Finch
Německý název: Ringelastrild
Velikost: 100 mm, křídlo 50 mm, ocas 40 mm
Rozšíření – druh v areálu svého výskytu vytváří dvě zeměpisné formy

Stizoptera bichenovii bichenovii – Astrild bělolící východní

Výskyt: východní Austrálie
Samec má temeno hlavy a hřbet tmavě hnědý s tmavším příčným proužkováním. Bradu, hrdlo a strany hlavy bílé, ohraničené hnědým proužkem. Spodina je bílá, břicho a boky se slabým žlutým nádechem. Přes spodní prsa hnědý proužek. Křídlo tmavě hnědé s příčnými bílými proužky. Spodní ocas černý, horní ocasní krovky a kostřec bílý, zobák šedomodrý. Samička je zbarvena stejně.

Stizoptera bichenovii annulosa – astrild bělolící západní

Výskyt: severozápadní Austrálie, Severní teritorium
Zbarvení je stejné, jako u nominálního poddruhu, ale kostřec je černý.
Tato subspecie je v Evropě velmi vzácná. Navíc bílá barva kostrce je dominantní, takže nelze například oživit krev subspecie annulosa.

Charakteristika

Ptáci žijí v rovinatých savanách, porostlých ojediněle stromy a hustými keři. Často je nacházíme v okolí vodních zdrojů a bažinatých krajinách. Hnízdo si staví v trávě nebo keřích do výšky asi dvou metrů. Mnohdy používá ke hnízdění dutiny stromů nebo střechy domů. V Austrálii se jedná o poměrně hojný druh.
Druh se mi zalíbil svojí perfektní kresbou, i když není jinak barevně výrazný. Také má zajímavé chování, v řadě případů připomínající chování našich sýkorek. Když jsem na počátku 80. let minulého století končil s chovem drobných papoušků a vzhledem k omezeným prostorovým možnostem jsem začal chovat drobotinu, byl astrild bělolící jeden z prvních druhů, který jsem si opatřil.

Kniha Chováme exotické ptactvo (1979)

K napsání tohoto článku mě vlastně přimělo to, co jsem si nedávno náhodně přečetl o tomto druhu v knize Chováme exotické ptactvo (1979). Zde autor této publikace, př. Petr Podpěra uvádí, že případný neúspěch v chovu je asi z 80 % způsoben chovatelem a pouze 20 % negativními vlastnostmi ptáků. Má úplnou pravdu. Dnes jsou tito astrildi zcela běžní a i v době, o které budu psát, se vyskytovali v chovech našich chovatelů poměrně často. Nicméně se musím přiznat, že pokud bych měl stanovit osobní žebříček obtížnosti odchovu jednotlivých druhů astrildů, byl by astrild bělolící hodně na špici. Oněch, př. Podpěrou uváděných 80 % pochybení chovatele, mě stálo několik let jejich chovu, bez sebemenšího úspěchu. Dnes vím, že těch procent chyb z mé strany bylo možná ještě více.
Počátkem 80. let dvacátého století bylo nepoměrně obtížnější sehnat alespoň jednotlivý kus astrildů bělolících, než-li je tomu dnes. Byl jsem tedy rád, že co se počtu týče, mám ptáky v „párech“. Samozřejmě, většina byla samců. K tomu poznání jsem se ale dopracoval až později. Horší bylo, že ztráty byly na tehdejší dobu dosti vysoké a tak jsem vlastně průběžně sháněl chybějící kusy. Příčinou ztrát byl ve většině případů zánět střev. Dnes jednoduchá záležitost, čisté krmení a redukce dávek klasické vaječné míchanice, bez potřeby léčby. V době o které píši byl ale chovatel mnohdy rád, že sehnal nějaké drobnější krmivo (mohár, senegal) a nad jeho kvalitou se nemohl příliš zamýšlet. Také k léčbě nebylo mnoho možností. Jedinými preparáty byl Oxymykoin a Erythromycin. První v podstatě napomáhal likvidaci léčeného kusu a druhý na alimentární potíže příliš nezabíral. Zkrátka, čekal jsem na první hnízdění asi dva roky. Ptáky jsem choval v klasických boxových klecích 100×50×50 cm v kuchyni. V prvním případě jejich hnízdění došlo k postavení hnízda a snůšce tří vajíček. To bylo z jejich strany vše.
Následovalo další dvou až tříleté období, kdy se dostavila podobná aktivita, jako v prvním případě a … opět nic. Ať jsem se snažil sebevíc, měnil klece, partnery, nic nepomáhalo. Řekl jsem si, že to zřejmě nebudou ptáci pro mne a jejich chov jsem vzdal.
V roce 1989 jsem navštívil jednoho zkušeného chovatele a dobrého přítele s velkým P, pana Růžičku z Košína u Tábora. Tato návštěva patřila ke každoročnímu pravidlu, protože jsme oba byli nadšenými „guldičkáři“ a vždy z jara jsme provedli výměnu několika kusů. Př. Růžička choval mimo guld (kterých měl vždy řadu párů) již pouze omezený sortiment – motýlky rudouché, astrildy oranžolící a bělolící.

Projevil jsem čilý zájem o jejich chov

Přestože jsem s chovem astrildů bělolících skončil, nedalo mi to a projevil jsem čilý zájem o jejich chov. Také (ač nerad) jsem se přiznal, jak jsem s jejich letitým chovem dopadl. Výsledkem mých nářků byl příslib sestavení nepříbuzného páru z odchovů 1989. Přiznám se, že mě to potěšilo, ale záhy jsem to vypustil z hlavy. Až v září nebo říjnu 1989 mi př. Růžička dovezl slíbený pár, na kterém mi demonstroval rozlišení pohlaví podle intenzity a hustoty světlého mřížkování kresby křídel. Musím říci, že ani dnes bych se neodvážil tímto způsobem u nich pohlaví rozlišit. Nicméně se opravdu jednalo o pár. Ptáky jsem dostal s tím, abych je nechal zahnízdit až v roce 1990. Počátkem roku 1990 jsem získal možnost levného pronájmu tří místností pro chov ptáků a tak tento rok byl ve znamení budování chovu. Chov astrildů bělolících se tak odložil, protože nebylo místo pro jejich samostatné umístění. Nu a otevřela se možnost výjezdu do „kapitalistické“ ciziny a tím i dovozu chovného materiálu. Mezi jiným jsem si přivezl i několik kusů astrildů bělolících, takže následující chovnou sezónu jsem zahajoval asi se třemi páry těchto ptáků. A opět nic, několik hnízd, žádný úspěch. Na podzim se dostavil př. Růžička a mimo jiné se ptal, co astrildi bělolící. Přiznal jsem diplomaticky, že ani tato sezóna nedopadla nejlépe (i když byla vyloženě špatná) a jeho pár, že jsem rozdělil k dovezeným ptákům. Doporučil mi pouze, abych jej složil zpět a ještě tento rok zkusil nechat hnízdit. I když jsem si myslel své, klecí bylo dost a tak na onen pokus došlo. Někdy v listopadu jsem pár sesadil do boxové klece 80×50×50 cm a zavěsil budku (asi 12×12×12 cm). Ač jsem si od tohoto pokusu moc nesliboval, ptáci šli do toku, postavili v budce kulovité hnízdo a zahnízdili. Snůška 5 vajíček, 4 oplozená a 4 odchovaná mláďata. Inkubační doba 12 dnů, na snůšce se oba ptáci poctivě střídali. Za 20–22 dnů byla mláďata z budky a samice se již připravovala na novou snůšku (5 oplozených vajíček, 5 odchovaných mláďat). Tedy asi po deseti letech, kdy jsem s jejich chovem začínal, jsem se dočkal odchovu devíti mladých ze dvou hnízd. Jednoduché! U astrildů bělolících (a prakticky u všech astrildovitých) je důležité, aby se pár mohl vybrat přirozeným výběrem. To mi potvrdil i dodavatel uvedeného páru se slovy, že čekal až na to přijdu sám, když mi přivezl druhý pár těchto astrildů.
Nadále, až do roku 1994, kdy jsem z důvodů demolice objektu musel zrušit chov astrildů, jsem nechával ptáky tohoto druhu vybírat si své partnery samovolně a celkem to fungovalo. Astrild bělolící je v chovatelské literatuře označován za poměrně jednoduchý druh pro odchov a je často přirovnáván k zebřičce. Opravdu v jejich etologii lze nalézt řadu podobných prvků. Na svém příkladu jsem chtěl uvést, že ne vždy a pro každého platí snadnost jeho odchovu. V té době jsem měl za sebou odchovy druhů, které naopak chovatelé považovali za špatně odchovatelné (vločkovník červený, rudohřbetý apod.). Ne vždy je všechno dobře.

Krmení

Na krmení nejsou tito astrildi nikterak nároční. Krmil jsem je běžnou směsí pro astrildovité (proso, mohár, senegal, lesknice), v produkční době i předklíčené. Důležitá je kvalita (čistota) podávaných zrnin. Například u ptáků dovezených ze západní Evropy jsem měl nepoměrně vyšší ztráty. To bylo způsobeno tím, že jsem si k nim zapomněl dovézt i krmivo, na které byli zvyklí a které bylo výrazně kvalitnější krmiv tuzemských (1990–94). Když jsem si dovezl i krmivo, ztráty se výrazně snížily (a to nejen u astrildů bělolících).
Dále berou dobře zelené krmivo (především ptačinec), senegalské proso v klasech. V době odchovů jsem podával suché vaječné směsi (QUIKO, CHEMIVIT apod.), které jsem vlhčil zeleným krmivem, strouhanou mrkví nebo máčeným zrnem. Ptáci je brali velmi dobře. V době krmení mláďat je dobré podat v malém množství i živé krmivo (plesnivce, kukly), i když se mi podařil odchov i bez živého. Obecně je ale dobré, alespoň v prvních dnech v období odchovu, živé krmivo podat.
Do vody jsem pravidelně přidával vitamíny (Spofavit – sirup, Supervit) a calcium. Neměl jsem nikdy problémy se snůškou samic, i když můj chov byl „pokojový“, se stálou teplotou a nemohu tedy uvést zkušenost s venkovním odchovem. Zde může při chladnější periodě dojít jednak k problematičtější snůšce a i k prochladnutí mláďat.
Jedná se však o australský druh, který je prakticky domestikovaný a tak se toto nestává příliš často například ve srovnání s africkými druhy astrildů. Proti běžným onemocněním je tento druh také dosti odolný, i když jejich konstituce není tak tvrdá, jako u zebřičky. Problémem, jak jsem uvedl, byly záněty střev. To ale v dnešní době platí jen výjimečně, protože na trhu s krmivy je spíše přetlak a chovatel si může vybrat z široké nabídky krmiv. Dále je vhodné při nákupu nových jedinců tyto preventivně přeléčit proti kokcidióze (Baycox, ESB 3 apod.). Občas se u tohoto druhu může vyskytnout invazní tracheobronchitida (roztoči v dýchacích cestách), ale opět kvalitní, bezprašné krmivo to snižuje na minimum. Mám dobrou zkušenost s preparátem Ivomec. Ten jsem nakapal na vatu do malých lékovek a ty zavěsil v kleci. V bednové kleci, kde není příliš intenzivní cirkulace vzduchu, se tento preparát odpařuje pomalu, a tak dlouhodobě preventivně působí proti vypuknutí větší invaze.
Za zásadní, pro úspěšnost chovu tohoto druhu, považuji možnost samovolného výběru partnerů do páru, z většího počtu ptáků. To ale platí obecně pro astrildovité. Pokud chovatel umístí společně více ptáků a barevně je označí, během krátké doby (3–4 týdny) se vytvoří páry, které mají dobré předpoklady pro úspěšný odchov.
Tímto článkem jsem chtěl poukázat na skutečnost, že ani u relativně dobře odchovatelných druhů astrildů se nemusí dařit vždy podle přání chovatele a jejich chov nepostrádá zajímavosti.